Článek
V nemocničním vestibulu je chladno. Vzduch páchne po dezinfekci a starém linoleu. Muž ve středním věku stojí u recepčního pultu, ruce pevně sepnuté, jako by se bál, že ho prozradí i sebemenší třes. Přitom je duševně naprosto zdravý. Srdce mu buší, protože dobře ví, že jakmile vysloví nacvičenou větu, není cesty zpět.
„Slyším dutý zvon,“ řekne nakonec.
Recepční zvedne oči, ale nezeptá se, jak to myslí. Nezajímá ji rytmus zvuku ani to, jestli v něm poznává strach nebo vinu. Jen mechanicky podá formulář. V tu chvíli se muži těsně stáhne hrdlo. Ví, že ve chvíli kdy podepíše, stává se pacientem — přestože ještě před pěti minutami byl jen pozorovatelem experimentu, katedrovým asistentem, vysokoškolákem i manželem a otcem dvou dětí.
Podepíše.
O hodinu později sedí na posteli v přeplněném pokoji. Kovové rámy vržou, matrace páchne desítkami těl. Za dveřmi kovově cvakne zámek. Chová se klidně, mluví normálně, myslí racionálně — přesně tak, jak žije celý život.
Ale pro personál už je jednou provždy muž, který slyší hlasy.
Muž s diagnózou schizofrenie.
A všechno, co udělá, bude vykládáno jen skrze tuto nálepku.
Ještě netuší, že ven se dostane jedině tehdy, když uzná, že je duševně nemocný.
Jak se zrodil jeden z nejtemnějších experimentů psychologie
V roce 1973 David Rosenhan zpochybnil samotné základy psychiatrie. Trápilo ho, jak nejasné, subjektivní a nespolehlivé byly tehdejší diagnózy. Chtěl zjistit něco jednoduchého:
Pozná psychiatr zdravého člověka?
Sestavil tým osmi dobrovolníků — psychologů, studentů, právníka, malíře, matku dvou dětí. Všichni dostali jediný úkol: zajít do různých psychiatrických nemocnic v USA a předstírat jediný symptom. Žádné hlasy z pekla, žádné příkazy k vraždě, žádné děsivé vize.
Stačilo říct, že slyší „dutý, prázdný zvon“.
Po přijetí se již měli chovat normálně. Všichni byli duševně zcela zdraví.
Výsledek?
Všude je přijali.
Všude s diagnózou schizofrenie.
Bez jediné výjimky.
Uvnitř systému, který je hltal zaživa
Jakmile byli uvnitř, přestali uvádět jakékoli příznaky. Jednali logicky, normálně. Jenže personál nic takového neviděl.
Viděl jen diagnózu. A ta vysvětlila všechno.
Když si psali poznámky, sestry zapisovaly, že jde o „obsedantní psaní“.
Když se ptali na běžné věci, stálo v dokumentaci, že „hledají jistotu“.
Když odmítli léky, byla to „nedostatečná uvědomělost choroby“.
A pak přišlo něco, co Rosenhan nečekal:
Skuteční pacienti je okamžitě poznali jako normální.
Pseudopacienti později popsali, že mnozí hospitalizovaní jim po pár dnech šeptali:
„Ty nejsi blázen.“
„Ty tady nepatříš.“
„Jsi novinář? Špion? Snažíš se něco zjistit?“
Někteří pacienti dokonce personálu přímo říkali, že nově příchozí jsou zdraví. V jedné nemocnici se to stalo tak často, že se z toho stala malá interní legenda — pacienti skutečně dokázali posoudit duševní stav přesněji než vyškolený personál.
Tahle ironie byla pro Rosenhana šokující:
institucionální prostředí podle všeho deformovalo úsudek profesionálů víc než úsudek lidí, kteří v něm byli uvězněni celé roky.
Pseudopacienti se také shodli, že personál byl téměř nedostupný. Jeden z nich spočítal, kolikrát ho během několikadenního pobytu někdo oslovil. Zjistil, že lékaři trávili s pacienty průměrně šest minut denně.
Jiný sledoval, kolikrát se na něj sestra podívala při podávání jídla.
„Nepřipadal jsem si jako člověk,“ napsal později.
„Spíš jako objekt, který se občas posouvá z místa na místo.“
A pak přišel skutečný horor: cesta ven
Původní plán byl jednoduchý: po přijetí přestanou hlásit příznaky a budou propuštěni.
Jenže to se ukázalo jako nemožné.
Když říkali, že už žádný zvon neslyší — lékaři psali, že „nemají náhled“.
Když vysvětlovali, že jsou duševně zdraví — bylo to bráno jako příznak choroby.
Nakonec jim nezbylo nic jiného než říkat personálu přesný opak pravdy:
„Ano, jsem schizofrenik. Ano, je mi už lépe.“
Teprve potom je pustili.
Ale ne jako zdravé lidi.
Jako schizofreniky v remisi.
Hospitalizace trvaly od 7 až po 52 dní.
Průměr byl 19 dní — pro zcela zdravé lidi, kteří se jen snažili dokázat, že psychiatrie musí změnit pravidla.
Když psychiatrie vyzvala Rosenhana k odvetě
Po publikaci studie vypukl skandál. Některé nemocnice tvrdily, že Rosenhan přehání. Jedna prestižní instituce ho dokonce vyzvala:
„Pošlete k nám během tří měsíců své pseudopacienty. My je poznáme.“
Rosenhan souhlasil.
Nemocnice začala bedlivě sledovat nové pacienty a po třech měsících oznámila výsledky:
Ze 193 pacientů označili
41 jako podezřelé pseudopacienty,
42 jako vysoce pravděpodobné pseudopacienty.
A kolik pseudopacientů Rosenhan skutečně poslal?
Ani jednoho.
Všech 193 lidí byli skuteční pacienti, kteří přišli hledat pomoc.
A téměř polovina z nich byla omylem označena za simulanty.
Psychiatrie tak prokázala přesný opak toho, co chtěla.
Dědictví experimentu, které změnilo psychiatrii
Rosenhanův experiment se stal jedním z nejzásadnějších momentů moderní psychologie. Donutil odborníky přehodnotit diagnostické postupy, přiměl ústavy k reformám a ukázal, jak definitivně může prostředí zkreslit pohled na člověka.
Ukázal, že psychiatrie tehdy nedokázala spolehlivě odlišit nemoc od zdraví.
Simulaci od reality.
Zoufalství od pokusu.
A že systém, který měl lidi chránit, je dokázal i uvěznit.
Někdy totiž není problém v pacientech.
Někdy je problém v systému.
Seznam použitých zdrojů:
1. ROSENHAN, D. L. On Being Sane in Insane Places [online]. Science, 1973, vol. 179, no. 4070, pp. 250–258 [cit. 2025-11-17]. Dostupné z: https://www.weber.edu/wsuimages/psychology/FacultySites/Horvat/OnBeingSaneInInsanePlaces.PDF
2. SPITZER, R. L. On pseudoscience in science, logic in remission, and psychiatric diagnosis: A critique of Rosenhan’s „On Being Sane in Insane Places“ [online]. Journal of Abnormal Psychology / Archives of General Psychiatry (revize), 1975–1976 [cit. 2025-11-17]. Dostupné z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC10309267/
3. ABBOTT, A. On the troubling trail of psychiatry’s pseudopatients stunt [online]. Nature, 29 October 2019 [cit. 2025-11-17]. Dostupné z: https://www.nature.com/articles/d41586-019-03268-y
4. CAHALAN, S. The Great Pretender: The Undercover Mission That Changed Our Understanding of Madness. Recenze a diskuse [online]. The Guardian, 10 January 2020 [cit. 2025-11-17]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/books/2020/jan/10/great-pretender-susannah-cahalan
5. SCULL, A. Rosenhan revisited: successful scientific fraud [online]. History of Psychiatry, 2023, 34(2), pp. 180–195 [cit. 2025-11-17]. Dostupné z: https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/36737877/
