Článek
V Pchjongjangu bylo na začátku února 1593 zima. Japonská posádka držela město už několik měsíců a její vojáci měli za sebou vítězné tažení, během něhož obsadili velkou část Koreje. Teď však stáli v opevněném městě daleko od japonských základen a před nimi se shromažďovala armáda, jejíž velikost začínala být znepokojivá. Koniiši Jukinaga, velitel japonské první divize, musel přemýšlet, zda se Pchjongjang podaří udržet.
Jeho muži byli zkušení vojáci. Mnozí z nich prošli dlouhými válkami, které před sjednocením Japonska vedli jednotliví daimjó. Uměli bojovat s mečem i kopím, ale také s arkebuzami, jejichž masové používání patřilo mezi nejvýraznější rysy japonského válečnictví 16. století. Ještě před několika měsíci se právě tyto jednotky hnaly Koreou vpřed a jen málokdo se jim dokázal postavit.
Teď ale čekaly za hradbami.
Koniiši věděl, že pokud město padne, otevře se protivníkům cesta na jih. Zároveň nemohl přehlížet, že jeho vlastní vojáci jsou hluboko v nepřátelské zemi. Čím déle válka trvala, tím obtížnější bylo zásobovat armádu, která se od svých základen vzdalovala stovky kilometrů.
Pchjongjang se tak mohl stát místem, kde se rozhodne o dalším osudu celé japonské invaze.
Japonská armáda se hnala na sever
Ještě několik měsíců předtím vypadala situace úplně jinak. V dubnu 1592 se japonské jednotky vylodily v Koreji a začaly postupovat na sever. Toyotomi Hidejoši, muž, který po desetiletích občanských válek sjednotil Japonsko, měl velké ambice. Korea pro něj nebyla konečným cílem. Měla být jen cestou k dalšímu tažení proti Číně.
Do invaze bylo nasazeno více než 150 000 japonských vojáků. Armáda byla rozdělena do několika velkých formací a v jejím čele stáli zkušení daimjó. Mezi nejvýznamnější velitele patřili Koniiši Jukinaga, Kató Kijomasa a Kuroda Nagamasa. Mnozí z jejich vojáků byli veterány válek, které v předchozích desetiletích proměnily Japonsko v jednu z nejlépe militarizovaných zemí východní Asie.
Korejci na takový útok nebyli připraveni. Japonské jednotky obsadily Pusan a pokračovaly do vnitrozemí. Korejská armáda se sice několikrát pokusila postup zastavit, ale její obrana se rozpadala a japonské oddíly postupovaly dál. Soul padl 12. června 1592 a král Sončo uprchl na sever.
Japonci se nezastavili.
Jejich jednotky pokračovaly přes střední část poloostrova a postupně se dostaly stále blíž k severní hranici. Koniiši Jukinaga vedl svou první divizi na Pchjongjang a 20. července 1592 město obsadil. Japonská armáda se tím dostala hluboko do Koreje a některé její jednotky se přiblížily až k řece Ja-lu, která tvořila hranici s Čínou.
Vypadalo to, že Hidejošiho plán funguje. Jenže právě tehdy se začaly objevovat první známky toho, že válka nebude tak jednoduchá.
Obrana pevnosti Busanjin v Pusanu. Malba z roku 1760.
Čím dál na sever, tím horší byla situace
Japonci sice ovládli velká města a důležité části země, ale kontrola nad Koreou nebyla totéž jako její skutečné podrobení. Mimo hlavní komunikace pokračoval odpor a místní obyvatelé se přidávali k ozbrojeným skupinám. Korejské jednotky se znovu organizovaly a na moři začalo korejské námořnictvo pod velením admirála I Sun-sina ničit japonské zásobovací trasy.
To byl pro Japonce vážný problém. Jejich armáda postupovala rychle, ale právě rychlost vytvářela stále delší zásobovací linie. Jednotky na severu potřebovaly potraviny a další materiál, který musel být dopravován přes území, kde japonská kontrola nebyla zdaleka tak pevná, jak se mohlo zdát z obsazených měst.
A pak se do války začala zapojovat další mocnost. Korejský král požádal o pomoc čínského císaře Wan-liho. Pro dynastii Ming nebyla japonská invaze jen vzdáleným konfliktem na okraji říše. Pokud by Hidejošiho vojska ovládla Koreu a pokračovala přes její severní hranici, mohla se válka přenést přímo na čínské území.
Číňané proto začali posílat vojáky.
První čínský útok
V srpnu 1592 dorazila k Pchjongjangu první čínská výprava. Měla přibližně 5 000 mužů a jejím velitelem byl Cu Čcheng-sün. Čínské velení zřejmě očekávalo, že Japonci, kteří byli daleko od svých domovských základen, nebudou schopni čelit novému protivníkovi.
Jenže Koniiši Jukinaga byl připraven.
Japonci využili opevnění Pchjongjangu a svou palebnou sílu. Čínské jednotky se pokusily na město zaútočit, ale jejich útok selhal. Číňané dokonce pronikli do města, ale Japonci je následně zahnali palbou z arkebuz. Pro Japonce to bylo důležité vítězství. Nejenže udrželi Pchjongjang, ale získali také důkaz, že čínské jednotky nemusí být pro jejich armádu dostatečně silným soupeřem.
Jenže právě tato porážka přiměla čínské velení změnit přístup. Pokud několik tisíc mužů nestačilo, bylo nutné vyslat mnohem větší armádu.
Přes hranici přicházely desetitisíce mužů
Na konci roku 1592 se v Číně začala připravovat nová vojenská výprava. Jejím velitelem se stal Li Žu-sung, zkušený generál, který měl za sebou boje na severních hranicích říše i proti povstalcům. Jeho úkolem nebylo pouze pomoci Korejcům. Musel zastavit japonský postup dříve, než se armáda dostane k samotné čínské hranici.
V lednu 1593 začaly jeho jednotky překračovat řeku Ja-lu.
Tentokrát už Japonci nemohli přehlédnout rozsah hrozby. Do Koreje přicházely desetitisíce čínských vojáků. Hlavní síly Li Žu-sungovy armády čítaly přibližně 43 000 mužů a k nim se připojily korejské jednotky a další síly. Vojáci postupovali na jih a jejich cílem byl Pchjongjang.
A právě tady čekal Koniiši.
Měl před sebou armádu mnohem větší, než jaké čelil při prvním čínském útoku. Tentokrát se nemohl spoléhat na to, že protivník po několika hodinách boje ustoupí. Li Žu-sung přivedl zkušené vojáky, jízdu, střelce a také dělostřelectvo. Pchjongjang se měl stát místem, kde se střetnou dvě velké vojenské mocnosti východní Asie.
Japonci měli arkebuzy a zkušenosti z desetiletí občanských válek. Číňané měli početní převahu a těžké zbraně.
Čínská jízda a pěchota útočí na hradby Pchjongjangu během bitvy v roce 1593. Z čínské malby na paravánu, muzeum hradu Hizen-Nagoja.
Li Žu-sung nejprve vyjednával
Když se čínská armáda přiblížila k Pchjongjangu, Li Žu-sung nechtěl okamžitě poslat své muže proti hradbám. Nejdříve se pokusil získat informace a využít vyjednávání.
Na japonskou stranu vyslal posla Šen Wej-ťinga. Navenek se mohlo zdát, že stále existuje možnost dohody. Koniiši Jukinaga byl však v obtížné situaci. Věděl, že jeho město je obklíčeno a zároveň musel počítat s tím, že každým dnem může před hradbami stát ještě více nepřátelských vojáků.
Jednání proto poskytlo oběma stranám hlavně čas.
Li Žu-sung mohl pozorovat japonskou obranu a připravovat útok. Koniiši mohl připravovat opevnění. Oba velitelé zároveň věděli, že rozhodnutí se blíží.
První boje ukázaly tvrdost japonské obrany
Na začátku února začaly boje v okolí města. Spojenecké jednotky se snažily obsadit předsunutá postavení a přiblížit se k hlavnímu opevnění. Korejští bojoví mniši se pustili do útoku společně s čínskými jednotkami a Japonci odpovídali palbou z arkebuz.
Pro Japonce bylo důležité, že se stále mohli opírat o opevnění. Na otevřeném bojišti mohla početní převaha protivníka vytvořit obrovský problém, ale za hradbami měl každý japonský střelec možnost využít kryt a soustředit palbu na útočící vojáky.
Čínští a korejští vojáci přesto postupovali dál. Boje byly tvrdé a Japonci se nakonec stáhli z některých předsunutých pozic zpět do hlavního obranného systému. Koniiši však stále držel město.
Li Žu-sung pochopil, že další průzkumné útoky nemají smysl. Nastal čas pro hlavní úder.
8. února vyrazily desetitisíce vojáků
Ráno 8. února 1593 se před Pchjongjangem začala připravovat spojenecká armáda. Li Žu-sung rozdělil své síly tak, aby na japonskou obranu zaútočily z více stran. Vojáci dostali žebříky a další prostředky potřebné k překonání hradeb. Za útočící pěchotou bylo připraveno dělostřelectvo.
Potom začala střelba.
Děla udeřila do japonského opevnění a vojáci se dali do pohybu. Z hradeb se okamžitě ozvala palba japonských arkebuz. Útočníci se dostávali pod palbu ve chvíli, kdy se snažili přiblížit k hradbám, ale jejich počet jim umožňoval pokračovat.
Japonci se bránili tvrdě. Proti mužům, kteří se pokoušeli vystoupat na hradby, soustřeďovali palbu. Některé útoky se zastavily ještě před dosažením hradeb.
Li Žu-sung však nehodlal ustoupit.
V jednu chvíli byl jeho kůň zastřelen. Čínský postup se začínal zastavovat a část vojáků se dostávala pod stále silnější japonskou palbu. Generál se přesto snažil své muže přimět k pokračování. Podle dobových popisů osobně sťal vojáka, který začal ustupovat a slíbil vysokou odměnu tomu, kdo jako první překoná opevnění.
Útočníci se znovu pohnuli vpřed. Tentokrát už bylo znát, že obráncům docházejí síly.
Bitva o Pchjongjang, 1593. Korejské národní muzeum.
Japonci přišli o město
Na několika místech se čínským a korejským vojákům podařilo překonat opevnění a dělostřelectvo mezitím prorazilo některé brány. Jakmile vojáci pronikli dovnitř, začal se boj měnit v zápas o samotné město. Japonci se stále bránili, ale jejich výhoda v podobě opevnění postupně mizela.
Koniiši stáhl své muže k posledním obranným postavením. Jeho vojáci se pokoušeli zastavit postup nepřítele a udržet alespoň část města, ale situace se rychle zhoršovala. Děla a početní převaha útočníků začaly mít rozhodující účinek.
Pchjongjang byl ztracen.
Koniiši pochopil, že pokud zůstane uvnitř města, jeho jednotka bude zničena. Místo dalšího boje proto zvolil ústup. Japonské oddíly se připravily k odchodu a po setmění začaly opouštět Pchjongjang.
Jejich cesta však ještě zdaleka nekončila.
Útěk přes zamrzlý Tedong
Japonci se snažili uniknout směrem na jih. Před nimi ležel zamrzlý Tedong, přes který potřebovali přejít, aby se dostali dál od čínských a korejských jednotek.
Na led vstupovali další a další vojáci. Po měsících bojů byli vyčerpaní a nyní ustupovali v zimě, pronásledováni protivníkem, který právě dobyl jejich pevnost. Zamrzlý tok představoval jedinou cestu k záchraně.
Jenže led nevydržel všude. Část Japonců se propadla do ledové vody. Další vojáci zemřeli během následujícího ústupu.
Japonci trpěli zimou, omrzlinami, sněžnou slepotou a hladem a při jednom z přepadení přišli o dalších 362 mužů. Z japonské armády, která se ještě před několika měsíci hnala Koreou od vítězství k vítězství, se stala ustupující síla, která se snažila dostat co nejrychleji k Soulu.
Koniiši se zbytkem své armády nakonec dorazil do Hanseongu, dnešního Soulu, 17. února. Pchjongjang zůstal daleko za nimi.
Mapa japonských invazí do Koreje (1592–1598)
Japonská invaze se změnila v dlouhou válku
Pád Pchjongjangu neznamenal konec japonské armády. Japonci byli stále velmi silní a jejich vojáci měli obrovské bojové zkušenosti. Už krátce po vítězství u Pchjongjangu se ukázalo, že čínská armáda nedokáže protivníka jednoduše vytlačit z Koreje.
U Pjokče-gwan se čínské síly dostaly do těžkých bojů s Japonci a utrpěly porážku. Mingské velení tak rychle zjistilo, že vítězství u Pchjongjangu nebylo začátkem snadného tažení na jih. Japonci stále disponovali početnými jednotkami a dokázali způsobit protivníkovi vážné ztráty.
Přesto se něco změnilo.
Hidejošiho původní plán počítal s rychlým postupem přes Koreu a následným tažením proti Číně. Místo toho se jeho armáda musela soustředit na udržení území, které už obsadila. Čínská intervence znamenala, že proti Japoncům nyní nestála pouze korejská armáda a místní odpor. Do války vstoupila jedna z nejmocnějších říší tehdejšího světa.
A válka se tím prodloužila na roky.
A Pchjongjang byl místem, kde se poprvé ukázalo, že japonská invaze nebude krátkým tažením k čínským hranicím, ale válkou, která pohltí celou východní Asii.
Seznam použité literatury:
1. EIKENBERRY, Karl W. The Imjin War. Military Review [online]. 1988, roč. 68, č. 2, s. 74–82 [cit. 2026-08-14]. Dostupné z: https://vva.vietnam.ttu.edu/repositories/2/digital_objects/107175
2. HISTORY OF WAR. Siege of Pyongyang (1593) [online]. War History [cit. 2026-08-14]. Dostupné z: https://warhistory.org/article/siege-of-pyongyang-1593
3. INTERNATIONAL JOURNAL OF KOREAN HISTORY. Works in English on the Imjin War and the Challenge of Research [online]. International Journal of Korean History. 2013, roč. 18, č. 2 [cit. 2026-08-14]. Dostupné z: https://ijkh.khistory.org/upload/pdf/18-2-03%20Nam-lin_Hur.pdf
4. SWOPE, Kenneth M. Turning the Tide: The Strategic and Psychological Significance of the Liberation of Pyongyang in 1593. War & Society [online]. 2003, roč. 21, č. 2, s. 1–22 [cit. 2026-08-14]. DOI 10.1179/072924703791201989. Dostupné z: https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1179/072924703791201989
5. WIKIPEDIA CONTRIBUTORS. Siege of Pyongyang (1593) [online]. Wikipedia: The Free Encyclopedia [cit. 2026-08-14]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Siege_of_Pyongyang_(1593)
