Článek
S mentální anorexií jsem bojovala několik desetiletí. Byl to vyčerpávající a nekonečně frustrující zápas s občasnými dílčími úspěchy. Pokaždé měla ale porucha poslední slovo a já se po čase znovu a znovu vracela do starých kolejí.
Vyzkoušela jsem snad všechny myslitelné i nemyslitelné způsoby, jak se temné kobky anorexie vyhrabat. Klasické terapie, rodinné konstelace, hypnoterapii, skupinová sezení, online kurzy, psaní deníku i koučink. Možná tenhle kolotoč marného hledání sami dobře znáte. Většina z těch metod mi sice v něčem pomohla – dnes mnohem lépe rozumím sama sobě, jsem chápavější a soucitnější ke svému okolí. Jenže přímo s anorexií nic z toho zásadně nepohnulo.
Zlom u moře, kdy šlo o všechno
Před dvěma lety jsme vyrazili na rodinnou dovolenou k moři. Náš nejstarší syn s námi tehdy poprvé nejel. Právě tam, při pohledu na zbytek naší rodiny, mi to naplno došlo: tohle jsou poslední roky, kdy trávíme čas se všemi dětmi pohromadě. Brzy dospějí a rozprchnou se do světa.
V tu chvíli se ve mně zrodilo pevné rozhodnutí. Tentokrát anorexii porazím. Tak moc jsem si přála užít si zbývající společné roky s rodinou tady a teď – v plné přítomnosti a konečně bez věčných výčitek z jídla.
Kouzelná věta, která změnila směr
Snad za to mohlo moje obrovské odhodlání, osud nebo boží řízení. Krátce nato jsem navštívila novou psycholožku a její jediná věta obrátila moje dosavadní směřování naruby.
„Nesnažte se vyléčit, snažte se zlepšit kvalitu svého života,“ poradila mi tenkrát.
Jako by se ve mně v tu vteřinu něco přepnulo. Najednou jsem se přestala vnímat jako pacient, ale začala jsem se vidět jako úplně normální člověk – zlepšit kvalitu svého života chce přece každý z nás! Fráze jako „vyléčit se“ nebo „uzdravit se“ pro mě byly za ty roky už příliš svázané s pocity selhání a opakovaného neúspěchu.
Přestala jsem na sebe pohlížet jako na bezmocnou oběť nemoci a uviděla jsem někoho, kdo může a chce svůj život změnit k lepšímu. Zkuste se na chvíli zastavit a položit si tu samou otázku: co by dnes zvedlo kvalitu vašeho dne, kdybyste na chvíli zapomněli na boj s diagnózou?
Cesta ven po malých krůčcích
Cesta z nemoci není nikdy jednoduchá ani krátká, zvlášť když v ní vězíte tak dlouhou dobu. Přicházely i špatné dny a moje odhodlání kolísalo. Právě zaměření na kvalitu každého jednotlivého dne mi pomáhalo udržet správný směr. Zlepšení přicházelo postupně, krůček po krůčku.
Dodnes si živě pamatuji ten euforický pocit vítězství, když jsem ráno usedla ke společné rodinné snídani a snědla ze svého talíře dva tousty se sýrem. Výčitky a těžkost po jídle se samozřejmě ještě ozývaly. V takových chvílích mi byla obrovskou oporou rodina, několik blízkých kamarádek a samozřejmě moje terapeutka, se kterou jsme na pravidelných konzultacích společně sledovaly, jak se můj život mění k lepšímu.
Ať už s poruchou příjmu potravy bojujete pár měsíců, nebo stejně jako já celá desetiletí, nikdy není pozdě začít hledat svou cestu ven. Někdy k tomu nepotřebujete dokonalý plán ani zázračný lék – občas stačí jediná věta, která změní úhel pohledu a s ním i celý váš život.

