Článek
Byl duben 1945. V Evropě duněla děla posledních bitev, třetí říše se hroutila jako pískový hrad, ale zlo v jejím nitru ještě neřeklo poslední slovo.
Za ostnatým drátem ženského koncentračního tábora Helmbrechts v Horní Falci se toho dne seřadily stovky vězeňkyň. Utrápené hlady, v rozedraných šatech, s pohledy, které už dávno zapomněly, co je naděje. Většina z nich byly mladé židovky z Haliče, Polska, Maďarska. Některé sotva dvacetileté dívky, jiné starší ženy, z nichž mnohé přežily už předchozí transporty, selekce, muka v táborových barácích. Měly za sebou Osvětim, Ravensbrück, Gross-Rosen. Ale to nejhorší je teprve čekalo.
Začal pochod.
Nešlo o přesun. Nešlo o evakuaci. Šlo o vraždění v pohybu.
Velitel tábora, esesák Alois Dörr, rozhodl, že kolona žen se vydá pěšky na jih. Cílem měl být Mauthausen nebo snad Dachau, ale ve skutečnosti šlo jen o to, odvést svědky — zlikvidovat je za pochodu, nechat je zemřít v lesech, kde je nikdo neuslyší.
Denně ženy ušly desítky kilometrů. Někdy spaly na zemi, jindy ani to ne. V mrazivých dubnových nocích se krčily jedna k druhé, bez přikrývek, bez jídla. Hlad je nutil sbírat plesnivý chléb, který jim místní vyhodili z oken — a často i s nadávkami. Když některá upadla, když nestačila, přišla rána pažbou, výkřik v němčině, výstřel. Tělo zůstalo v příkopu, kolona šla dál.
Po cestě přes Chebsko, Mariánské Lázně, Hartmanice a Kvildy se pochod proměnil v agónii. Esesáci, ale i ženské dozorkyně — některé sadistky, jiné prostě poslušné — bili ženy biči, holí, holýma rukama. Jedna z přeživších vzpomínala, jak spoluvězeňkyni zastřelili za to, že se napila vody z kaluže. Jiná žena zemřela poté, co jí místní sedlák odepřel kousek chleba.
Na konci dubna se kolona dostala do jižních Čech. Míjela vesnice, jejichž obyvatelé se báli. Věděli, že zbloudilý pohled, nabídnutý krajíc, nebo slovo soucitu může znamenat konec. Mnozí mlčeli. Jiní přihlíželi. A někteří — i to dějiny zaznamenaly — udávali ženy, které utekly.
Volary, 4. května 1945. Dorazilo posledních přibližně tři sta žen. Ale nebyly to ženy. Byly to stíny. V kostnatých obličejích jen tu a tam ještě zableskly oči. Průměrná váha přeživších byla 37 kilogramů.
Další den, poslední akt krutosti.
Nedaleko Cudrovic bylo 22 žen vyhnáno z řady, dozorci zvedli pušky — a postříleli je přímo v poli. Důvod? Nikdo ho nikdy neřekl. Možná příliš slabé, možná jen výstraha ostatním. Jejich těla byla pohřbena v hnojišti.
A pak — ticho.
5. května vstoupili do Volar američtí vojáci. Co našli, jim zůstalo navždy ve vzpomínkách. Pohled na ty, které přežily, i na těla těch, co zůstaly ležet cestou, otřásl i otrlými muži, kteří prošli boji ve Francii a Ardenách. Americký velení nařídilo, aby byli místní Němci přivedeni k hrobům. Museli kopat. Exhumovat těla. Pohřbít je se všemi poctami. A dívat se. Vydržet ten pach rozkladu, pohled na vyhublé kostry, díry po kulkách, zčernalé nohy, ohlodané prsty. Důkaz, že mlčení je vina.
Volarský hřbitov, 11. května 1945. Dřevěné rakve se snášely do země. Důstojníci stály v pozoru. Kněz četl modlitbu, a vítr přinášel ze stromů zpěv ptáků, kteří nic nevěděli o hrůze, která tu skončila. Tělo za tělem. Devadesát pět žen dostalo konečně místo k odpočinku.
Z původních 1 200 žen jich přežilo jen 52.
Tento pochod — na rozdíl od těch známějších — nebyl nikdy součástí tribunálu v Norimberku. Velitel pochodu Alois Dörr utekl, byl sice později dopaden, ale ke skutečnému potrestání nikdy nedošlo. Mnozí z dozorců se ztratili ve víru poválečného chaosu. Násilí bez trestu, smrt bez soudu.
Dnes jsou na trase pochodu rozesety malé pomníky. Kameny se jmény, někdy jen prostá deska s nápisem „Zde padla za oběť pochodu smrti“. Lesy mlčí. Vědí. Pamatují. A když se v květnu mlhou plazí po horských hřebenech studený déšť, je to, jako by země plakala nad ženami, které měly žít — a místo toho je čekal hromadný hrob.
Krvavý pochod smrti z Helmbrechtu do Volar zůstává jedním z nejděsivějších symbolů agónie nacistické mašinérie. A také bolestným připomenutím, že i když dějiny jdou dál, některé jizvy se nezahojí. Jsou vyryty v půdě, v kameni, v paměti. A snad — i ve svědomí.
Použité zdroje:
1. Během pochodu smrti jihozápadními Čechami nacisté uštvali 500 žen — ČT24 — Česká televize. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/behem-pochodu-smrti-jihozapadnimi-cechami-naciste-ustvali-500-zen-131642
2. Válečný hřbitov - Památkový Katalog. Dostupné z: https://pamatkovykatalog.cz/valecny-hrbitov-678790
3. Volary – památník pochodu smrti - Památník obětem. Dostupné z: https://www.gigaplaces.com/clanek-volary-pamatnik-pochodu-smrti/
