Článek
Motor duněl tak silně, že se chvěla i plechová stěna malé letištní boudy. Nad rozpálenou africkou plání se tetelil vzduch a pilot si otřel pot z čela. Před ním neležela betonová ranvej, ale úzký pruh vyschlé hlíny plný kamenů a vyjetých kolejí. Na jeho konci čekala žena s kanystry paliva, několika pytli mouky a nemocným dítětem zabaleným do přikrývky.
V podobných místech se často rozhodovalo rychle. Buď letadlo odstartovalo, nebo zůstalo uvězněné uprostřed pustiny stovky kilometrů od nejbližšího servisu. Mnohé modernější stroje zde selhávaly. Potřebovaly kvalitní letiště a citlivou údržbu. Jenže československý Let L-60 Brigadýr se rozjel po rozbité ploše, poskočil na nerovnostech a po krátké dráze se odlepil od země. Pomalu, těžkopádně, ale jistě.
Právě v takových chvílích vznikala jeho pověst.
Nebylo to elegantní letadlo. Nepřipomínalo lesklé proudové stroje studené války ani rekordmany leteckých přehlídek. Vypadal skoro zastarale už ve chvíli, kdy vstoupil do služby. Přesto se stal jedním z nejodolnějších československých letounů své doby a dostal se do oblastí, kam by tehdejší konstruktéři v Kunovicích možná ani nevěřili, že někdy doletí.
Zrozený z potřeby přežít
Po druhé světové válce stálo Československo před problémem, který nebyl na první pohled příliš vidět. Armáda, zemědělství i aerokluby potřebovaly univerzální lehký letoun. Ve službě tehdy létaly především československé poválečné verze německého Fieseleru Fi 156 Storch, vyráběné jako K 65 Čáp. Tento letoun měl výborné vlastnosti pro krátký vzlet a přistání, ale jeho éra se pomalu chýlila ke konci.
Nový stroj musel zvládnout téměř všechno. Přepravu osob. Spojovací službu. Tahání větroňů. Výsadky parašutistů. Zemědělské postřiky. A hlavně provoz z neupravených letišť.
V padesátých letech navíc sílilo napětí studené války. Armády východního bloku hledaly techniku schopnou fungovat i v podmínkách poškozené infrastruktury. Letadlo mělo zvládnout provoz z improvizovaných ploch, krátkých drah i polních letišť.
Konstruktér Oldřich Němec proto navrhl stroj, který měl blíže k tažnému koni než k závodnímu plnokrevníkovi.
První prototyp vzlétl 24. prosince 1953. Jenže slavnostní okamžik se rychle změnil v rozčarování. Výsledky prvních zkoušek ukázaly, že konstrukce potřebuje výrazné úpravy. Letoun měl problémy se stabilitou a konstruktéři museli přepracovat část ocasních ploch i další prvky stroje.
Mnoho projektů by v této chvíli skončilo. Jenže Brigadýr dostal druhou šanci.
Let L-60 Brigadýr v roce 1959
Letadlo, které dokázalo téměř nemožné
Po přepracování konstrukce se začal rodit stroj s mimořádnými vlastnostmi pro krátký vzlet a přistání. Brigadýr dokázal operovat z velmi krátkých ploch a právě tato schopnost z něj udělala ideální pracovní letoun.
Když se plně naložený stroj rozjížděl po mokré louce, působil těžkopádně. Jenže po několika okamžicích se těžkopádný stroj překvapivě lehce odlepil od země a zamířil vzhůru.
Právě tato vlastnost mu otevřela dveře do světa.
V době vrcholící studené války se československý průmysl snažil prorazit na zahraničních trzích. Brigadýr se exportoval do řady zemí Evropy, Asie i Afriky. Létal v Egyptě, Indii, Rumunsku, Bulharsku i v některých státech Blízkého východu.
A právě tam se ukázalo, jak odolný tento letoun byl.
Tropy, prach a rozpálené motory
Tropické podnebí neúprosně ničilo techniku. Vysoké teploty přehřívaly motory, prach pronikal do mechaniky a vlhkost ničila kovové části. Mnohé stroje potřebovaly neustálou údržbu. Brigadýr však dokázal pokračovat v provozu i tam, kde byly náhradní díly téměř nedostupné.
Mechanici oceňovali jednoduchou konstrukci. V řadě případů opravovali letadlo pod širým nebem, bez specializovaného vybavení. Stačilo několik nástrojů a improvizace.
V některých zemích létal nad plantážemi a rozprašoval chemikálie proti škůdcům. Jinde převážel raněné nebo zásoby do horských oblastí. Existují svědectví pilotů, kteří přistávali na kamenitých plochách obklopených vysokou trávou a improvizovaným zázemím.
Brigadýr se stal symbolem provozu v podmínkách, které byly na hranici možností lehkého letadla.
Motor, který pilotům naháněl obavy
Přesto měl Brigadýr jednu velkou slabinu.
Motor Praga Doris M 208B vypadal na papíře moderně, ale v praxi přinášel potíže. Trpěl poruchami a piloti mu často nedůvěřovali. V některých případech docházelo během letu k technickým závadám, které končily nouzovým přistáním.
Právě motor se stal největším problémem jinak mimořádně schopného stroje.
Nakonec přišlo rozhodnutí o přestavbě části letadel na hvězdicový motor Ivčenko AI 14R. A tehdy se charakter Brigadýru dramaticky změnil.
Nová verze L 60S dostala typický robustní vzhled s kulatou přídí a výrazně lepší spolehlivost. Piloti vzpomínali, že letadlo konečně působilo jistěji a silněji. Zvuk hvězdicového motoru navíc dodával stroji syrový charakter, který si mnozí zamilovali.
Let L-60S Brigadýr s hvězdicovým motorem Ivčenko AI 14R
Studená válka v kokpitu
Brigadýr nebyl pouze civilní pracovní letoun. Sloužil také v armádě jako spojovací a transportní stroj. Uvažovalo se i o lehce ozbrojených variantách a některé stroje mohly nést lehkou výzbroj.
Ve druhé polovině padesátých let panovala v Evropě obava z dalšího velkého konfliktu. Armády východního bloku hledaly techniku, která bude schopná fungovat i v podmínkách poškozených letišť a improvizovaných základen. Brigadýr této představě dokonale odpovídal.
Nebyl rychlý. Maximální rychlost se pohybovala kolem 200 kilometrů za hodinu. Ale dokázal přistát téměř kdekoliv. A ve válce může být právě tohle důležitější než rychlost.
Některé vojenské posádky používaly Brigadýry pro přepravu důstojníků, spojovací úkoly nebo dopravu materiálu do obtížně přístupných oblastí. Letoun se tak stal nenápadnou součástí atmosféry studené války, i když nikdy nestál v centru pozornosti jako stíhačky MiG nebo bombardéry.
Nenápadná legenda československého nebe
Výroba Brigadýrů skončila poměrně brzy. Vzniklo přibližně 273 kusů. Ve světě letectví to nebylo vysoké číslo. Jenže mnohé z těchto letadel přežily desítky let tvrdého provozu.
Ještě dlouho po ukončení výroby bylo možné vidět Brigadýry na venkovských letištích, při leteckých dnech nebo při vleku větroňů.
Lidé, kteří s nimi létali, často mluví o zvláštním vztahu k tomuto stroji. Brigadýr nebyl pohodlný ani luxusní. Kokpit býval hlučný, vibrace silné a let v letních vedrech únavný. Jenže posádky věděly, že letadlo vydrží téměř všechno.
A možná právě proto se na něj nezapomnělo.
V historii československého letectví existují slavnější stroje. Proudové stíhačky, rekordní letouny i elegantní dopravní letadla. Let L 60 Brigadýr představoval něco jiného. Byl symbolem poctivé techniky vytvořené pro práci v těch nejhorších podmínkách.
A když se dnes některý z dochovaných Brigadýrů rozjede po travnaté ploše a jeho motor zahřmí nad letištěm, člověk snadno pochopí, proč si tenhle nenápadný československý dříč získal tolik respektu.
Seznam použitých zdrojů:
1. ABCzech.cz. Aero L-60 Brigadýr [online]. Dostupné z: https://www.abczech.cz/Aero-L-60-Brigadyr-P7033770.html
2. Parahospody.cz. L60 – Brigadýr [online]. Dostupné z: https://parahospody.cz/pouzita-technika/letadla/l60-brigadyr
3. Letecké muzeum Náměšť. K-60 (L-60) [online]. Dostupné z: https://lznamest.mo.gov.cz/k-60-l-60
4. Orlita.net. L-60 Brigadýr [online]. Dostupné z: https://www.orlita.net/l60/
5. AirHistory.net. Aero L-60 Brigadýr: Czech little soldier [online]. Dostupné z: https://www.airhistory.net/text/2019-01/aero-l-60-brigadyr.php
6. Wikipedia. Aero L-60 Brigadýr [online]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Aero_L-60_Brigad%C3%BDr
