Článek
Smyslem projektu je poukázat na význam národního dědictví a odkazu předků, přičemž se neomezuje jen na historické stavby, ale zaměřena je třeba na lidové tradice týkající se svateb, produkty lokální gastronomie, lidovou hudby a podobně. Záměrem Alie Nassarové také je, aby se lidé naučili místní dědictví uchovávat, dokumentovat a prezentovat. Možná ne zcela přesně lze říci, že tato škola se zabývá „malým“ národním dědictvím a je orientována především regionálně.
To vše je bezpochyby chvályhodné, ovšem do okamžiku, než se tato činnost začne politizovat. A k politizaci dochází vždy, když se cokoli spojí s takzvanou palestinskou otázkou. Tomuto pokušení neodolala ani Khazana Heritage School. Loni 17. listopadu informoval server Ahram Online [1], že škola připravila sérii akcí nazvanou „Palestine From Cairo“. Má být „o jídle, písních, příbězích a architektuře odporu“. Termín „odpor“ je zastřešující výraz pro všechny nenávistné protiizraelské aktivity; je pupeční šňůrou spojen s termínem „teror“. Aby nebylo pochyb, tak už v rámci úvodní akce loni v listopadu řekla zakladatelka školy Alia Nassarová: „Hovořit o dědictví je skvělá forma odporu.“ Má pravdu. Palestinci a jejich podporovatelé dokážou zpolitizovat úplně všechno. I pečení chleba. Alia Nassar totiž sdílela on-line snímky čerstvě upečeného chleba, což doprovodila poznámkou: „Moje matka se rozhodla vzdorovat letadlům a peče ho na střeše našeho domu, mise splněna.“ Skvělé! Snad jen: tento odvážný čin nevypovídá nic o tom, proč tam ta letadla jsou a co všechno tomu předcházelo. Zato jsme se dozvěděli, že zakladatelka školy je palestinského původu a je tudíž zřejmé, v jakém ideologickém duchu bude její instituce vedena.
Antiizraelský nenávistný osten je přítomen ve vyjádření palestinských aktivistů působících v programech Khazana Heritage School i tam, kde bychom ho za normální okolností absolutně nečekali. Například je-li řeč o rostlinách. Na prosincové (2023) akci hovořila Amal Aghaová, která stojí v čele Palestinské koalice žen v Káhiře, mimo jiné o tymiánu a olivách. Uvedla[1]: „Olivovníky jsou pro Palestinu charakteristické po stovky let a jsou vysoce symbolické. Tymián tam roste přirozeně, takže tymián a olivový olej jsou symboly Palestiny.“ Nejen Palestiny, ale také Izraele a jistě i dalších zemí v oblasti. A olivy se pěstují déle než stovky let, jak potvrzuje sama Amal Aghaová: „Existuje značka olivového oleje zvaná Římský olivový olej, který vyváží Izrael; lisoval se v Palestině od římských dob, což je dávno před vznikem okupačního státu Izrael.“ Proč si toto provokativní označení neodpustila, můžeme pouze tušit. Ano, starověká Římská říše byla součástí historie dávno před tím, než ve 20. století našeho letopočtu vznikl „okupační“ stát Izrael. To nikdo nezpochybňuje. A tento stát zase navázal na nezávislé monarchie lidu Izraele (Hasmonejské království, Judské a Izraelské království), které vznikly dávno před tím, než svět věděl, co je to islám a než Římané přejmenovali Zemi izraelskou na Syria Palaestina. To by zase neměli zpochybňovat palestinští Arabové. Neměli, ale zpochybňují.
Důkazem je i vystoupení palestinskoarabského architekta Alii Oukaši [2]. Podle jeho mínění jsou i architektonické návrhy vlivným prostředkem odporu. Jistě, v kampani proti Izraeli se Arabům hodí jako „klacek“ cokoli. Nemá smysl v tom hledat smysl či racionalitu. Je to jen a pouze propaganda.
A tak se dozvídáme zajímavé údaje o jeruzalémském Starém městě. Na připojeném videu na serveru Ahram Online [2] architekt vysvětluje. „Město má 4 hlavní obvody. Muslimskou čtvrť, kde je mešita Al Aksa, křesťanskou čtvrť, kde se nachází kostel Narození Páně**/, arménskou čtvrť a čtvrť Šaraf, kde dříve žili Maročané. Maročané sehráli zásadní roli při osvobozování Jeruzaléma za vlády Saladina a jedna z bran mešity Al Aksa je po nich pojmenovaná. Marocká čtvrť je velmi blízko zdi Buraq, falešně označené sionisty jako Zeď nářků (prohlašujících, že pod ní leží chrám proroka Šalomouna/***). Původní zeď byla pojmenována po Al Buraqovi, zvířeti, na němž prorok Mohamed podnikl noční cesty Isrá a Mirádž/****.“
Podívejme se na některá tvrzení podrobněji.
*/ Ve výčtu chybí, jistěže záměrně v souladu s palestinským popíráním historických židovských kořenů k Jeruzalému, zmínka o židovském čtvrti. Ve Starém městě jeruzalémském existují tedy muslimská, židovská, arménská a křesťanská čtvrť. Marocká nikoli, tato zanedbaná část byla po osvobození Jeruzaléma z jordánské nadvlády v roce 1967 přeměněna na nynější prostorné náměstí Západní zdi (známé jako Zeď nářků).
/** Nejedná se o kostel Narození Páně, ten se samozřejmě nachází v Betlémě, nýbrž o chrám Božího hrobu.
/*** Šalomoun nebyl prorok, možná v islámském pojetí, které brutálně deformuje staroizraelské dějiny, ale třetím (a posledním) králem sjednocené izraelské monarchie. Židé netvrdí, že Západní zeď (Zeď nářků) je pozůstatkem Šalomounova chrámu, ten byl zničen Babylóňany v roce 586 před naším letopočtem, ale jde o vnější zeď z doby Druhého chrámu zbudovaného po návratu Judejců (Židů) z babylonského zajetí. Na rozdíl od islámského výkladu dějin nejde o nic falešného; falešné je naopak označení zdi jako „Buraqova“, protože k tomu, co je uvedeno níže, s největší pravděpodobností nikdy nedošlo.
/**** Isrá a Mirádž. Podle této legendy podnikl Mohamed v roce 621 noční cestu na okřídleném zvířeti (oři) Buraqovi do mešity v Jeruzalémě (stála tam vůbec v té době, na začátku islámské éry?; oba klíčové svatostánky, mešita Al Aksa a Skalní dóm, byly zbudovány až po roce 621), odkud vstoupil do nebe. Téže noci se vrátil do Mekky.
Zatímco muslimové si nárokují Chrámovou horu a vlastně celé jeruzalémské Staré město na základě tohoto Mohamedova příběhu, ačkoli v Koránu není Jeruzalém výslovně zmíněn ani jednou, židovské nároky se opírají o prokazatelnou existenci – kromě jiného – dvou jejich Chrámů, ve starověku bohužel nepřáteli zničených. Přesto mají Židé, na rozdíl od muslimů, zakázáno se na Chrámově hoře modlit a praktikovat jiné bohoslužebné úkony. Jedna z absurdit naší doby – ale to už je jiné téma.
Podstatné je něco jiného. Na základě dlouhodobého sledování toho, jak nejrůznější osobnosti ve společnosti palestinských Arabů uvažují, a tento článek přináší jednu z ,mnoha ukázek, je smysluplné mírové soužití mezi Izraelci a palestinskými Araby nemožné.
●
ODKAZY
[1]
[2]
