Topi Pigula: Jako autoři vždycky hrajeme proti přesile

Jaké články od vás čtenáři mohou čekat?

Na Seznam Médiu píšu o věcech, kterým aspoň trošku rozumím. Nepouštím se do politiky a držím se přírodovědných nebo populárně naučných témat, protože mám tak trochu přírodovědné vzdělání. Čerpám asi z 50 odborných zdrojů, chodí mi různé vědecké věstníky, a tak si můžu vybírat, mám kam sáhnout. Podívám se, co se kde píše, jak by na to například šly napasovat české reálie a kam bych dané téma mohl posunut. Zkusím přidat něco, co v tom původním zdroji není. Pak píši cestovatelské články, kdy se snažím dohledat, co je v daném místě zajímavého, většinou přírodovědného, nebo přidám zajímavé historické souvislosti. Při psaní mám snahu, a možná je v tom kus ješitnosti, lidem vysvětlit něco, co sám nevím a co mi připadá zajímavé. Takový ten novinářský pohled, že když to nevím já, tak to neví nikdo. Což je samozřejmě hloupost, protože na světě je mnoho lidí chytřejších, než jsem já. Ta svoboda volby při výběru tématu mne u vás nehorázně baví. A když pak články mají velkou čtenost, tak mne to jako ješitného chlapa potěší.

Na druhou stranu pro některé lidi může být svoboda volby tématu svazující. Bývá pro ně jednodušší, když od někoho dostanou jasné zadání.

Tomu se říká rozhodovací paralýza. Mají ji i lidé, kteří nevědí, co dělat dřív. Já naopak pracuji s tématy i z hlediska jejich čtenosti – když vím, že je téma zajímavé, ale nemohu ho zpracovat hned třeba proto, že v zimě by to nikdo nečetl – pošlu sám sobě e-mail, abych na nápad nezapomněl. Ale třeba recenze knih mohu odkládat, protože ty budou na pultech ještě měsíce, možná roky. Přestože spolupracuju s několika nakladatelstvími, můžu napsat, co si o té knížce doopravdy myslím.

K psaní recenzí jste povolaný, sám jste knihu napsal…

Ano, zkusil jsem to a vím, že to není žádná sranda. Jmenovala se Příběh Martinovy boudy a je přesně o tom, o čem název napovídá – o příběhu jedné krkonošské boudy. Dlouhodobě se traduje, že se tam narodila tenistka Martina Navrátilová a jmenuje se právě podle boudy. Ale je to taková legenda, protože mně se podařilo dokázat, že se Martina narodila normálně v porodnici. Její matka se sice hned po porodu s Martinou na boudu vrátila, protože tam pracovala, ale Martina se prostě narodila jinde. Přesto se to píše všude.

A chystáte nějakou další knihu?

Napsal jsem příběh ještě jedné boudy, ale nemyslím, že se jej podaří vydat. Žádnou další knížku nechystám, protože mám pocit, že už všechno bylo napsané.

Ke svým článkům si děláte i fotky.

Měl jsem pocit, že je třeba mé fotky někde uchovat, kdyby mi klekly servery. Tak teď je zálohuji, a díky tomu jsem zjistil, kolik jich vlastně mám – 189 tisíc fotek. Tuším, že mezi nimi jsou skutečné poklady, ale už nevím, kde jsou, protože v mládí jsem fotky nepopisoval tak důkladně jako teď a už to asi nikdy nenapravím.

To je na fotografa hodně, nebo málo?

Je to hodně. Ale i tak občas potřebuji fotku, kterou nemám. Třeba nedávno jsem psal článek o enzymech z kravských žaludků a hledal jsem nějakou pěknou fotku parmezánu, ale neměl jsem ji a musel použít tu na Wikipedii.

A je ten proces někdy opačně? Že vyfotíte něco hezkého a pak si řeknete, že by vás tohle téma zajímalo víc, a napíšete o něm článek?

To se stává naprosto běžně. Vyfotím motýla nebo třeba brouka a dohledávám, co je to vlastně za druh, protože chci mít tu fotku popsanou. S určením mi pomáhají odborníci, třeba botanikové. A tak se ukázalo, že jsem vyfotil ultra vzácnost v místě, kde by vůbec neměla být. Takže jsem dostal třeba do Národní databáze rostlin. A jindy zase dělám fotky, o kterých tuším, že se mi budou v budoucnu hodit. Tak jsem třeba vyfotil hromadu padesátikorun zasypanou náboji do pistole. Hodí se jako ilustračka k článkům o úplatcích, zbraních, zločinu… A je to i hezká fotka, protože padesátikoruny jsou takové měděné a obal nábojů je taky do měděna.

