Článek
Hillary Clintonová to potvrdila a vysvětlila proč, Vladimír Votápek se tomu zasmál a já se k tomu vyjádřím právě teď.
Jak to v mém případě tedy je? Především: není to o tom, jestli mám či nemám prezidenta Trumpa osobně rád. Je to složitější.
Úplně na počátku, ještě Trumpovým prvním mandátem, když oznámil, že hodlá kandidovat v republikánských primárkách, považoval jsem to za špatný vtip. Měl jsem mezi republikánskými zájemci o nominaci jiné favority (Ted Cruz, případně Mike Huckabee). Nicméně Trump zvítězil, stal se prezidentem a na Blízkém východě udělal několik skvělých věcí: přesunul ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma, čímž ho oficiálně uznal jako hlavní město Státu Izrael; uznal izraelskou suverenitu na Golanských výšinách a má zásadní podíl na Abrahamovských dohodách. To vše jednoznačně oceňuji.
Pak je tu ale řada negativních momentů jeho prezidentství, k nimž patří jeho děsivá reakce na to, že byl ve volbách 2020 poražen. Útok jeho stoupenců na Kapitol patří k tomu nejhoršímu, co mě, přítele „starých dobrých“ USA, hluboce a nesmazatelně zasáhlo. Trump své přesvědčení, že byl tehdy podvodem připraven o Bílý dům, opakuje donekonečna jako nevypnutá gramofonová deska, ačkoli pro to nejsou žádné věrohodné důkazy. Co to znamená? Neumí prohrávat.
V této souvislosti stojí za to připomenout jednu radu, kterou náš ministr zahraničí Petr Macinka adresoval Západu prostřednictvím svého názorové článku „Hillary Clinton should’ve heeded my ‚reality Czech‘ to save the West“; publikován byl 18. února na webu deníku New York Post. Těch rad je celkem sedm, pátá z nich má úzkou spojitost s tím, čeho jsme byli po volbách 2020 svědky (Trump odmítl porážku, nepřímo inicioval brutální vpád na Kapitol, bojkotoval inauguraci vítězného oponenta). Macinka píše: „Demokracie znamená respektování výsledku – i když prohrajete.“ A dodává: „Odmítnutí vůle lidu, protože si nevybral »správného« kandidáta, je nejvíce antidemokratickým impulsem ze všech.“ Pravdu má, ale týká se toto hodnocení i Donalda Trumpa, jehož je ministr Macinka příznivcem? Řečeno bez servítku: byl by ochoten mu tuto tezi říci tváří v tvář a zaujmout vůči tehdejšímu Trumpovu chování otevřeně kritický postoj? Anebo jeho rada platí pouze pro případ, který sám v článku uvedl? Cituji: „Je načase přestat označovat každé konzervativní vítězství za »hrozbu pro demokracii«.“ A co když je bude obráceně? Jako v roce 2020, kdy zvítězil kandidát liberální? Budeme i v tom případě používat stejný metr?
●
Události z přelomu let 2020/2021 mnou hluboce otřásly. Jako člověk, který celoživotně sympatizuje americký autentickými republikány (nejsem si jist, že všichni republikáni jimi jsou, a to nemám na mysli ty, kdo jsou označováni jako RINO, Republikáni pouze podle jména, ale republikány – populisty, např. Donalda Trumpa) jsem éru Joea Bidena pouze bral na vědomí, aniž bych samotného prezidenta musel hrubě urážet a ponižovat, jak to dělal a soustavně dělá nynější šéf Bílého domu. Čtyři roky utekly jako voda v Potomacu a ještě předtím nastaly republikánské primárky. Po neblahých zkušenostech - zklamal jednou, zklame příště - jsem přál vítězství Nikki Haleyové. Bohužel to nevyšlo, prezidentem je opět Donald Trump, což plně respektuji. S výhradou, že cokoli budu v jeho politice či politickém stylu považovat za nesprávné, svobodně se k tomu vyjádřím. Že je to horší, než jsem doufal, a že je toho tolik, není má vina, ale 47. prezidenta země, kterou mám stále rád.
