Článek
Venku padal studený déšť a asfalt parkoviště se leskl pod oranžovým světlem lamp. V jedné z nenápadných budov koncernu Volkswagen v německém Wolfsburgu se ozvalo syčení. Technik v bílém plášti ustoupil o krok dozadu a sledoval monitor s rostoucím tlakem. Čísla rychle stoupala. Deset sekund. Patnáct. Dvacet.
Pak se agregát probudil.
Žádné burácení osmiválce. Žádné kovové vibrace starého dieselu. Jen zvláštní mechanický zvuk něčeho, co působilo téměř nepatřičně. Něčeho, co mělo být dávno mrtvé.
Páry.
Když se dnes mluví o budoucnosti automobilů, většina lidí si představí elektromobily, baterie a nabíjecí stanice. Jen málokdo tuší, že ještě před dvaceti lety existovala jiná cesta. Cesta, která vedla zpět do časů Viktoriánské éry, ale současně využívala technologie připomínající science fiction.
Volkswagen tehdy skutečně vyvíjel moderní parní motor pro osobní automobily.
A nebyl jediný, kdo věřil, že by pára mohla zažít návrat.
Když svět poháněla voda a oheň
Na začátku automobilové historie nebyly benzinové motory jasným vítězem. Na přelomu 19. a 20. století spolu soupeřily tři technologie. Elektromobily, spalovací motory a pára.
Mnohé první automobily byly parní. A často překvapivě rychlé.
V roce 1906 vytvořil parní vůz Stanley Rocket světový rychlostní rekord, když dosáhl rychlosti 205 kilometrů za hodinu. V době, kdy většina silnic připomínala blátivé stezky a lidé stále běžně cestovali koňskými povozy, šlo o výkon téměř neuvěřitelný.
Fred Marriott ve svém voze Rocket Stanley Steamer. Vyfotografováno na pláži Daytona Beach v roce 1906 nebo 1907.
Parní auta měla několik výhod. Obrovský točivý moment, plynulý chod a jednoduchou převodovku. Jenže měla i jednu fatální slabinu.
Čas.
Řidič musel čekat, než se zahřeje kotel a vytvoří dostatek páry. Někdy dvacet minut. Jindy půl hodiny. A zatímco parní auta stála a syčela u krajnice, benzinové motory se rychle zlepšovaly.
Pak přišel Henry Ford, pásová výroba a levný Model T. Pára začala mizet.
Ve třicátých letech už působila jako relikt minulosti.
Jenže historie technologií málokdy umírá definitivně.
Volkswagen se vrací k zapomenuté technologii
V devadesátých letech začala automobilový svět pronásledovat nová hrozba. Emise. Spotřeba. Budoucí ekologické limity.
Elektromobily byly stále pomalé, drahé a jejich baterie připomínaly spíše průmyslové akumulátory než technologii budoucnosti. Hybridní pohony existovaly jen v několika experimentálních prototypech.
A tehdy přišla myšlenka, která zněla téměř šíleně.
Co kdyby se pára vrátila?
Volkswagen rozjel projekt Enginion. Cílem bylo vytvořit moderní vysokotlaký parní systém, který by odstranil všechny slabiny starých parních automobilů.
Inženýři nechtěli stavět lokomotivu na kolech. Chtěli vytvořit motor 21. století.
Výsledkem byl systém nazvaný ZEE, tedy Zero Emissions Engine. Teoreticky mohl systém spalovat různé druhy paliv: benzín, naftu, plyn, biopaliva, případně i vodík. Pokud by se jako zdroj tepla použil například vodík nebo velmi čisté spalování s uzavřeným cyklem, emise mohly být extrémně nízké.
A právě zde začíná část příběhu, která zní téměř neuvěřitelně.
Stanley Steamer Model CX z roku 1904 na startu závodu London to Brighton Veteran Car Run
Motor, který se probudil během několika sekund
Největším problémem starých parních vozů byl kotel. Velký a pomalý.
Volkswagen proto použil úplně jiný princip.
Místo klasického kotle vznikl malý průtočný vyvíječ páry. Obsahoval jen minimální množství vody, která byla okamžitě zahřívána na extrémní teploty. Celý systém pracoval pod vysokým tlakem a řídila jej elektronika.
Pracovní tlak vznikal během několika desítek sekund.
To byl technologický skok, který by konstruktéry z počátku 20. století šokoval.
Pára následně poháněla písty a po ochlazení se voda vracela zpět do oběhu. Nešlo tedy o romantický oblak páry unikající do vzduchu, ale o uzavřený cyklus připomínající moderní průmyslové systémy.
Motor měl údajně výkon kolem 220 koní a masivní točivý moment. Některé prototypy byly testovány i ve vozech Škoda Auto.
Podle lidí, kteří měli možnost experimentální vůz vidět, působila akcelerace velmi zvláštně. Síla přicházela okamžitě a bez typického nárůstu otáček spalovacího motoru.
Ještě podivnější bylo mazání.
Vývojáři experimentovali s keramickými materiály a systém měl potřebovat jen minimální množství klasického motorového oleje. V některých částech fungovala samotná pára jako součást mazacího procesu.
V té době to znělo jako technologie z jiného století i z jiné planety současně.
Parní systém automobilu. Model automobilu autorem neuveden, pravděpodobně Stanley Steamer nebo White Steam Car.
Sen, který narazil na realitu
Jenže čím dál projekt postupoval, tím více problémů se objevovalo.
Moderní parní systém byl technicky fascinující, ale extrémně složitý. Vyžadoval přesnou kontrolu teplot, odolné materiály a komplikované kondenzátory.
A pak tu byl ještě jiný problém.
Lidé.
Volkswagen údajně zjistil, že veřejnost reaguje na slovo „parní auto“ téměř posměšně. Pro většinu zákazníků znamenala pára minulost. Něco zastaralého. Něco, co patří do muzeí vedle mosazných lokomotiv a černobílých fotografií.
Automobilka tak stála před paradoxem.
Technologie působila futuristicky, ale její název evokoval 19. století.
Současně se rychle zlepšovaly diesely. Na trh začaly přicházet první úspěšné hybridy v čele s Toyotou Prius. Elektrické technologie postupně začaly dohánět desetiletí starý handicap.
A projekt Enginion začal mizet.
Bez velkých tiskových konferencí. Bez dramatických oznámení. Jen pomalu zmizel v archivech automobilové historie.
Co kdyby se historie vydala jiným směrem
Dnes se může celý projekt zdát bizarní. Jenže ve skutečnosti nebyl tak absurdní, jak vypadá.
Princip páry dodnes pohání většinu elektráren světa. Jaderné elektrárny fungují právě díky páře. Moderní vysokotlaké systémy jsou nesmírně efektivní a technicky propracované.
Dokonce ještě v prvních desetiletích 21. století vznikaly projekty využívající Rankinův cyklus pro získávání energie z odpadního tepla automobilových motorů.
Volkswagen tehdy možná pouze předběhl dobu špatným směrem.
Stačilo několik jiných rozhodnutí, pomalejší vývoj baterií nebo přísnější emisní normy pro spalovací motory a dnešní auta mohla vypadat úplně jinak.
Možná bychom dnes místo hledání nabíječek sledovali ukazatele tlaku páry.
A možná by se pod kapotami moderních aut znovu ozývalo syčení páry, kterou svět kdysi odepsal jako mrtvou.
Seznam použitých zdrojů:
1. DYLER. The Volkswagen Engine Prototype That Did Not Need Oil or Conventional Fuel [online]. Dostupné z: https://dyler.com/blog/317/the-volkswagen-engine-prototype-that-did-not-need-oil-or-conventional-fuel
2. HISOUR. Steam car [online]. Dostupné z: https://www.hisour.com/data/steam-car/
3. WIKIPEDIA. Cyclone Mark V Engine [online]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Cyclone_Mark_V_Engine
4. WIKIPEDIA. Cyclone Waste Heat Engine [online]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Cyclone_Waste_Heat_Engine
5. REDDIT. Combined Cycle EV Range Extender [online]. Dostupné z: https://www.reddit.com/r/CrazyIdeas/comments/18mmic0/
