Článek
Paní Tamar Bitonová byla právě v kuchyni, když jejím domem ve městě Bejt Šemeš západně od hlavního města Jeruzaléma otřásla mohutná exploze. Rozbila okna a způsobila zřícení stropu. To provázel rachot, jaký dosud neslyšela. Když se dostala k tomu, co z okna zbylo, spatřila oheň a zkázu. Začala se shánět po dětech a tajně doufala, že se podaří je zpod trosek zachránit.
To se ale nestalo.
Trvalo 24 hodin, než se podařilo identifikovat tři těla z jejích čtyř dětí. O život přišel Jaakov, který měl ten večer oslavit 17. narozeniny, a jeho sestry Avigail (15) a Sarah (13). Tři členové jedné rodiny, třetina všech obětí toho dne v Bejt Šemeši, kde íránský raketový útok zničil synagogu a několik domů. Podle záchranářů bylo 65 lidí hospitalizováno.
Co dál? Dům v troskách, rodina v troskách. Život v troskách? A víra? Rozhodně ne.
V pondělí 2. března čekala rodiče a čtyřletou Ráchel, která z dětí jediná přežila, nejsmutnější povinnost. Poslední rozloučení na Olivetské hoře, jednom z nejposvátnějších míst, na němž mohou být Židé pohřbeni. Pak nadešel čas vnitřně se smířit s krutou realitou.
Rodina našla dočasný azyl v jednom z jeruzalémských hotelů. Zde drží šivu, sedmidenní období smutku po pohřbu. Přijímají přátelé a známé a hovoří s nimi o svých dětech, jejichž život byl nemilosrdně přerušen. Když o nich jejich maminka mluví, jako by zářila, pak ale zmlkne a hluboce se pohrouží do vlastního nitra. Tragédie je příliš čerstvá.
Rodina patří k ultraortodoxní komunitě, pan Jicchak Biton vyučuje v tamní ješivě, náboženském učiliště. Jakmile se v neděli odpoledne rozezněl alarm varující před blížícím se raketovým útokem, rozhodl, stejně jako jeho manželka, že zůstane v domě, ale Jaakov, Avigail a Sarah se v souladu s pokyny armádního Velitelství civilní obrany vydali směrem ke krytu, který se nacházel pod synagogou. Bohužel zásah rakety srovnal synagogu se zemí, stejně jako několik domů v okolí. Jaakovo tělo bylo nalezeno uvnitř krytu, ale není jasné, jestli tam stihly doběhnout i jeho sestry.
Pak už museli začít Bitonovi uvažovat jinak, v souladu s tou nejhrůznější skutečností. Paní Tamar přiznává: „Řekla jsem manželovi »„Kéž by z nich něco zůstalo… nebo je snad z nich jen popel, a proto je nemohou identifikovat?«“ Pan Jicchak doplnil, že se intenzivně snažil dopátrat svých dětí, navzdory vědomí hrůzy, co by se mohl dozvědět. Jakmile záchranáři začali vynášet těla, opakovaně se ptal „Kde jsou? Kde jsou?“ Pak byl požádán o vzorek DNA – a v tu chvíli přesně věděl, jaká je odpověď.
V toto osudovém momentu života drží rodiče nad vodou víra. Pan Jicchak doufá, že na počest svých dětí bude moci zřídit novou ješivu, jejímž cílem bude podpora jednoty mezi izraelskou mládeží. Má také ambici bojovat s problémy, které zemi rozdělují, jako je neopodstatněná nenávist a negativní nálada. O svých dětech říká: „Posvětili Boží jméno svým životem a posvěcují ho i po své smrti,“ zatímco po tváři mu stéká slza. Taktéž paní Tamar říká, že si dokázala udržet víru, protože na jejím růstu pracuje každý den. „Víra se nevybuduje za den,“ je přesvědčena, „víra je dar od Boha. Víra je to, co vám dává schopnost a sílu čelit těmto výzvám a zkušenostem a odolávat bouřím života.“
Věru, není prázdnějšího života, než je život bez víry.
●
Volně podle The Times of Israel, odkaz:
