Spolupráce na hraně války: Mise Apollo-Sojuz proti logice doby

Thomas Stafford se držel u poklopu jako napjatý strunový klíč. Dobře věděl, že to není jen technický přestup z jedné kabiny do druhé. Byl to symbol. Divadlo před celým světem. Před pár dny mu přistál na stole v Houstonu dopis s poznámkou od politického poradce: „Buďte přívětiví. Ale nepůsobte slabě.“

Naproti se vznášel Alexej Leonov, legenda sovětského kosmonautického programu, první člověk, který vystoupil do otevřeného vesmíru. Nyní měl vstoupit do amerického modulu. Oba muži se na chvíli zastavili. Pohlédli si do očí. A pak – úsměv. Ruka. Přátelské potřesení.
Před kamerami. Ale nebyla to jen show. Byla v tom upřímnost. Oba si uvědomovali, že v prostoru, kde chyba znamená smrt pro všechny stejně, ideologie ztrácí smysl.

V roce 1975 nebylo nic samozřejmé. Spojené státy a Sovětský svaz stály na opačných stranách železné opony. Válka ve Vietnamu sotva skončila. Závody ve zbrojení pokračovaly. Svět byl plný strachu a nejistoty.
A přesto – nebo právě proto – se zrodil nápad na společnou vesmírnou misi.

NASA a sovětský Roskosmos (tehdy součást ministerstva obrany) začaly jednat potají už v roce 1970. Opatrně, neoficiálně. Nikdo nechtěl vypadat slabě. Ale všichni věděli, že je třeba ukázat víc než jen sílu raket a chladnou propagandu.

Spojit dvě zcela odlišné kosmické lodě – Apolla a Sojuz – byla výzva. Lišily se konstrukcí, tlakem, systémem spojení. Američané dýchali čistý kyslík, Sověti směs kyslíku a dusíku. Chyba při přestupu by mohla vést k dekompresní nemoci. Nebo k smrti.

Řešením byl společně vyvinutý přechodový dokovací modul. Vznikl díky spolupráci inženýrů obou stran a stal se symbolem technického kompromisu. Dokonce i směr otáčení páčky u poklopu se musel přepracovat – jednou, dvakrát, znovu. Až dohodli kompromis, který bude vyhovovat všem.
Nakonec – povedlo se.

Thomas Stafford nebyl typický americký voják. Byl klidný, přemýšlivý a měl hluboký respekt k druhé straně. Leonov byl naproti tomu živelný, srdečný, s duší umělce – kreslil, maloval, dokonce i ve vesmíru. Ač byli odlišní, rychle si padli do oka.

Trénovali spolu v USA i v SSSR, sdíleli humor, příběhy, zvyky. A možná právě to je ten zázrak: v době, kdy si prezidenti vykali, si astronauti tykali.

V kabině Apolla zněla ruština, v Sojuzu americký slang. Vyměňovali si vlajky, připíjeli ovocnou šťávou z plastových tub a předávali dárky. Leonov dostal americkou nášivku, Stafford kresbu s výjevem z vesmíru. Bylo to obyčejné – a zároveň historické. Lidské i nadpozemské.

Mise Apollo–Sojuz měla být podle některých plánů jen začátek. Interní dokumenty NASA naznačují zájem pokračovat – třeba společným výzkumem Měsíce, nebo výstavbou orbitální stanice s mezinárodní účastí.

Historici spekulují, že kdyby spolupráce pokračovala, možná by Sovětský svaz nikdy nevpadl do Afghánistánu v roce 1979. I kdyby šlo jen o oddálení, znamenalo by to méně utrpení. Méně ztrát.
Místo toho přišla nová fáze nedůvěry. Spolupráce byla přerušena. Rovnováha strachu se vrátila.

Ale ten jeden okamžik – potřesení rukou ve stavu beztíže – zůstal. A zůstává. Jako tichý důkaz, že když se chce, jde to i jinak.

Leonov a Stafford se po letech několikrát znovu setkali. Na konferencích, v rodinách, v dopisech. Když Leonov v roce 2019 zemřel, Stafford pronesl krátký, silný projev:
„Byl to můj přítel. A byl to muž, se kterým jsme na chvíli udělali vesmír lepším místem.“

Mise Apollo–Sojuz trvala jen několik dní. Ale její odkaz přetrval.
Ve vývoji technologií. V mezilidských vztazích. V pohledu na vesmír – ne jako na bojiště, ale jako na prostor, kde je možné spolupracovat.

A možná, až jednou lidé dorazí na Mars, nebude důležité, kdo tam přistál první. Ale že tam přistáli společně – jako lidé.

Seznam použitých zdrojů: