Smrt podle legend: Jak Řím popravoval lidi jako Pasifaé, Ikara či Hérakla

Dřevěná konstrukce stojí uprostřed arény jako předmět, který sem nepatří. Přesto ji všichni poznávají. Má tvar krávy, ale je příliš pravidelná, příliš přesná. Není to socha. Duté boky, pečlivě vyřezané spoje, otvor skrytý ve stínu. Publikum šumí. Pochopilo dřív, než kdokoli promluvil. Tohle není dekorace. Tohle je příběh s předem určeným koncem.

Žena, kterou přivádějí stráže, nepůsobí jako herečka. Nemá kostým, nemá masku. Je nahá, svázaná, její pohled klouže po tribunách plných lidí, kteří přišli sledovat smrt. Když ji vtlačí do dřevěného těla krávy, někdo se zasměje. Jiný vysloví jméno, které tu visí ve vzduchu dávno předtím, než zazní nahlas:

Pasifaé.

Pověst, kterou Římané znali nazpaměť

Pasifaé byla v řeckém mýtu manželkou krále Mínóa. Když její muž odmítl obětovat posvátného býka, přišel trest. Bohové ji potrestali šílenou vášní k tomuto zvířeti. Vášní, která porušovala hranice mezi lidským a zvířecím světem.

Aby svou posedlost naplnila, nechala si podle legendy zhotovit dutou dřevěnou krávu. Ukryla se v ní a z tohoto spojení se zrodil Minotaurus – bytost napůl člověk, napůl zvíře, monstrum uvězněné v labyrintu.

Pro Římany to nebyl erotický skandál. Byl to příběh o narušení řádu. O trestu za pýchu a bezbožnost. A právě proto byl ideální pro arénu.

V amfiteátru se mýtus nestával alegorií. Stával se instrukcí.

Brána se otevře. Do arény vběhne skutečný býk. Silný, zmatený hlukem a pachem krve. Publikum vstává. Nejde o symboliku. Jde o doslovnost. Příběh, který kdysi existoval jen v básni, je nyní vykonán.

Pasifaé znovu padá. Tentokrát ne v legendě.

Aréna jako kulturní paměť

Římský amfiteátr nebyl jen místem zábavy. Byl to nástroj moci a paměti. Společnost, která si neustále připomínala své mýty – v literatuře, na freskách, v sochách – je dokázala proměnit v čin.

Popravy odsouzenců, takzvaných noxii, nebyly nahodilé. Tito lidé ztratili nejen právní ochranu, ale i lidskou identitu. Stali se materiálem. Prázdnou formou, do níž bylo možné vložit známý příběh.

Řím je nepotřeboval jako osoby. Potřeboval je jako postavy.

Polední hodina bez slitování

Tyto inscenované popravy se odehrávaly především v poledne. Dopoledne patřilo lovům exotických zvířat, odpoledne gladiátorům. Poledne bylo časem jisté smrti.

Filozof Lucius Annaeus Seneca popisuje tuto část her s otevřeným odporem. Píše o lidech vhazovaných šelmám bez zbraní, bez možnosti obrany, bez naděje. Nešlo o souboj. Šlo o exekuci.

Právě zde bylo možné mýty inscenovat nejdoslovněji. Nebylo třeba předstírat férovost. Smrt byla jistá. Otázkou nebylo zda, ale jaký příběh se skrze ni potvrdí.

Ikaros: pád jako zákon světa

Nad arénou se tyčí konstrukce s kladkami. Publikum zpozorní. Muž, kterého stráže vedou, má na zádech křídla z peří slepená voskem.

Ikaros, syn vynálezce Daidala, dostal podle mýtu křídla, aby uprchl z vězení. Byl varován, aby nelétal příliš vysoko. Neposlechl. Slunce vosk rozpustilo a pád byl nevyhnutelný.

V aréně se příběh nezkracuje. Odsouzenec je vytažen vysoko nad tribuny. Na okamžik visí ve vzduchu. Téměř skutečně letí. Pak je mechanismus uvolněn. Tělo padá dolů, bez kontroly, bez možnosti nápravy.

Náraz je tvrdý. Definitivní.

Diváci nevidí jen smrt. Vidí potvrzení řádu. Pýcha je potrestána.

Orfeus: když hudba selže

Další den vstupuje do arény muž s lyrou.

Orfeus – básník, hudebník, muž, který podle legendy dokázal zpěvem dojmout i vládce podsvětí.

Jenže tady hudba nikoho nezachrání. Brány se otevřou a do arény vběhne šelma. Zvuk strun se ztratí v řevu. Lyra padá do písku. Tělo je roztrháno.

Básník Marcus Valerius Martialis tyto scény zaznamenává s chladnou ironií ve svých epigramech. Publikum podle něj rozpoznávalo odkazy okamžitě. Smrt nebyla šokem. Byla správným zakončením známého příběhu.

Dirka: trest, který musí být vidět

Dirka byla v řecké tradici krutá žena, potrestaná tím, že ji přivázali k býkovi a nechali vláčet k smrti.

V aréně byl tento mýtus inscenován bez úlevy. Žena přivázaná ke zvířeti je tažena po písku, naráží do země, dokud tělo nevydrží. Publikum sleduje každý okamžik. Není kam uhnout. Smrt je pomalá, viditelná, nezpochybnitelná.

Krev zde není efektem. Je důkazem.

Héraklovy tresty bez vykoupení

Hérakles v mýtech trpěl, aby se očistil a dosáhl nesmrtelnosti. Jeho utrpení mělo smysl.

V aréně se však jeho příběh mění v prázdnou formu. Odsouzenci jsou upalováni, drceni, trháni šelmami. Bez naděje na vykoupení. Hrdinský rámec zůstává. Spása mizí.

Řím tím vysílá jasné sdělení: hrdinství je výsada výjimečných. Ostatní mohou zakusit jen jeho temnou napodobeninu.

Publikum, které rozumělo příliš dobře

Satirik Decimus Iunius Iuvenalis si všímá, jak snadno se dav baví cizím utrpením. Znalost mýtů činila tyto popravy srozumitelnými. Divák nemusel přemýšlet. Věděl, kdo je viník. Věděl, proč trpí. Věděl, jak to musí skončit.

V pozdější době se mýtické rekonstrukce mísí s otevřeným terorem. Za vlády Nera už nejde jen o legendy. Křesťané jsou zapalováni jako živé pochodně, křižováni, předhazováni lvům. Divadelní rámec však zůstává: noc, světlo ohně, publikum.

Aréna stále funguje jako jeviště. Jen scénář už nepíše mýtus, ale moc.

Proč to Řím potřeboval

Popravy podle mýtů nebyly pouhou krutostí. Byly jazykem, kterým impérium mluvilo ke svým obyvatelům.

Mýtus dodával smysl. Smrt dodávala důkaz.

Římané věřili, že svět má řád. A že tento řád je třeba znovu a znovu potvrzovat. I za cenu lidských životů.

Mýty přežily staletí. Lidé, kteří je v aréně „zahráli“, zmizeli beze jména.

Jejich těla se stala větou v příběhu, kterým si Řím vysvětloval sám sebe.

Seznam použitých zdrojů:

1. Taub, Benjamin. „Damnatio Ad Bestias: This Roman Execution Method Was As Wild As It Gets“ [online]. IFLScience, 14 June 2024 [cit. 2025-11-18]. Dostupné z: https://www.iflscience.com/damnatio-ad-bestias-this-roman-execution-method-was-as-wild-as-it-gets-74661

2. University of Chicago. „Damnatio ad Bestias“ [online]. Encyclopaedia Romana [cit. 2025-11-18]. Dostupné z: https://penelope.uchicago.edu/encyclopaedia_romana/gladiators/bestias.html

3. Kyle, Donald G. „Executions as Mythical Re-enactments“ [online]. Spectacles in the Roman World – Sourcebook, BCCampus [cit. 2025-11-18]. Dostupné z: https://pressbooks.bccampus.ca/spectaclesintheromanworldsourcebook/chapter/executions-as-mythical-re-enactments/

4. Kyle, Donald G. „Damnatio ad Bestias“ [online]. Spectacles in the Roman World – Sourcebook, BCCampus [cit. 2025-11-18]. Dostupné z: https://pressbooks.bccampus.ca/spectaclesintheromanworldsourcebook/chapter/damnatio-ad-bestias/

5. Cartwright, Mark. „Mythological Re-enactments in Ancient Roman Spectacle“ [online]. World History Encyclopedia [cit. 2025-11-18]. Dostupné z: https://www.worldhistory.org/article/796/mythological-re-enactments-in-ancient-roman-specta/