Bitva u Ascula (279 př. n. l.): „Jestli ještě jednou zvítězíme nad Římany, budeme zcela zničeni.“

Rok 279 př. n. l. Jižní Itálie je napjatá jako tětiva. Řecké město Tarentum kdysi sebevědomě vyzvalo Řím – a nyní stojí na prahu zkázy. Na jeho obranu připlul muž, který se viděl v odkazu Alexandra Velikého.

Pyrrhos z Épeiru nebyl provinčním vládcem. Byl to ctižádostivý vojevůdce, příbuzný makedonské dynastie, vychovaný ve světě, kde o osudech říší rozhodovala jediná drtivá bitva. Věřil v sílu falangy, v kázeň elitních jednotek, v rozhodující okamžik, který zlomí protivníka.

O dva roky dříve porazil Římany u Herakleie. Pro republiku to byl šok – především když se na bojišti objevili váleční sloni. Římané do té doby bojovali proti samnitským a italským kmenům. Nyní čelili jinému typu války, jinému způsobu myšlení.

Jenže Řím se nezhroutil.

Řím svolal nové legie.

Republika, která se učí z porážek

Římská republika nebyla monarchií závislou na jediné osobnosti. Byla to struktura měst, spojenců a podrobených komunit, které měly povinnost dodat muže do zbraně. Porážka bolela, ale nebyla konečná.

Konzuly roku 279 př. n. l. byli Publius Decius Mus a Publius Sulpicius Saverrio. Neobklopovala je aureola legendárních vojevůdců, ale stáli za nimi občané i senát. Disponovali systémem, který dokázal ztráty nahradit.

Římané přehodnotili taktiku. Studovali chování slonů. Hledali slabiny falangy. Připravovali protiopatření.

Setkání obou armád u Ascula nebylo náhodné. Bylo logickým vyústěním střetu, který se nedal odložit.

Armády na bojišti

Pyrrhos přivedl přibližně čtyřicet tisíc mužů. Jádrem byla makedonská falanga – těžkooděnci se sarissami dlouhými několik metrů. Před nimi lehká pěchota, za nimi elitní hypaspisté, po stranách thessalská jízda. A v záloze přibližně dvacet válečných slonů – zbraň, která měla protivníka ochromit strachem.

Římané postavili proti nim zhruba padesát až pětapadesát tisíc mužů. Čtyři legie občanů a obdobný počet spojeneckých jednotek. Jejich uspořádání umožňovalo pružné přesuny a rychlé reakce. Legionář nebyl součástí jednolité masy. Byl článkem sestavy, která se dokázala přizpůsobit situaci.

Na poli u Ascula se střetly dvě odlišné vojenské tradice.

První den: vyčerpání bez rozhodnutí

Terén nebyl pro falangu příznivý. Nerovnosti, porost a vodní překážky narušovaly její soudržnost. Dlouhé sarissy vyžadovaly rovnou plochu a pevné sevření řad. Zde se formace rozpadala.

Římské manipuly se rozdělovaly, obcházely soupeře, útočily z boku a opět se stahovaly. Pyrrhos byl nucen své těžkooděnce neustále přesouvat. Sloni nemohli plně zasáhnout – terén jim neposkytoval prostor.

Střety byly tvrdé. Legionáři vrhali pila, aby narušili nepřátelské štíty, a poté přecházeli do boje mečem. Falangité drželi linii, ale nedokázali zasadit rozhodující úder.

Když první den skončil, nikdo nezískal převahu. Bojiště zůstalo poseté padlými. Obě strany byly vyčerpané.

Pyrrhos věděl, že další takový den si nemůže dovolit.

Druhý den: otevřený prostor, otevřený střet

Druhého dne nechal Pyrrhos vyčistit část bojiště a donutil Římany bojovat na otevřenější rovině. Tentokrát měl jeho způsob vedení války vyniknout naplno.

Římané přivezli vozy opatřené hořícími pochodněmi a kovovými hroty – prostředek, jak vyděsit a zranit slony. Byla to improvizace, ale ukazovala schopnost přizpůsobení.

Pěchota se znovu srazila. Falanga postupovala souvisleji než den předtím. Les hrotů se sunul vpřed v sevřeném rytmu. Římané útočili opakovaně, jejich pila narážela do štítů, gladius hledal mezery mezi kopími.

Boj probíhal na vzdálenost několika kroků. Muži padali, řady se uzavíraly, krev vsakovala do prachu.

Pak zazněl rozkaz.

