Článek
V divokých horách Pontu postupovala římská armáda úzkou soutěskou. Císařští vojáci, unavení, hladoví a znaveni dlouhým pochodem, měli oči jen pro cíl – a nesnesli další zdržení. Čelo armády se vleklo vpřed jako raněný had, jehož tělo už ztrácelo soudržnost.
Nikdo si příliš nevšímal podivné podívané podél cesty. Hliněné nádoby, přikryté voskem, ležely zdánlivě opuštěné mezi kameny, jako by je někdo v panice zapomněl. Vedle nich stáli venkované – neozbrojení, v roztrhaných šatech, kteří ustupovali před přicházejícími legionáři s úctou, ale i s jakousi podivnou netečností. Byla v tom neklidná divadelní umělost.
Legionář Marcus Crassus, zkušený, ale pověrčivý muž, se zastavil. Odklopil víko jedné z nádob a přivoněl. Sladká, zemitá vůně medu jej udeřila do nosu. Taková hojnost v horách, kde předtím nacházeli jen hlad a mráz? Ochutnal prsty zlatočervenou hmotu a na jazyku ucítil směs květů, hlíny a vzdáleného oparu čehosi zakázaného. Usmál se: „Tohle je kořist, med“ zvolal. Vojáci se k němu začali sbíhat. Přes nedůvěru i rozkazy se nádoby otevíraly jedna po druhé. Jedli rychle, dychtivě.
Pak to začalo.
První příznaky se objevily během několika minut: závratě, rozostřené vidění, studený pot. U jiných přišly vlny euforie, náhlé záchvaty smíchu, a pak křeče. Bolest břicha jako z bodnutí nože, tělo rozvibrované k nepoznání. Nohy se podlamovaly. Hlasy se měnily ve zpomalené šepoty. Někteří se smáli bohům, jiní viděli matky, mrtvé bratry, peklo. Halucinace byly barevné i krvavé.
Nad soutěsku se snesla mlha. Když se z ní vynořili pontští bojovníci, neproběhla bitva. Byla to jatka. Římané, dezorientovaní, osamělí ve vlastním strachu, padali bez odporu. Někteří se pokusili bojovat, jiní běželi přímo k nepříteli s rozevřenýma rukama. Další prosili o milost, kterou nedostali. Zápach krve se mísil s vůní medu.
Tehdy udeřil Mithridatés. Král Pontu, muž posedlý jedem i přežitím, vládl území, které mu Řím nikdy nechtěl ponechat. Věděl, že v otevřeném boji nemůže zvítězit – ne proti železné disciplíně římské armády, ne proti zlatým orlům a bezcitným tribunům. Ale v těchto horách, mezi rododendrony a útesy, byla příroda na jeho straně. Nechal své muže shromáždit tzv. šílený med – medovou substanci nasáklou neurotoxinem z květů rododendronu, známou jako grayanotoxin. Byl to dar i zbraň, tekuté šílenství sbírané včelami, které se nikdy neptají, pro koho pracují.
Tato taktika nebyla náhodná. Mithridatés VI. Eupator byl vzdělaný. Mluvil plynně deseti jazyky a znal dobře Aristotela i Hipokrata. Ale hlavně – učil se o jedech. Legenda praví, že si od dětství podával malé dávky všech známých toxinů, aby si vytvořil imunitu. Pro jedy měl úctu i posedlost. Pro přírodu také.
Bitva skončila dřív, než začala. Zůstala po ní jen soutěska plná mrtvých těl, prázdných očí a nádob, které voněly jako sladká smrt.
Historici jako Strabón či Plinius starší se o této epizodě z Třetí mithridatské války (74-63 let před naším letopočtem) zmiňují s neklidem i obdivem – jako o ukázce „inteligentního“ vedení války. Vítězství nevybojovaly meče, ale biochemie. Nešlo o přepadení, ale o předběhnutí logiky války.
Šílený med – nebo také deli bal, jak jej později nazvali Turci – se dodnes vyrábí v některých částech Turecka, zejména v oblasti kolem Černého moře. Jeho účinky jsou dnes vědecky zdokumentované: způsobuje zpomalení srdečního tepu, závratě, dezorientaci, zvracení a v halucinogenních dávkách i přechodné psychózy. V malém množství má své místo v lidovém léčitelství – zejména při léčení vysokého tlaku a impotence – ale nad určitou mez se mění v prudký a nepředvídatelný jed.
Mithridatés zůstal v dějinách jako podivný antihrdina – muž, který nechtěl zemřít. Podle dobových svědectví se pokusil o sebevraždu, když poznal, že římská moc je nakonec nezvratná. Ale jed, který tolik let studoval, ho nezabil. Musel si prý nechat pomoci dýkou. A i to je ironie – že musel podlehnout železu, které se mu tak dlouho dařilo porážet bez boje.
Příběh šíleného medu není jen exotická historka z dávných časů. Je to varování – že příroda, pokud je dostatečně pochopena, se může stát nejrafinovanější zbraní. Je to symbol a zároveň paradox. Med, sladký a nevinný, zničil celé legie. A lidská pýcha, zvyklá na čest a čelní útok, byla poražena v tichosti – jen skrze žaludek.
Možná právě v tom tkví největší síla příběhu. Ne v krvi, ale v důmyslu. Ne v armádě, ale v medu. Ne v meči, ale v květu.
Seznam použitých zdrojů:
1. TURNER, Michael D. Mad Honey and the Poisoner King: A Case of Mass Grayanotoxin Poisoning in the Roman Military. Cureus [online]. 2023, 15(4), e37962 [cit. 2025-06-05]. Dostupné z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC10226383/
2. The Entomological Society of America. The Sting of Defeat: A Brief History of Insects in Warfare. Entomology Today [online]. 2018 [cit. 2025-06-05]. Dostupné z: https://entomologytoday.org/2018/07/13/sting-defeat-brief-history-insects-entomological-warfare/
3. IFLScience. ‚Mad Honey‘ Once Poisoned An Entire Roman Military Column, With Deadly Consequences. IFLScience [online]. 2023 [cit. 2025-06-05]. Dostupné z: https://www.iflscience.com/mad-honey-once-poisoned-an-entire-roman-military-column-with-deadly-consequences-68755
