Článek
Tiché město, kde slyším každý svůj krok,
temná mračna nad hlavou se vznáší.
Nemá to řeku, pouze nepatrný, Luční potok,
kašny zcela prázdné, voda v nich být nesnáší.
Vrch Hamižná přísně všechno pozoruje,
i to, jak déšť přísný na město dopadá.
Však tento kopec jistě viděl i si pamatuje,
jak přesně válečný pochod smrti vypadá.
Pusto, liduprázdno, téměř nikdo nikde není,
co když to nemá tisíc obyvatel, ale jen pět.
Výhled na tolik hor je přesto k potěšení,
že odtud domů ani nechtělo se mi zpět.
Ponuré město, stojící nad alejovými kopci:
stromořadí zelené - v něm nehybně leží silnice.
Stoupám výše a výše, dokud nejsem na konci,
kde vítá mě mrazivá cedule: Hartmanice.
Čas jako by se zastavil v jiném století,
pouhých pár lidí, u nikoho ani mobil nevidím.
I přesto dovedou se zabavit malé děti,
kopou si míč na silnici, běhají za ním.
Mraky se mračí, vítr zastávku kymácí,
obloha hrozivá nad městem dohlíží.
Zlé mraky se klidí, načež se vrací,
další tragédii město vyhlíží?
Mám představu, však ta je snad realitě cizí,
žádný vládce oblohy není přeci tak krutý.
Zahřmí se, blesků pár uhodí, domy zmizí,
jen stožár na kopci zůstává netknutý.
Nahoře pohled z jihovýchodu Hartmanic, uprostřed zleva doprava: vrch Hamižná nad Hartmanicemi, stromová alej na silnici II/145, kostel sv. Kateřiny. Dole pohled z jihozápadu Hartmanic.