Nápor slonů

Sloni vyrazili vpřed. Těžké kroky otřásaly zemí. Na jejich hřbetech byli střelci, pod nimi se lámaly štíty.

Římské vozy s pochodněmi se pokusily zvířata zahnat. Některé slony skutečně vyvedly z míry, jiní však prorazili vpřed. Kde se objevili, tam vznikala mezera.

Pyrrhova jízda okamžitě využila oslabení křídel. Římská sestava se začala stahovat. Ústup byl spořádaný, ale nezvratný.

Bitva skončila Pyrrhovým vítězstvím.

Cena, která bolela víc než porážka

Římané přišli podle pramenů o šest až sedm tisíc mužů. Pro republiku to byla těžká ztráta. Avšak nikoli osudová.

Pyrrhos ztratil přibližně tři a půl až čtyři tisíce vojáků. Především zkušené, dobře vycvičené bojovníky, kteří tvořili jádro jeho armády. Muže, jež nebylo možné nahradit během několika měsíců.

Plútarchos mu přisuzuje slova:

„Jestli ještě jednou zvítězíme nad Římany, budeme zcela zničeni.“

A Dionýsios z Halikarnassu dodává:

„Římané byli poraženi, ale Pyrrhos byl zlomen.“

Možná jde o stylizaci. Smysl je však zřejmý.

Pyrrhos si další takové vítězství nemohl dovolit.

Únava a osamění

Jeho vojáci bojovali daleko od domova. Každá ztráta znamenala oslabení nejen počtu, ale i zkušenosti. Italským spojencům začalo docházet, že Řím se nehroutí.

Řím mezitím vyzbrojoval další muže.

Válka se změnila v opotřebovací střet. A v takovém střetu vítězí ten, kdo vydrží déle.

Cesta bez návratu

Po Asculu hledal Pyrrhos nové možnosti. Obrátil se k Sicílii, kde řecká města čelila Kartágu. Doufal v nové zdroje a nové vítězství.

Řím však sílil.

Když se Pyrrhos později do Itálie vrátil, jeho postavení už nebylo stejné. Roku 275 př. n. l. utrpěl porážku u Beneventa. Jeho západní ambice se rozplynuly.

Řím zůstal rozhodujícím hráčem.

Význam, který přetrval

Z Ascula vzešel pojem „pyrrhovo vítězství“. Označuje úspěch, jehož cena je tak vysoká, že podkopává další postup.

U Ascula to nebyla pouhá metafora. Byla to skutečnost. Ztráty, které oslabily vítěze víc než poraženého.

Kdo skutečně zvítězil

Asculum představovalo střet dvou odlišných světů. Helénistický model spoléhal na elitní vojsko a rozhodující bitvu. Římský model stavěl na schopnosti snášet ztráty, učit se a pokračovat.

Pyrrhos vyhrál bitvu.

Řím přežil. A tím zvítězil v dlouhém horizontu.

O generaci později už římské legie zasahovaly do řeckých záležitostí. Svět, z něhož Pyrrhos vyšel, se postupně dostával pod římský vliv.

Možná právě u Ascula se poprvé jasně ukázalo, že budoucnost patří těm, kdo dokážou vydržet.

Dědictví pole plného mrtvých

Dnes vyslovujeme pojem „pyrrhovo vítězství“ bez emocí. Jako politologický či sportovní termín.

U Ascula však ležely tisíce těl. Muži z Épeiru, Makedonie, Itálie i Říma. Každý z nich měl jméno, rodinu, očekávání.

Bitva ukázala, že vítězství může být zároveň začátkem úpadku.

A že dějiny nepatří těm, kdo vyhrají jednu bitvu – ale těm, kdo unesou její následky.

Seznam použitých zdrojů:

1. Battle of Asculum (279 BC) [online]. Wikipedia.org [cit. 2026‑02‑15]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Asculum

2. Battle of Asculum 279 BC [online]. HellenicaWorld.com [cit. 2026‑02‑15]. Dostupné z: https://www.hellenicaworld.com/Greece/History/en/BattleOfAsculum279BC.html

3. Pyrrhic victory [online]. Wikipedia.org, Pyrrhic victory, [cit. 2026‑02‑14]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Pyrrhic_victory

4. 279 BC [online]. Wikipedia.org [cit. 2026‑02‑15]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/279_BC

5. Pyrrhus [online]. Britannica.com [cit. 2026‑02‑15]. Dostupné z: https://www.britannica.com/biography/Pyrrhus