Článek
Digitální vydírání se stalo jednou z nejúčinnějších zbraní současnosti. Kamera v hotelovém pokoji, tajně pořízený telefonát, kompromitující video. V době, kdy se obsah šíří během minut, může mít takový materiál devastující dopad.
Takový případ jsme mohli sledovat i v Maďarsku u opozičního politika Pétera Magyara, kterého podle dostupných zpráv někdo tajně natočil v hotelovém pokoji s jeho přítelkyní.
Jenže v této temné hře se může brzy objevit nečekaný zvrat.
Umělá inteligence dnes dokáže vytvářet obsah, který je stále obtížnější rozeznat od reality – deepfake videa, syntetický hlas, realistické fotografie. Zatím ještě umíme pravost materiálu s určitou mírou jistoty ověřit, ale hranice se rychle posouvá. A pokud se dostaneme do bodu, kdy nebude možné jednoznačně rozlišit, co je skutečné a co ne, vydírání záznamem ztratí svůj účinek.
Spisovatel Iain M. Banks ve své knize The Player of Games popisuje společnost, kde autenticitu není možné prokázat – a proto je vydírání bezvýznamné. Paradoxně právě absolutní nejistota se stává ochranou.
Pokročilá AI by tak mohla vytvořit svět, v němž žádné kompromitující nahrávky nebudou brány vážně. Pokud každý obrázek, video či zvuk může být umělý, ztrácí vyděrač svou moc. Vývojáři se sice snaží označovat syntetický obsah, aby uživatelé poznali rozdíl, ale otázkou zůstává, zda to bude dlouhodobě možné.
Možná se blíží generace, která už nebude slepě věřit ničemu, co vidí na obrazovce. Naučí se posuzovat věci podle kontextu, důvěry a zdravého rozumu – ne podle videí s pochybnou pravostí. Až k tomu dojde, digitální vydírání skutečně skončí.
Ne proto, že by zmizely kamery, ale protože zmizí víra v jejich neomylnost.
