Článek
Mnoho pozitivního na výletě do tohoto kdysi významného lázeňského městečka ovšem nespatříme. Málo je toho k obdivu, o to více k přemýšlení.
1) Kdysi kouzelný Ottův pavilon. Dnes? Smutný pohled.
Ano, přírodní scenérie – malebné lesnaté údolí řeky Ohře – návštěvníkovo oko bezpochyby potěší. Méně už stav lázeňských budov. Je to k pláči. Destrukce, devastace, rozpadající se dědictví po slavném Heinrichu Mattonim.
2/Horní Ottův pramen. V malé jeskyni. Voda není horká, tak jako v Karlových Varech, a velice lahodná.
Dle specializovaného webu (https://mineralniprameny.webnode.cz/ottuv-pramen) je základní složení Ottova pramene následující:
Oxid uhličitý (CO2) … 1890 mg/l
Bikarbonát (HCO3) … 1248
Sodík … 315
Draslík … 73
Vápník … 67,9
Oxid křemičitý (SiO2) … 39,24
Hořčík … 28,2
Velice málo obsahuje železa, pouze 3,78 mg/l.
3) Pramen stéká do malého Mattoniho vodopádu.
Poutník kráčející po spadaném listí vzhůru lesní stezkou nesoucí Mattoniho jméno má o čem přemýšlet. Opravdu bylo nutné nechat tu zkázu dojít tak daleko? A kdo za to může? Inu, my – Češi. Němce jsme po válce odsunuli (to nekritizuji, jen konstatuji) a bylo tedy na nás, abychom Sudety sami rozvíjeli, zvelebovali, udělali z nich perlu pohraničí.
4) Zajímavě řešená informace pro turisty. Kovové válce obsahující základní historické milníky lázní Kyselka.
O nedalekých Karlových Varech to snad říci lze, o Kyselce v žádném případě. Proč? Nehledám viníka, o tom tento článek není, jen se ptám. A dodávám. Možná kacířskou myšlenku. Kdyby takovou Kyselku (Gießhübl Sauerbrunn) měli Němci v Bavorsku, také by byla tak zdevastovaná? Anebo by to byl lázeňský klenot?
5) Příjemné překvapení. Turistický přístřešek zvaný (podle Mattoniho) „Jindřichovo sedátko“. Září novotou, zrekonstruován byl před šesti lety.
Ne všechno lze svádět na to, že jsme se po válce stali součástí sovětského bloku. Ta temná doba už tu čtyřiatřicet let není; vina tedy padá i na polistopadový režim a na poměry, které nastaly po něm.
6) Tak to je bonus zmíněný v titulku. Takovýchto krasavců, lidově zvaných „babka“, jinak hřib žlutomasý, jsme podél Mattoniho stezky našli asi šest desítek. Ještě že jsme měli cestovní skládací textilní tašku.
Ať už je to jak chce, devastace, jaké jsme desetiletí svědky v Kyselce, je hanbou nás všech. Pokud někdo chce zažít autentický pocit studu, pak mám zaručený recept. Pozvat někoho, nejlépe ze západní Evropy nebo Ameriky, do Kyselky.
7) Pod svahem rozlehlý stříbřitý komplex stáčírny minerální vody v Kyselce.
Ne, není to obec v rozvalinách. Řada objektů už byla zrekonstruována a je radost na ně pohledět. Na další, a není jich málo, obnova teprve čeká. Jen je člověku smutno při vědomí, že všechno mohlo být jiné. Lepší. Kdyby…
8) Jako v Alpách. Löschnerův pavilon, v němž se dnes nachází Mattoniho muzeum. V listopadu bohužel zavřené.
Ale dosti nářků nad rozlitým mlékem. Místní si patrně po těch letech zvykli, asi bych si zvykl také. Z kopců vidíme rozsáhlý stříbrný komplex – stáčírnu zdejší minerální vody, která odtud putuje do širého světa.
9) Na ostrohu nad obcí, dnes plném vzrostlých strům, je patrná kaple sv. Anny z roku 1884.
Bohužel většina v kamionech po úzké okresní silnici mezi kopci a řekou. Projížděli jsme ve sváteční den, byla to romantická podzimní cesta. V týdnu je to nejspíš peklo.
10) Bytový dům „Stallburg“, který nechal zbudovat H. Mattoni pro zaměstnance lázní. Jedna ze staveb po rekonstrukci. Půvabný pohled.
S Kyselkou se pojí především tři jména, která se objevují i v místopisných názvech. Henricha Mattoniho jistě není třeba představovat.
11) Původně picí hala, nedílná součást lázní. Dnes obecní biograf.
Pak je to dr. Josef Vilém z Löschneru, profesor Karlovy univerzity, vynikající balneolog, Mattoniho přítel a odborný poradce, který se významně zasloužil o dobré jméno kyselské minerální vody. Do třetice: řecký král Otto I., kterému stačilo, aby jednou lázně navštívil (1852) a stal se natrvalo jejich součástí.
12) Kdyby Heinrich Mattoni věděl, jak bude vypadat jeho jedinečné dědictví po stu letech, asi by se tak spokojeně netvářil.
Odjížděl jsem z Kyselky se smíšenými pocity. A s poznatkem, že zdejší lesy jsou rájem houbařů. Cestou po Mattoniho stezce jsme na kraji lesa našli asi šedesát hřibů žlutomasých. Večerní listopadová smaženice byla vynikající. Letos bezpochyby poslední.
13) Veřejnosti přístupný Ottův pramen je možné načerpat jak v horní jeskyni (obr. 2), tak pohodlněji u tohoto jezírka přímo u silnice. A protože je studený, stačí jakákoli PET láhev. Studený a výborný.
