Článek
Místnost páchla dezinfekcí, potem a něčím nepojmenovatelným — možná strachem. Ruth, osmnáctiletá vězeňkyně číslo 47359, stála na prahu baráku číslo 24, v pruhovaném kabátci, jenž jí byl příliš velký. Kůži měla popraskanou od mrazu, ale na tváři se snažila držet úsměv, jaký si nacvičovala celé odpoledne před střepem zrcadla. Dnes ji vybral jeden z kápů — starší vězeň, který měl v rukou moc rozdělovat ženy pro noční směny.
Dozorce s pečlivě nakrouceným knírem seděl na posteli a čekal. Měl čistou košili, cigarety v kapse a oči, které se jí vpíjely pod kůži. Nabídl jí lok z kovové placatky. Neodmítla. Alkohol jí popálil rty a rozehřál útroby — víc než kamna v rohu. Věděla, co se stane. Každá minuta navíc znamenala šanci přežít další týden, možná víc. Položil cigarety na stolek. Devět kusů — platba. Patnáct minut. Za nimi stál jiný svět: chléb, polévka, míň práce v kamenolomu. Otočila se a pod pruhovaným kabátcem se svlékla, aniž by se na něj podívala. Dál už to nebyla ona — jen tělo.
Oddíl radosti: Tajný bordel třetí říše
Barák č. 24 v Auschwitzu nebyl obyčejný vězeňský barák. Za jeho zdmi se od roku 1943 odehrával experiment, který měl podle říšského vedení zvýšit pracovní výkonnost mužských vězňů: zřídili zde nevěstinec, tzv. Freudenabteilung, oddíl radosti. Jeho vznik nařídil sám Himmler, přičemž první byl otevřen v Buchenwaldu. Postupně jich vzniklo deset, všechny řízené přísnými pravidly a pečlivě dozorované SS.
Ženy, které byly pro tuto roli „vybrány“, pocházely většinou z jiných částí tábora. Nejednou šlo o vězeňkyně ze stejného bloku jako ostatní, které jednoho dne zmizely a druhý den se vrátily — oblečené v čistších uniformách, ale s pohledem, který se vyhýbal jakémukoliv kontaktu. Dostávaly příděly navíc, někdy jim bylo přislíbeno zkrácení trestu. Žádná z těchto žen ale neunikla — a mnohé skončily po čase stejně vyčerpané, nemocné nebo mrtvé.
Vězni, kteří byli vybráni jako „zákazníci“, museli být vzorní pracovníci a často dostávali poukázky jako odměnu. Vstup měl pevně stanovený čas – přesně patnáct minut. Láska? Intimita? V těch zdech neexistovaly. Byl to obchod. Tělo za chléb, tělo za přežití.
Nevěstinec byl zcela vyloučen z dosahu vězňů označených růžovým trojúhelníkem – homosexuálů. Těm hrozilo ještě krutější zacházení. V táboře Sachsenhausen nacisté prováděli pokusy na jejich „léčbě“ – bití, kastrace, elektrošoky. Některé homosexuální vězně nutili k pohlavnímu styku se ženami z tábora, aby je „napravili“.
Sexualita jako nástroj moci
Sexualita v koncentračních táborech nikdy neexistovala sama o sobě. Vždy byla prostředkem — ponížením, odměnou, nátlakem nebo příslibem přežití. Mezi dozorci i kápy kolovala pornografie, ženy byly vystavovány ponižování i mimo nevěstince. Nacistické vedení zároveň s patologickou posedlostí rasovou čistotou trpělo i chorobným zájmem o ovládání těla — jak lidského, tak duševního.
Gynekolog Carl Clauberg v Auschwitzu sterilizoval vězeňkyně pomocí injekcí formalínu přímo do dělohy. Mnohé ženy zemřely, jiné zůstaly natrvalo zmrzačené. Rentgenolog Horst Schumann testoval ozáření pánve na mužích a ženách s cílem hromadné sterilizace — často bez anestézie, bez vysvětlení.
Konec bez vykoupení
Když v lednu 1945 nacisté evakuovali tábor, ženy z baráku 24 byly odvedeny spolu s ostatními. Jejich „výsadní“ postavení zmizelo stejně rychle jako postele s bílými prostěradly. Mnohé z nich zemřely při pochodu smrti nebo v jiných táborech.
Po válce nebyly tyto ženy oslavované jako hrdinky. Mnohé mlčely až do smrti — kvůli hanbě, která jim zůstala přisouzena společností, i když samy byly oběťmi. O mužských obětech – zvláště těch označených růžovým trojúhelníkem – se nemluvilo vůbec. Až do roku 2002 nebyli homosexuální vězni v Německu vůbec uznáni jako oběti nacismu.
Dnes stojí barák 24 stále na svém místě. Není součástí standardních exkurzí. Stěny jsou holé, podlahy prázdné. Ale když se pozorně zadíváte, možná uvidíte rýhy v podlaze, kde stávaly železné postele a v rohu zatuchlý kout, kde kdysi ležely složené přikrývky.
A někde v tom prostoru, kde se smísila touha se zoufalstvím, přežívá tiché svědectví o tom, co všechno byl člověk schopen dát — nebo si vzít — aby na chvíli zapomněl, kde je.
Seznam použitých zdrojů:
1. SCHOLARS, California State University San Bernardino. Sexual Violence Against Women during the Holocaust. San Bernardino: CSUSB ScholarWorks, 2020 [cit. 19. 6. 2025]. Dostupné z: https://scholarworks.lib.csusb.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1233&context=history-in-the-making
2. DAWSEY, Jason, PhD. Recounting Terror and Sexual Violence: Josef Kohout’s The Men With the Pink Triangle. The National WWII Museum, 30 . 6. 2020 [cit. 19. 6. 2025]. Dostupné z: https://www.nationalww2museum.org/war/articles/the-men-with-the-pink-triangle-heinz-heger
3. NSVRC. Reckoning with Sexual Violence, Sexual Terrorism, and Sexual Trauma in the Holocaust. NSVRC Blog, 18 . 4. 2023 [cit. 19. 6. 2025]. Dostupné z: https://www.nsvrc.org/blogs/reckoning-sexual-violence-sexual-terrorism-and-sexual-trauma-holocaust