Nuže tedy: mám, nebo nemám Donalda Trumpa rád? Pojmu celou věc jinak. Nemám rád lež, pozérství, vyvyšování silnějších nad slabší, aroganci, despekt vůči oponentům a jejich znevažování za hranou elementární slušnosti, přebujelé ego, neschopnost přiznat chybu, manipulativní zacházení s fakty, narcistní rysy, potřebu být neustále obdivován, touhu po dominanci za každou cenu a směšování osobních zájmů s výkonem úřadu, přehnané zveličování neodpovídající realitě. Každý si můžeme sám pro sebe upřímně odpovědět, zda něco z toho u Donalda Trumpa nacházíme. Já ano a z toho vychází moje odpověď: nemám rád tyto jeho vlastnosti, čímž ho neodsuzuji a nezatracuji jako člověka a politika (tak jak on rád některé odsuzuje).
Kromě uvedených charakteristik jsou pro mě nepřijatelné jeho anexionistické choutky, jmenovitě ve vztahu ke Kanadě a Grónsku – to je ten druh politiky, který se vůči spojencům uplatňovat jednoduše nesmí, přičemž Donald Trump tuto zásadu bezostyšně porušuje. Mám se snad tvářit, že mi tento styl politiky konvenuje?
Domnívám se, že prezident, který je v úřadu, nejenže nemá, ale ani nesmí urážek svého (své) předchůdce. Vytvoření galerie prezidentů na chodbě Bílého domu, v níž je portrét Joea Bidena nahrazen podpisovým automatem (autopenem), považuji za vrcholnou hanebnost, kvůli které Trump jako nejmocnější muž svobodného světa ztratil podstatnou část svého morálního kreditu. Takovéto počínání je v mém vnímání politiky, jako prostého občana, absolutně nepřijatelné. Ani ve snu by mě nenapadlo, že někdy bude v Bílém domě prezident, který se k něčemu takovému sníží. (Kdysi v mládí mi jeden přítel z USA poslal jako dárek velký arch připomínající dekorativní pergamenový papír s vyobrazením všech prezidentů, v té době do Ronalda Reagana. Uchovával jsem to jako „relikvii“ a nedovedu si přestavit, že by jeden portrét kohokoliv z vyobrazených byl nahrazen autopenem. Jenomže tenkrát byl svět ještě normální.)
Je tristní, že prezident Trump inicioval vznik sociální sítě, která má ve svém názvu slovo Pravda (Truth Social), a přitom jak na ní, tak i v mimo ni nemá problém šířit pravý opak pravdy. Příkladů je bezpočet, jeden z poslední doby. V obsáhlém projevu na zahajovacím zasedání Rady míru (19. 2. 2026) kromě jiného řekl: „Egypt a Etiopie – no, něco s tím uděláme. Víte, byla tam postavena taková malá přehrada, malá přehrada, možná jako největší přehrada na světě, vybudovaná a financovaná, samozřejmě, Spojenými státy. Brilantní.“ K tomu nezbytné vysvětlení. Napětí mezi Egyptem a Etiopií kvůli vybudování Velké přehrady etiopské obrody (GERD) na Modrém Nilu, dokončena byla v roce 2020, považuje prezident Trump za jednu z osmi „válek“, které v minulém roce ukončil. Nešlo ovšem o žádnou válku, ale o krizi mezi oběma zeměmi, neboť Egypt, pro něhož je Nil životodárným tokem, se obává, že přehrada může množství a kvalitu vody negativním způsobem ovlivnit. Toto napětí přetrvává, Spojené státy se mohou nanejvýš angažovat v roli mediátora – žádná válka v této části Afriky ukončena nebyla, to je pouze Trumpova fantazie. Stejně jako tvrzení, že USA „samozřejmě“ GERD postavily a financovaly. Tak samozřejmě nikoli. Přehradu postavili Etiopané ve spolupráci s některými zahraničními firmami (Itálie, Francie, ČLR; nikoli USA), a pokud jde o zdroj financí, ten je primárně domácího původu (včetně crowdsourcingu, vládních dluhopisů a darů), nicméně část prostředků poskytla formou půjčky opět ČLR; Spojené státy se na financování nepodílely. Znovu tedy platí, že Trump šířil před mezinárodními lídry na úvodním zasedání Rady míru ve Washingtonu bludy.
Pokud si člověk dá čas a podrobí kritické analýze další a další Trumpova tvrzení, sezná, že prezidentova rétorická tvrzení se dosti často míjejí s pravdou. A to je další z řady důvodů, proč mám s americkým prezidentem problém.
●
