Článek
Kvalita a rozmanitost sbírek je opravdu neuvěřitelná. V expozicích je vidět poctivá muzejní práce, předměty ve skvělé kondici a v precizní prezentaci. Paleta znalostí a zaměření odborných pracovníků musí být opravdu pestrá, pokrývající všechny významné kultury minulosti. Restaurátoři, archiváři, výzkumní pracovníci. Celkem je to kolem 1600 zaměstnanců a dalších zhruba 500 lidí pracuje pro muzeum dobrovolnicky.
Samozřejmě jsem zkoumala, jaké služby návštěvníkům může nabídnout tak ohromný kolos. Za prvé je fajn, že muzeum nabízí výběr toho, co zvládnete vidět za hodinu (ty největší pecky) a nebo za dvě až tři hodiny (kdy se nabízí rychlá trasa dějinami lidstva). Moc se mi líbil koncept Eye-Opener Tours, kdy v je v každé tematické expozici nabízena čtyřicetiminutová komentovaná prohlídka s odborníkem. Každý den, vždy ve stejnou hodinu. Minimum interaktivních prvků v expozici dostatečně nahrazuje koncept Hands on Desks, kde každý den v některých expozicích sedí dobrovolníci, kteří umožní návštěvníkům manipulovat s reálnými předměty ze sbírek muzea tak, jako by to dělal jejich uživatel nebo muzejník. Takže interaktivní prvky nahrazují interaktivní dobrovolníci a reálné sbírkové předměty. Pro rodiny s dětmi nabízí muzeum různé volné aktivity pro společnou činnost, a to jak v prostorách muzea, tak i mimo něj. Navíc má samostatné centrum určené jen pro rodiny. Samozřejmostí jsou audioprůvodci s detaily o jednotlivých objektech nebo nabízí trasy tematicky zaměřené napříč expozicemi např. Collecting and Empire nebo Desire, Love, Identity: LGBTQ+ histories.
Muzeum také na několika místech otevírá etickou otázku repatriací. Musím říct, že ani s vlastním synem jsme tuhle debatu nedokončili s jasným závěrem, a mám dojem, že ani pro Britské muzeum to není uzavřený příběh. Od roku 1963 platí zákon, který neumožňuje vrátit žádný objekt ze své sbírky. Zároveň v posledních letech započalo jednání s několika vládami o možnosti vrácení artefaktů na základě dlouhodobých výpůjček. Je však třeba si uvědomit, že o některé památky by lidstvo nenávratně přišlo, kdyby nebylo v 19. století archeologů, kteří s vidinou záchrany tyto památky přenesli do Británie. Chápu, ale snahy Řeků, kteří si nárokují vrácení soch a reliéfů z athénského Parthenonu. Osobně bych je také raději viděla tam, ale pak by výrazně utrpěla sbírka Britského muzea, která je v podstatě uceleným dokladem o vývoji naší civilizace a pak už by nebyla ve své celistvosti kompletní a ztratila by svojí vypovídací hodnotu.
Ještě víc zjevný je tento problém na nejznámějším exponátu muzea, a tím je Rosettská deska. Je to takový svatý grál pro historii a archeologii a často bývá bulvárně označována jako jedna z nejvýznamnějších památek světa. Deska obsahuje tři verze stejného dekretu, a to ve třech různých jazycích a jedním z nich jsou egyptské hieroglyfy. Stala se tak klíčem k rozluštění egyptských hieroglyfů a umožnila nám pochopit egyptskou civilizaci a díky tomu popsat až tisíc let historie lidstva. Jenže desku objevili Francouzi během Napoleonova tažení do Egypta a po porážce Francie byla předána Britům a od roku 1802 se nachází v muzeu. Egypťané desku považují za součást národního bohatství a chtěli by ji získat zpět, mezinárodní právo již však tehdejší nálezy klasifikuje jako vlastnictví současných majitelů. Pravdou však také je, že když desku Francouzi z Egypta odváželi sloužila tam jako jeden z mnoha stavebních kamenů pevnosti Fort Julien.
Vlastně k tomu sama nemám jasný závěr. Jen mě těší, že muzeologie není uzavřená věda o mrtvých věcech, ale přenáší příběhy minulosti do současného světa a otevírá nové etické pohledy na které jiné společenské obory nemají odvahu.
