Stalingrad 1942: 25 obránců, 58 dní a legenda zvaná Pavlovův dům

Autor: Evžen Volta, student gymnázia

Peklo v sutinách
Dusot těžkých německých bot se rozléhá rozbitými ulicemi Stalingradu. Praskot pušek Mosin-Nagant se mísí s charakteristickým zvukem kulometů Maxim. Křik umírajících vojáků v němčině a ruštině vytváří děsivou symfonii války. Uprostřed tohoto pekla stojí osamělý čtyřpatrový činžák, jehož cihlové zdi jsou provrtány tisíci kulkami jako řešeto. Každá cihla nese stopy po střepinách, omítka je rozdrásaná na padrť, okenní rámy připomínají vyceněné zuby. Uvnitř se třesou zimou vyhladovělí vojáci Rudé armády, jejichž tváře zšedly strachem a vyčerpáním. Pušky mlčí - šetří poslední náboje, které si pečlivě počítají. Každý výstřel musí být smrtící, každá kulka musí najít svůj cíl. Za pár minut to začne znovu - další vlna německého útoku. Tak vypadá každý z těch 58 nekonečných dní a nocí, během nichž hrstka sovětských vojáků drží pozici, která měla podle německých válečných plánů padnout během několika hodin.

Osudový rozkaz
27. září 1942, 3:47 ráno. Chladný podzimní vítr žene přes širokou hladinu Volhy směs pachů - spáleného masa, střelného prachu a rozkládajících se těl. Dvaadvacetiletý seržant Jakov Pavlov, jehož unavené oči připomínají uhlíky, se krčí v rozbitém příkopu poblíž Leninova náměstí. Jeho zkrvavené prsty křečovitě svírají samopal PPŠ-41 s vyrytým vzkazem „Za Stalina!“ na pažbě. Právě mu nadřízený důstojník šeptem předal rozkaz, který zní jako ortel: dobýt a udržet čtyřpatrový činžák č. 61 na Leninově náměstí za každou cenu. Aniž to v tu chvíli tuší, za necelou hodinu začne nejdelší a nejkrvavější obrana jedné budovy v dějinách moderního válčení - epický zápas, který se navždy zapíše do vojenských učebnic.

Proměna v pevnost
Podle archivních dokumentů 13. gardové střelecké divize byl tento zdánlivě obyčejný obytný dům klíčem k Volze - životodárné tepně zásobující sovětské obránce. Německé ztráty při jeho dobývání překonaly dokonce i jejich oběti při dobytí Varšavy v roce 1939. Skutečným architektem obrany se stal třicetiletý poručík Ivan Afanasjev, jehož jméno mělo být později vymazáno ze sovětských historických záznamů. Tento bývalý učitel matematiky z Leningradu proměnil obyčejný činžák v dokonalou smrtící past. Přízemí se pod jeho vedením změnilo v labyrint zaminovaných chodeb a napínacích drátů spouštějících nástražné výbušniny. V prvním patře nechal zazdít byty a vytvořil z nich dokonalá kulometná hnízda s překrývajícími se palebnými poli. Střecha pak nesla dvojici protitankových pušek PTRS-41, ukrytých za improvizovanou barikádou z mrtvol a sutin.

Okamžik zlomu
19. října 1942, 14:23 - osudový okamžik obrany. Německá 150mm houfnice umístěná na druhém břehu Volhy vypálila salvu, jejíž přímý zásah rozmetal celé severovýchodní křídlo budovy. Oblak prachu a kouře zahalil trosky, když se zdálo, že celá stavba každou vteřinou zkolabuje. Právě v tomto kritickém okamžiku se námořní inženýr Andrej Soboljov, muž s doktorátem z petrohradské techniky, vrhl do zuřivého ostřelování a během neuvěřitelných 47 minut postavil systém opěrných sloupů z trosek tanků a kolejnic, čímž zachránil životy všech uvnitř. Civilisté ukrytí v suterénu přežívali v podmínkách, které učitelka Taťána Morozovová ve svém deníku popisuje slovy: „Tma jako v hrobě. Vzduch je tak hustý od výkalů a smrti, že se dá krájet. Děti už ani nepláčou - nemají na to sílu. Jíme podrážky z bot a vaříme kožené opasky, abychom měli aspoň něco v žaludku.“

Cena hrdinství
Po 58 dnech nepřetržitého boje, 23 odražených útocích a více než 1200 padlých německých vojácích z původní 25členné posádky přežilo pouhých šest mužů. Ironií osudu je, že zatímco svět zná jméno Pavlov, skutečnými architekty tohoto hrdinství byli jiní: poručík Afanasjev, který oslepl při obraně, ale nadále řídil boj; sanitářka Marija Uľjanovová, jež s primitivními nástroji zachránila 17 životů a při posledním útoku bránila vchod jen s bajonetem v ruce; námořní odstřelovač Vasilij Gluško, jehož 93 přesných zásahů dodnes visí v německých vojenských archivech jako memento.

Dědictví v ruinách
Dnes, když turisté z celého světa nevědomky šlapou po nevybuchlé německé munici ukryté pod tenkým nánosem zeminy, málokdo z nich tuší, že pod novodobou replikou domu stále odpočívá původní sklep - němý svědek nesmírného utrpení. Tento dům nikdy nekapituloval. Stal se věčným symbolem odvahy obyčejných lidí tváří v tvář zdánlivě nepřekonatelné přesile. Jeho příběh dodnes varuje všechny tyrany světa: žádná vojenská mašinérie, sebevyspělejší a sebesilnější, nemůže zvítězit nad nezlomným odhodláním lidí bojujících za svůj domov.

Zdroje: