Článek
Když se vylodili, byl vzduch nasycený pachy kouře a potu. Tělo mrtvého náčelníka leželo v provizorní „hrobní komoře“, jako by jen spal. Jeho lidé — Vajgarové – ruští vikingové— pěli hluboké, monotónní zpěvy, zatímco se kolem shromažďovaly ženy, otroci, válečníci. Uprostřed toho hluku stála dívka, sotva dospělá, vybraná, aby náčelníka „doprovodila“. Neprotestovala. Nekřičela. Jen měla výraz člověka, který už ví, že jeho život skončil tímto dnem.
Bylo jí řečeno, že vstoupí do „ráje“ svého pána. Ale než tam mohla vejít, musela splnit svou poslední povinnost — dát mu potěšení, které si má odnést „za hranici“. A nejen jemu.
Byl to rituál, který neznal milosrdenství.
Když Ibn Fadlán stál stranou a pozoroval všechno, co se dělo, psal: „Přivedli dívku, která měla být zabita a ta pila alkohol, aby otupila svůj strach.“ Alkohol tekoucí z rohu do jejího hrdla nebyl dar, ale příprava. Měla být klidná. Odevzdaná. Připravená.
A pak to začalo.
Jediný očitý svědek: nelítostná zpráva z roku 921
Celý svět by o tomto rituálu možná ani nevěděl, kdyby na břehu Volhy nepostával zmatený a šokovaný arabský cestovatel jménem Ahmad ibn Fadlán. Jeho záznam je jediným přímým popisem.
A je opravdu drsný.
Ibn Fadlán píše o ženách, které se staraly o tělo náčelníka, masírovaly ho a oblékaly. Pak zaznamenává okamžik, kdy došlo k tomu, co popsal bez obalu:
„Dívku posadili na loď a nejbližší příbuzní mrtvého s ní měli pohlavní styk. Říkali: ‚Řekněte mu, že jsem to udělal kvůli lásce k němu.‘“
Bylo to obětování těla. A také veřejné divadlo.
Žádné závěsy, žádné ztišené hlasy.
Muži přicházeli jednotlivě i ve dvojicích. Dotýkali se jí, drželi ji, souložili s ní — a vše se odehrávalo před zraky dalších žen, jejích služebnic a pozorovatele ze vzdálené kultury, který jen zapisoval, vyjevený i otřesený.
Pro Vikingy to nebyl akt ponížení, ale součást kosmického řádu: dívka měla být „poslem“. To, co zažila, mělo být sděleno mrtvému náčelníkovi v onom světě. A sex byl jedním z jazyků mezi světy.
„Dívka zpívala, než ji zabili“: poslední minuty oběti
Když byl rituál dokončen, dívka byla odvedena do malé místnosti postavené na lodi. Uvnitř seděl tzv. Anděl smrti, starší žena, která měla na starost samotnou oběť. Byla to kněžka, kat a průvodkyně v jednom.
Ibn Fadlán popisuje, jak dívka vešla dovnitř, zatímco muži třímající štíty bouchali do jejich hran, aby přehlušili její křik. Nebylo však vždy co přehlušovat. Dívka totiž:
„zpívala, aby ukázala své odevzdání a statečnost.“
Ale to, co následovalo, nebylo rychlé ani milosrdné.
Podle Ibn Fadlána byla dívka držena, její tělo se zdvihalo a klesalo v křečovitém napětí, zatímco kněžka dlouhým provazem dokonala dílo. Arabský svědek zaznamenal:
„Kněžka ji přitlačila polštářem a smyčkou, zatímco jiní mládenci tloukli do dřeva svými holemi, až ztichla.“
Krutý konec.
Žádná sláva. Žádná krása. Jen krev, pach zvratků, kouř a zpěv, který se zlomil v hrdle.
Proč sex s mrtvým králem existoval?
Pohřební sex nebyl perverzí nebo sadismem. Byl součástí kosmického řádu.
Vikingové věřili, že náčelník musí do Valhally vstoupit ve společnosti žen, které ho milovaly nebo mu „patřily“. Sex v přítomnosti mrtvého byl voláním jeho ducha. Doteky, sténání a tělesná blízkost měly probudit jeho duši, aby ji dívka mohla doprovodit.
Zároveň šlo o demonstraci moci — jen ti nejvýznamnější muži si mohli dovolit zemřít s takovou pompou.
A hlavně to byla politika.
Otroci byli majetkem. Oběť byla darem. A dar musel být hodnotný. Dívka, která prošla rituálním sexem a poté byla zabita, byla nejvyšší možnou cenou, kterou mohli její lidé zaplatit, aby zajistili svému pánovi přízeň bohů.
Co je jisté — a co zůstává tajemstvím
Historici dodnes debatují, zda šlo o běžnou nebo výjimečnou praxi. Ale dvě věci jsou nepopiratelné:
1. Ibn Fadlán byl jediným přímým svědkem tohoto rituálu.
Nikdo jiný jej nezaznamenal v takové detailnosti.
2. Jeho text je mimořádně explicitní a neměl důvod si vymýšlet.
Popisoval, co viděl — a to, co viděl, přesahovalo jeho kulturní představy.
Jeho zpráva je tedy unikátním oknem do světa, kde se sex a smrt prolínaly způsobem, který dnešní člověk jen těžko chápe.
A přesto — v určité kruté logice — dával smysl společnosti, která věřila, že duch muže potřebuje tělesné potěšení i na hranici mezi světy.
Seznam použitých zdrojů:
1. . Montgomery, James E. Ibn Fadlān and the Rūsiyyah [online]. Journal of Arabic and Islamic Studies, 2000 [cit. 2025-11-16]. Dostupné z:
https://www.lancaster.ac.uk/jais/volume/docs/vol3/3_001-25_MONTGO1jun24a.pdf
3. Ibn Fadlan and the Land of Darkness: Arab Travellers in the Far North – English Text [online]. Archive.org, neuvedeno [cit. 2025-11-16]. Dostupné z:
https://archive.org/stream/IbnFadlanAndTheLandOfDarknessArabTravellersInTheFarNorthPenguinClassicsCopie/Ibn%20Fadlan%20and%20the%20Land%20of%20Darkness%2C%20Arab%20Travellers%20in%20the%20Far%20North%20Penguin%20Classics%20-%20Copie_djvu.txt
4. Risala of Ibn Fadlan – Translation and Commentary [online]. Viking.Archeurope.com, neuvedeno [cit. 2025-11-16]. Dostupné z:
https://viking.archeurope.com/settlement/russia/ibn-fadlan/risala-of-ibn-fadlan/
5. Moen, Marianne; Walsh, Matthew J. Agents of Death: Reassessing Social Agency and Gendered Narratives of Human Sacrifice in the Viking Age [online]. Cambridge University Press, 2021 [cit. 2025-11-16]. Dostupné z:
https://www.cambridge.org/core/services/aop-cambridge-core/content/view/C98F99D68BCAA96CF83831D36BE15B19/S0959774321000111a.pdf