Cestujete různě po světě. Kolik si z jednoho takového výletu přivezete fotek?

Jezdím zhruba na měsíc a už dost pečlivě promazávám na místě, aby mi vyloženě špatné fotky nezabíraly místo na kartě. Přivezu si tak dva tisíce fotek a zhruba tolik jich už rovnou smažu.

Co vás baví víc? Psaní, nebo focení?

Focení se mi líbí hodně. Líbí se mi ten proces, že musím něco zajímavého najít, dobře si nastavit foťák, a mám radost, když se fotka povede. Při psaní si dohledávám souvislosti a vždycky, když se dozvím něco nového, jsem chytřejší. Když ale píšu každý den, tak jsem jako průtokový ohřívač na informace. Nové přitečou, staré zmizí. Jsem velký čtenář, takže na psaní mne ještě baví, že sahám do knížek pro informace. Lidé mají někdy pocit, že to, co není na internetu, neexistuje, ale tak to není. A najít něco v papírové knize znamená, že ji fakt musíte prolistovat.

Kromě toho cestujete, děláte i přednášky a kurzy focení.

Přednášení je zase super, protože se setkávám s novými lidmi. Třeba takovými, kteří v té zemi byli nebo tématu rozumí víc než já. Zrovna nedávno na přednášce o Panamě mě jeden z posluchačů, chovatel papoušků, opravil, že jsem na fotce určil špatně druh papouška. A já se omluvil a byl jsem rád, že jsem se zase dozvěděl něco nového.

Máte i podobně pozitivní pocity, když se někdo ozve vůči vašemu textu?

Záleží na tom, a mám to tak třeba i na Facebooku, v jakém duchu se někdo ozve. Když odhalí věcnou chybu, tak jsem rád, protože nikdo neví všechno a my jako autoři vždycky hrajeme proti přesile – čtenářů můžou být desítky tisíc a pravděpodobnost, že mezi nimi je někdo, kdo tématu rozumí víc než já sám, je obrovská. O faktech je možné diskutovat, je dokonce možné se i pohádat, ale osobnímu střetu se vždycky vyhýbám, nenechám se odvést od tématu a snažím se případně poukázat na nekalé vyjadřovací praktiky a dezinformace, kterých se dotyčný dopouští. Nedělám to pro něho, nepřesvědčuji přesvědčeného, dělám to pro ostatní čtenáře té diskuze. Ale když si lidé ke mně do facebookového obýváku chodí jen nadávat na ostatní, tak je rovnou blokuju.

Píšete už roky, cítíte po takové době nějaký rozdíl?

To je dobrá otázka. Řekl bych, že píšu líp, ale nemůžu to dokázat. Určitě dělám méně věcných chyb, protože jsem zkušenější, a psaní je asi rychlejší, protože mám svoje triky.

A máte z toho pořád radost?

Jinak bych to nedělal, na to je život krátký. Témata si navíc vybírám sám a píšu, co mne baví. Navíc díky tomu, že psaní na Seznam Médium nese drobný zisk tím, že má člověk podíl na reklamě u svých článků. Čím víc lidí si mě přečte, tím víc korunek přiteče. To mi přijde fér. Je to úplně stejné, jako když jsem dělal dřevorubce – čím víc stromů jsem skácel, tím víc peněz jsem dostal. Díky tomu mohu lépe plánovat své další aktivity, přednášky i cestování.

Nebojíte se, že je za rohem doba, kdy bude články za nás psát umělá inteligence?
Myslím, že ta doba už je tady. Ale nebojím se toho. Umělá inteligence vezme práci jenom tomu, kdo se s ní nenaučí pracovat. Bude nám pomáhat, pokud jí to dovolíme. Bude psát články, bude dělat fotky, ale pořád bude něco, co tam bude dávat člověk. Protože umělá inteligence za sebe poskládá slova v logickém sledu, ale propojení faktů musí udělat člověk. Ani na reportáž umělá inteligence nepojede. Práci nám nevezme, ale bude na nás klást vyšší nároky. A také to bude klást výrazně větší nároky na mediální gramotnost uživatelů, tedy čtenářů. A to by se mělo začít měnit.