Článek
Se znalostí Bible dodává: „Jak v Žalmech napsal David, ta rostlina vás očistí.“ Na mysli má Žalm 51, v němž čteme: „Zbav mě hříchu, očisť yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší nad sníh.“ Kouří jednu za druhou slim cigarety, pod umělým vánočním stromečkem je patrný dřevěný Betlém s Ježíškem na slaměném lůžku. „Dívám se na něj každý den dlouhé hodiny,“ přiznává a dodává, že stejně jako jeho život je i ten jejich plný utrpení a oběti.
Jmenuje se May Bitarová, patří k řecko-ortodoxní komunitě a vede její církevní školu. Narodila se rok poté, co se Háfiz al Asad chopil v roce 1971 moci a nezažila nic jiného než asadovskou diktaturu. Proto, když letos 8. prosince padl Háfizův syn a nástupce Bašár, se jí svým způsobem zhroutil svět.
Na rozdíl od euforie, kterou dávají najevo lidé v damašských ulicích, má May jiné pocity. Pohlcuje ji úzkost. „Že se lidé cítí být svobodní? Nevím. Za starého režimu byla alespoň určitá stabilita.“ Vedle sedící syn Camil váhavě přikývl. Je mu třiadvacet a studuje medicínu. Říká, že byl ohromen rychlým pádem Asadovy rodiny. „Působili téměř nesmrtelně.“ Otevřeně přiznal, že v posledních volbách v roce 2021 Asada volil. Ten drtivě zvítězil, jeho dva spíše formální protikandidáti zůstali hluboko v poli poražených*/. Camila ale Asad zklamal. „Myslel jsem, že nám (křesťanům – LS) zaručí bezpečí, ale opustil zemi přes noc jako zbabělec. Byli jsme slepí. Teprve teď zjišťujeme, jak rozsáhlé byly jeho zločiny.“
*/ Bašár al Asad 95,19 %; Mahmúd Ahmad Marei 3,31 %; Abdulláh Sallum Abdulláh 1,5 % hlasů (https://en.wikipedia.org/wiki/2021_Syrian_presidential_election#cite_note-91).
Stejně jako ostatní Syřani strádali i Bitarovi pod represivním režimem a vlivem třináctileté války, která zemi zdevastovala. Jejich životy poznamenal nedostatek elektřiny, potravin a léků, stejně jako neustálý zvuk vybuchujících bomb v okolí Damašku. „Žila jsem ve strachu, že Camil bude zabit,“ svěřuje se May, „válka teď možná skončí, ale my se vrháme do neznáma.“ Co jí dělá starosti? To, co bezpočtu lidem v Sýrii i v cizině. Úspěch rebelů vedených islamistickou skupinou Hajját Tahrír al Šám u ní vyvolává obavy o budoucnost její komunity. Jako ředitelka školy se snaží uklidňovat žáky i učitele, je to koneckonců její role, ale sama v sobě má pocit strachu. Ptá se: „Budu muset nosit hidžáb? Nebo si sundat kříž?“
Obavy to nejsou neoprávněné. V provincii Idlíb na severozápadě Sýrie, kterou militanti ze skupiny Hajját Tahrír al Šám kontrolují od roku 2017, se museli křesťané podřídit jistým islámským pravidlům. Ženy nesměly chodit na veřejnosti bez hidžábu, a přestože křesťanské bohoslužby byly povoleny, zakázáno bylo používání zvonů. Je pravda, že noví vládci po změně režimu slíbili, že jinde v zemi taková opatření zavedena nebudou, ale skepse přetrvává. Objevilo se ale i světlo naděje. Joseph Tobji, arcibiskup Maronitské katolické církve v Aleppu, řekl, že od listopadu 2024, kdy síly skupiny Hajját Tahrír al Šám město vládly, kostelní zvony jsou stále slyšet. Arcibiskup po nedávném setkání s rebely sdělil, že mluví o občanském principu a náboženském svobodě. „Ujišťují, že se naše životy nezmění – avšak my čekáme, až uvidíme jejich činy.“
Také Jacques Mourad, arcibiskup Syrské katolické církve v Homsu na západě země, doufá, že islamistické formace, které svrhly Asada, se budou lišit od Islámského státu. Sám má na tyto teroristy neblahé vzpomínky, neboť byl v roce 2015 několik měsíců jejich zajatcem. Arcibiskup objasnil: „Mezi těmi, kdo svrhli Asada je na osm tisíc Syřanů vysídlených během občanské války. Nyní chtějí svobodu, právo svobodně se vyjadřovat a funkční spravedlnost.“
Zdravou skepsi si zachovává také Džihane Atallahová, jeptiška od Milordných sester svaté Jeanne-Antide Thuretové (francouzská světice žijící na přelomu 18. a 19. stol.-LS), která byla rovněž u Biretových přítomna. Myslí si, že „sliby rebelů znějí příliš dobře na to, aby to všechno byla pravda“, nicméně rebelové „jsou ochotni přistoupit na kompromisy, a tak jim dejme šanci,“ poznamenala s tím, že je zapotřebí vyhnout se výměně jedné formy extrémismu za jinou. „Bašár se prezentoval jako ochránce křesťanů, ale bylo to monstrum. Modlím se za dialog mezi všemi náboženskými komunitami, aby Bůh pomohl vybudovat novou svobodnou Sýrii,“ uzavřela řádová sestra.
Budoucnost?
Od roku 2011 opustilo Sýrii na 85 procent křesťanů; jejich podíl ve 23milionovém národě klesl z osmi na pouhá dvě procenta. Také May přišla o spoustu přátel, kteří odešli do emigrace. Sama však zůstala, aby se postarala o staré rodiče. S odchodem počítá rovněž Camil, protože země je v troskách a mladí mají jen málo vyhlídek. A když neopustí zemi natrvalo, chtěl by alespoň na dovolenou do Evropy, aby mohl navštívit fotbalové stadiony, které zná jenom z televize.
Ne všichni křesťané se ale chystají zemi opustit. Carla Audová zůstala během občanské války v Aleppu, jednak kvůli péči o rodiče, jednak kvůli spolupráci s nevládní organizací „Hope Center“, která pomáhá více než pěti tisícům vysídlených křesťanů.
Bude ale pro křesťany za nového režimu místo ve správě země? Arcibiskup Mourad doufá, že ano: „Bylo nám slíbeno, že menšiny budou hrát roli v nové vládě. Za Asada zasedali v kabinetu občas dva křesťanští ministři.“ Zda to nějak podobně bude i nyní, je otázka. A především je příliš brzy dělat nějaké závěry. Antone Fleyfel, ředitel pařížského L´Institut chrétiens d´Orient je přesvědčen, že křesťané podporovali Asadův režim jako „nejméně špatnou možnost“. Pád Asada je nadějí i pro ně, přičemž, „křesťané budou hrát svou roli v Sýrii, kdykoli dostanou příležitost. Otázkou je, zda jim bude tato šance poskytnuta.“ A to ukáže možná už blízká budoucnost.
Křesťané v Sýrii jsou tedy ve fázi velkého očekávání. Nejen toho, které se váže k adventnímu času, ale také k dalšímu vývoji jejich těžce zkoušené země. Mysleme na ně.
Volně zpracováno podle La Croix International, odkaz:
