Článek
Původní myšlenka k založení spolku vzešla od skupinky restituentů, kteří si procesem restitucí prošli a na vlastní kůži poznali, jak složitý a finančně i psychicky náročný je. Proto chtěli založit organizaci, která by pomáhala předávat důležité informace dalším restituentům. Dne 1. ledna 2021 tak vznikl zájmový spolek My restituenti. „Naším cílem je zdarma a co nejefektivněji nejen jednotlivým lidem, ale celým rodinám pomoci získat, co jim patří, a třeba i uzavřít emoční drama, které samotné vyvlastňování provázelo,“ říká předsedkyně spolku Petra Devine.
Proč k založení spolku došlo až v roce 2021, když restituce se v Česku řeší od roku 1990? Noví restituenti se přece již dávno nemohou přihlásit a vlastně jen „dobíhají“ staré žádosti.
Rok 2020 byl hodně zlomový. Přišel covid, společnost se zastavila, lidé byli uzavřeni doma a najednou měli čas zabývat se svými dramaty, na které v běžném dni není prostor. Pandemie, o které jsme na začátku nevěděli, jak moc bude vážná a kolik lidí postihne, otevřela mnoho emocí, křivd, ztrát a vznikla jakási touha narovnat určité zlomové okamžiky v rodině. Lidé ztratili své starší příbuzné, ke starým dokumentům se dostali pozůstalí, kteří na věc měli jiný názor. Jiní zase vyklízeli půdy a chaty a objevili dokumenty, o kterých si mysleli, že jsou ztracené.
Restituce stále běží, ale jen pro někoho. Můžete tedy přiblížit, co to vlastně znamená? Mohu například požádat o pozemky, které vlastnili kdysi moji prarodiče?
I když pořád existují stovky tisíc nevyřešených restitucí, tak náhrady za majetek se může dočkat už jen zlomek z nich. Podmínky určené zákonem totiž říkají, že o restituce se mohla přihlásit oprávněná osoba v letech 1991 až 1993. Nyní už požádat nelze. Stále ale existují restituenti, jejichž nárok ještě nebyl vypořádán nebo nebyl vypořádán dostatečně. Restituenti mohou například soudně rozporovat rozhodnutí úřadu, který prohlásil, že jim jejich majetek z určitého důvodu nevydá. Tak se soudí, třeba i 20 až 30 let.
Skutečně znáte případy, kdy se lidé soudí se státem 20 let o něco, co bylo jejich?
Takových případů není mnoho, ale existují. Třeba jim zbývá jen jedno rozhodnutí, ale to si soudy přehazují posledních 10 let. Jedna paní, které jsme prověřovali nárok, se o majetek soudila 12 let. Někteří restituenti v průběhu procesu měnili právníky, protože zjistili, že se na nich akorát snaží vydělat, jiní zase spor nějakou dobu nechali ležet a po čase se k němu vrátili, nebo původní restituent během procesu zemřel a nároky po něm převzal dědic, který měl jiné představy…
Proč se lidé obracejí na vás?
Nejčastějším důvodem, proč lidé chtějí přezkoumat své nároky, je, že mají pocit, ať už oprávněný, nebo neoprávněný, že stát přistupuje k jejich nároku nespravedlivě. Také se na nás obrátí například vnuci či vnučky, kteří z rodinné historie vědí, že by měli být potomci restituentů. Pokud se ale dědeček s babičkou nepřihlásili včas, tak už je jejich nárok z hlediska právního systému v České republice promlčený.
Jak to tady vlastně po revoluci z hlediska restitucí vypadalo?
Lidé mnohdy o svých nárocích nevěděli nebo netušili, jak je řešit. V malých vesnicích, kde žily tisíce restituentů, nebylo toto dostatečně avizováno, a tak se lidé obraceli například na zemědělská družstva, která jejich pole obhospodařovala. A pokud takhle prováhali určený čas, nesplnili důležitou podmínku zákona, který ukládal, aby zaregistrovali svůj nárok na pozemkovém úřadě do roku 1993. Myslím, že někteří noví vlastníci ani restituenty neinformovali záměrně, obce a družstva nechtěli rozdávat zpátky něco, co v tu chvíli vlastnily. Spolkem prošlo poměrně dost lidí, kteří se obrátili na tehdejšího starostu. Ten jim řekl, že mají vše správně, a přitom jim do očí lhal…
A jak to probíhalo dál?
Po správném zaregistrování úřad poslal výzvu, aby lidé doplnili informace, například rodný list původního vlastníka, vyvlastňovací listinu, kupní smlouvu nebo jiný dokument, jakým by prokázali, že byl pozemek skutečně jejich. Ale to jsou dokumenty staré klidně 80 let, a když vezmete, jak to za komunismu fungovalo, jak se pálily jednotlivé archivy a zbavovalo se veškerých důležitých listin, tak spousta lidí tyhle dokumenty neměla. Snažili se je získat právě na městských úřadech, na matrikách, v archivech, ale vůbec nevěděli, jak s úřady jednat, a tak se jim nepodařilo své nároky doložit. Někteří úředníci se snažili lhůtu prodloužit, protože obtíže chápali, ale bohužel člověk, který měl omezený čas, finance i informace k tomu, aby mohl získat tyhle dokumenty, tak je prostě nesehnal. A když restituent nesplnil podmínku zákona a nedoložil všechny náležitosti, tak později Státní pozemkový úřad vydal rozhodnutí, že žádost zamítá.
Takže úsilí mnoha restituentů přišlo po takové době vniveč kvůli byrokracii?
Lidsky všichni chápeme, že vzniklo hodně nespravedlnosti, ale tehdy se postupovalo podle zákona a změnit to už nelze.
Nebyla to z vašeho pohledu příliš krátká doba na to, kolik toho bylo potřeba vyřešit? Přece jen počet úředníků byl omezený, nebyly žádné postupy, neexistovalo mnoho dokumentů…
Myslím, že to vůbec nebylo fér. Jak vůči úředníkům, kteří to museli zpracovávat, tak vůči všem restituentům. Šlo o velké množství lidí, všechno se v tu dobu měnilo, rodiny byly rozbité, kolikrát rozmetané po celém světě. Já se třeba potkala s pánem, který říkal, že jeho babička neuměla číst a psát a spoléhala se na to, co jí, kdo řekl. Taková žena neměla šanci. Z mého pohledu byla doba skutečně příliš krátká na to, aby stát důkladně a odpovědně přistoupil k restitucím tak, aby se dostalo na všechny. Kdyby to stát podchytil už na začátku, třeba bychom po třiceti letech žádné restituce nemuseli řešit a mezi lidmi by neměly tak špatnou reputaci.
Byl nějaký případ, který se vám zapsal do paměti?
Jednali jsme z pozice spolku se stovkami lidí. Některým jsme mohli jen říct, že už pro ně nemůžeme nic udělat, jiným jsme pomoci mohli. Těch příběhů jsou stovky, každý je jiný, ale zároveň jsou všechny podobné – v pocitu křivdy, ponížení, dehonestování celé rodiny. Oni něco generace budovali a najednou někdo přišel, sebral jim jejich majetek a oni se jen mohli dívat, jak ho poškozují a zneužívají. Znám rodinu, které sebrali hospodářství a oni museli bydlet v chlívku, kde na ně pršelo. Znám případy, kdy se otec od rodiny, které majetek sebrali, oběsil. Někteří lidé neviděli jiné východisko a pro mě je to velmi těžké, byť jen poslouchat. A nejhorší je, že pak přišla druhá nespravedlnost v 90. letech. Nový stát měl přinést demokracii a napravit křivdy, ale mnoha lidem nepomohl a znovu je nechal na holičkách. Máme sice osobní odpovědnost, ale ne všichni byli finančně a gramotně zdatní a na tyhle lidi stát zapomněl.
Ale asi to nebyl problém jen státu, ne? Například z privatizace známe hodně příběhů, kdy lidi naletěli.
Ano, spousta lidí naletěla pofidérním právníkům nebo lidem, kteří se v restitucích vyznali. A ti jim majetek normálně ukradli, protože od nich dostali plnou moc. Případně lidé prodali nároky za hubičku.
Lze říct, že se za tu dobu jednání s restituenty zprofesionalizovalo? Už stát ví, jak se s nároky vypořádat?
Postup je zjednodušený, protože už dobíhají pouze ty restituce, které ještě nebyly vyřešeny. Ale z mého pohledu je to stále o lidech, o úřednících, kteří mají jednotlivé agendy vyřizovat. Zažívám to dnes a denně, někde je komunikace absolutně bezproblémová, skvělá, ale někde ne. Mám dva podobné případy, kdy restituenti měli prokázat, že jim majetek byl zabrán v tísni či za nevýhodných podmínek. Tady v Praze uznali, že samotná doba vyvlastnění nasvědčovala tomu, že proces nebyl dobrovolný a lidé neměli jinou možnost. Ale úřad v jednom menším městě, které nechci jmenovat, na podobnou situaci uvedl, že paní podepsala smlouvu, dostala malé odstupné, takže nemá na restituci nárok.
Můžete tenhle případ trošku popsat podrobněji?
Vyvlastňování majetku probíhalo různými způsoby. Majitel například dostal vyrozumění, ve kterém se psalo, že mu bude statek zabrán pro účely JZD. Rodina se měla do určitého data vystěhovat, a pokud souhlasila, dostala třeba náhradní ubytování. Například malý byt v centru města, ale aspoň něco. Když nesouhlasili, pak jim komunisté vyhrožovali, že jim statek zapálí, někoho zbijí, nebo dokonce zabijí a rodina pak nebude mít kam jít. Takové věci se děly. Takže většina lidí samozřejmě souhlasila s první variantou. A zatímco v Praze nárok na restituci uznali, protože věděli, že lidé ve skutečnosti na výběr neměli, v jiném městě úřad tvrdil, že majitelé podepsali smlouvu, s výměnou souhlasili, a proto nárok na restituci zamítli.
Stát už se restituce pokusil dvakrát zastavit takzvanou restituční tečkou, a to v roce 2005 a potom v roce 2018. Hrozí nějaká další?
Vždycky je to možné, ale zatím nejsou signály, že by se něco podobného chystalo. Přesto radíme lidem, aby s posouzením svých nároků neotáleli, protože pokud se chtějí domoci nějaké spravedlnosti a ideálně třeba i nějaké finanční náhrady, tak jde někdy o dlouhý proces, který může trvat v průměru od roku a půl až třeba do pěti, šesti let. Záleží na tom, jak je to komplikovaný případ, jak je velký ten nárok.
Zkusme teď říct, co se stane, když zjistíte, že nějaký nárok byl špatně vypořádaný. Přijde za vámi například vnučka, která ví, že babičce v restitucích nabídli za pole jen pár stovek.
Nejdříve zjišťujeme, zda je vnučka právoplatnou dědičkou. Protože pokud ne, tak ani nemá nárok na informace a pozemkový úřad s ní nebude vůbec jednat. Jakmile se ukáže, že je skutečně oprávněnou osobou, ale na restituční nároky babička zapomněla, protože je měla za vypořádané, získáme od vnučky plnou moc a oslovíme pozemkový úřad. Nahlédneme do spisu, prověříme veškeré dokumenty, všechno si nafotíme a s informacemi pokračujeme dál. Máme tady docela velký tým odborníků a specialistů, tím pádem prověřování jde hladce. Díváme se například na to, zda vyvlastnění neproběhlo za účelem výstavby, což je jeden z důvodů, proč bývá nárok špatně oceněn. Pátráme a sbíráme důkazní materiály, které by případně obstály u soudu.
Ten rozdíl bývá pro restituenty značný?
Rozhodně. Je to proto, že se v 90. letech náhrady za nevydané pozemky špatně oceňovaly. Úřady zpracovaly, co komu bylo zabaveno, ale už ne za jakým účelem. Takže restituenti dostali odškodné za metry orné půdy i v případě, že na jejich pozemcích bylo postaveno třeba sídliště. To je ale špatně. Pokud byla půda lidem zabraná za účelem výstavby, tak už v 90. letech se měla ocenit jako stavební plocha, a to je samozřejmě cena daleko vyšší. I když nepodléhá inflaci a jedná se o cenu stanovenou v předpisem z 90. let, jde o obrovský rozdíl.
