Článek
Slunce bylo toho dne neobvykle jasné, jako by se příroda odmítala řídit přáním krále. Na Tower Green se shromáždil dav, který se nesměl tvářit ani zvědavě, ani soucitně. Chystala se smrt královny – a ta nesměla připomínat popravu, ale obřad.
Anne Boleynová, kdysi nejmocnější žena Anglie, vystoupala po dřevěných schodech na lešení krokem, který se podobal chůzi ke svatebnímu oltáři. V rukou svírala modlitební knížku. Vlasy měla sčesané, skryté pod bílým čepečkem, aby nezakrývaly šíji. „Nemám proti nikomu zlou vůli,“ pronesla jasným hlasem. „A prosím vás všechny, modlete se za duši krále – je to dobrý křesťan a vše, co činil, činil pro dobro země.“
Několik přihlížejících se nadechlo, jako by se právě stalo něco neslučitelného s lidskou přirozeností: žena, zavržená, zrazená a usvědčená ze zločinů, jež nespáchala, nevyužila posledních pár minut života k pomstě, ale k odpuštění.
V tu chvíli už před ní stál muž, který ji měl zabít. Nebyl to Angličan a možná ani nerozuměl, co říká. Kat z Calais, nástroj královy vůle i paradoxně i poslední milosti. Nebyl to obyčejný anglický kat s těžkou sekerou, ale mistr meče, který trénoval léta, aby v jediném okamžiku dokázal oddělit hlavu od těla bez záchvěvu bolesti. Stál nehybně, čekal, až odříká svou řeč, a přesto – podle všech dobových záznamů – se k ní choval s úctou, jaká se neudělovala ani anglickým lordům.
Anne poklekla. Ne před popravčí špalek; žádný tam nebyl. Poprava ženy si žádala jiný rituál. Kat se k ní přiblížil, sám položil její vlastní kapesník na očištěné prkno, aby se nemusela dotýkat drsného dřeva. Ještě jednou se obrátila k lidem a pronesla slova, na která Anglie nikdy nezapomněla: „Smrt je jen bránou, skrze niž vstupujeme k Bohu. A já jsem připravena.“
A pak nastal okamžik, který z její popravy učinil legendu.
„Můj meč! Kam jsem dal svůj meč?“
Kat se k Anne přiblížil zezadu. Nesouhlasil s anglickou krutostí, která často nutila odsouzené sledovat, jak se popravčí připravuje, brousí ostří a zvedá sekeru nad jejich šíji. Francouzská technika byla jiná – šlo o choreografii, tichou, rychlou, téměř něžnou.
Anne už klečela, ruce sepnuté v modlitbě. Kat přistoupil k ní, ale místo rozkazu zazněla věta, která ji měla přimět, aby pohlédla jinam:
„Můj meč! Kam jsem dal svůj meč?“
Řekl to hlasitě, ale ne ostře. Úplně obyčejně. Anne vzhlédla, přesně tak, jak očekával. Její tělo se samo natočilo za hlasem – reflex, lidský, nezadržitelný.
V ten samý okamžik už kat uchopil meč, který ležel za jeho zády, a jediným hladkým, téměř neviditelným pohybem ho přenesl přes její šíji. „Nikdy neviděla čepel,“ zapsal později jeden svědek. „Smrt přišla dřív, než skončila její myšlenka.“
Žádný výkřik. Žádná bolest. Jen okamžité ticho.
Hlava dopadla do slámy. Tělo zůstalo klečet pár vteřin navzdory smrti – i v tom byla symbolika dobové Anglie, posedlé důstojností i v popravách.
Kat z Calais
O jeho životě se neví nic jistého. O jeho práci však všechno. Byl vycvičený tak, jak Anglie to neznala – s mečem, ne se sekerou. Jeho údery byly přesné, provedené bez chyby a bez opakování. Nebyly to popravy, ale chirurgické zákroky.
Dostal mimořádnou odměnu, tolik, kolik vydělával zkušený řemeslník za celý rok. Kolují legendy, že odmítl zaplatit předem se slovy, že „plat přijímá jen za čin, který byl vykonán“. Jiní svědci tvrdili, že se po popravě uklonil Anne, jako by nebyla zločinec, ale královna – což také byla, třebaže krátce.
Po vykonání rozsudku opustil Anglii. Jeho meč nebyl nikdy znovu evidován. Jako by ho pohltila historie spolu s jeho jménem.
Poslední gesto milosti
Lidé tehdy neříkali, že poprava Anne Boleynové byla krutá. To nebylo nic vzácného. Říkali, že byla krásná. A v tom spočívá dějinný paradox: žena, která zemřela jako zrádkyně, si smrt vydobyla jako panovnice.
Nazítří se prý město chovalo jako obvykle. Ale v domech a stájích se vyprávělo, co se stalo: že kat byl k ní laskavý, že její poslední slova nepatřila Bohu, ale králi, a že zemřela „s očima, které nezavřela ani smrt“.
A tak se stalo, že se nevypráví legenda o brutální popravě, ale o tom, jak existovala jediná lidská bytost, která dokázala královně dát něco, co už nechtěl dát nikdo jiný: důstojnost v okamžiku smrti.
Seznam použitých zdrojů:
1. Historic Royal Palaces. Anne Boleyn – Tower of London [online]. Neuvedeno: Historic Royal Palaces, neuvedeno [cit. 2025-11-02]. Dostupné z: https://www.hrp.org.uk/tower-of-london/history-and-stories/anne-boleyn/
2. Historic Royal Palaces. Tower Green and Scaffold site [online]. Neuvedeno: Historic Royal Palaces, neuvedeno [cit. 2025-11-02]. Dostupné z: https://www.hrp.org.uk/tower-of-london/whats-on/tower-green-and-scaffold-site/
3. ALBERGE, Dalya. Chilling find shows how Henry VIII planned every detail of Boleyn beheading [online]. London: The Guardian, 26. 10. 2020 [cit. 2025-11-02]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/uk-news/2020/oct/25/chilling-find-shows-how-henry-viii-planned-every-detail-of-boleyn-beheading
4. SOLLY, Meilan. Why Henry VIII Orchestrated Every Detail of Anne Boleyn’s Execution [online]. Washington, D.C.: Smithsonian Magazine, 26. 10. 2020 [cit. 2025-11-02]. Dostupné z: https://www.smithsonianmag.com/smart-news/why-henry-viii-orchestrated-every-detail-anne-boleyns-execution-180976135/
