Parní válce z doby monarchie pracovaly v Československu ještě v éře Apolla 11

V létě roku 1969 sledoval svět přistání Apolla 11 na Měsíci. Televize ukazovala astronauty pohybující se po šedém prachu a noviny psaly o začátku nové kosmické éry. Ve stejné době stála někde na československé okresce skupina silničářů kolem rozpáleného kotle parního válce vyrobeného ještě před první světovou válkou.

Než mohl vyjet, bylo potřeba několik hodin práce. Vyčistit rošt, zatopit uhlím, doplnit vodu a postupně zvyšovat tlak. Když tlak konečně dosáhl potřebné hodnoty, stroj se pomalu rozjel. Rychlostí chůze.

Za válcem se okamžitě vytvořila kolona autobusů, motorek a nákladních aut. Řidiči troubili, ale nic tím nezískali. Několikatunový stroj jedoucí sotva šest kilometrů za hodinu nešlo jednoduše odstavit ke krajnici. Obsluha pokračovala dál a přední válec drtil štěrk pod obrovskou hmotností rozpáleného stroje.

Stroje pro nový svět silnic

První parní válce se objevily v Británii v šedesátých letech 19. století. Rozvoj průmyslu a automobilismu vyžadoval kvalitnější silnice a právě těžké válce dokázaly hutnit povrch mnohem účinněji než válce tažené za koňským spřežením.

Do českých zemí se dostaly ještě za Rakouska Uherska. Používaly je městské stavební podniky i zemské úřady při budování silnic a ulic. Už tehdy šlo o drahé a respektované stroje. Na přelomu století představoval parní válec podobný symbol technického pokroku, jakým se po druhé světové válce stal buldozer nebo bagr.

Typický parní válec měl vpředu široký ocelový válec, vzadu velká hnací kola a uprostřed kotel vytápěný uhlím nebo koksem. Obsluha bývala dvou až tříčlenná. Řidič ovládal směr a rychlost, topič se staral o oheň a tlak páry. Některé stroje vážily až 20 tun.

Nejčastěji se v českých zemích objevovaly britské značky Aveling and Porter, Fowler nebo Marshall. Některé válce byly dovezeny ještě před rokem 1914 a po opravách pracovaly další desítky let. Nebylo výjimkou, že jeden stroj sloužil dvěma nebo třem generacím silničářů.

Na dobových fotografiích působí tehdejší silniční práce primitivně. Dělníci rozhrnovali štěrk lopatami, vedle nich stály povozy tažené koňmi a mezi nimi se pohyboval parní válec zahalený kouřem. Přesto šlo o moderní technologii své doby. Bez těchto strojů by výstavba silnic postupovala mnohem pomaleji.

Československo a dlouhý život páry

Po druhé světové válce začaly západní státy parní techniku rychle vyřazovat. Dieselové válce byly levnější na provoz, rychlejší a jednodušší na obsluhu. Parní stroj potřeboval dlouhé roztápění, velké množství vody a uhlí a zkušené lidi.

Jenže Československo po válce trpělo nedostatkem moderní techniky. Stavební podniky a správy silnic často používaly vše, co bylo schopné provozu. A právě parní válce vydržely mimořádně dlouho.

Jejich konstrukce byla jednoduchá a odolná. Když praskla trubka, opravila se. Když se poškodil ventil, vyrobil se nový. Mechanici často improvizovali přímo v terénu. Na rozdíl od modernější techniky nebyly potřeba složité součástky ani elektronika.

V padesátých letech tak bylo možné vidět na československých silnicích stroje staré čtyřicet nebo padesát let.

Mnohé parní válce přitom pracovaly téměř nepřetržitě. Přesouvaly se mezi jednotlivými okresy a podílely se na opravách silnic po celé republice. Silničáři je často převáželi po vlastní ose, což znamenalo velmi pomalé přesuny. Když se takový stroj vydal na delší cestu, mohl zpomalovat dopravu celé hodiny.

V menších obcích býval příjezd parního válce událostí. Děti běhaly kolem silnice a sledovaly neobvyklý stroj. Lidé postávali před domy a pozorovali obsluhu, která doplňovala vodu nebo čistila topeniště. Parní technika měla zvláštní schopnost přitahovat pozornost i v době, kdy už dávno nepatřila k technologické špičce.

Některé parní válce pracovaly ještě v šedesátých letech a poslední dosluhovaly na lokálních stavbách i během první poloviny sedmdesátých let. Často šlo o menší okresní provozy, kde nebyly peníze na nové stroje.

Stroj, který potřeboval oheň

Parní válec nebylo možné jednoduše nastartovat a vyjet.

Každý pracovní den začínal dlouhou přípravou. Topič musel vyčistit rošt, odstranit popel a připravit palivo. Poté se několik hodin postupně zahříval kotel. Příliš rychlé roztopení mohlo poškodit kovové části nebo způsobit netěsnosti.

Teprve když tlak páry dosáhl správné hodnoty, mohl se stroj rozjet.

Spotřeba uhlí byla vysoká a stejně náročné bylo doplňování vody. Parní válce spotřebovaly za směnu několik set kilogramů uhlí a víc než tisíc litrů vody. Pokud v okolí nebyl hydrant, čerpala se voda z rybníků, řek nebo cisteren.

Parní válce také vyžadovaly pravidelnou údržbu. Bylo nutné mazat pohyblivé části, kontrolovat tlakové ventily a čistit kotel od usazenin. Když se údržba zanedbala, výkon rychle klesal.

Práce u válce měla navíc svá rizika. Unikající pára mohla způsobit těžké popáleniny a přehřátý kotel představoval nebezpečí exploze. Přesto mnoho strojníků na svou práci později vzpomínalo s určitou hrdostí. Ovládání parního stroje vyžadovalo zkušenost a cit, který se nedal naučit během několika dní.

Starší silničáři někdy tvrdili, že podle zvuku dokázali poznat, kdy má kotel správný tah nebo kdy začíná problém s tlakem.

Parní válec byl mechanický stroj v nejdoslovnějším slova smyslu. Všechny pohyby byly viditelné. Táhla se pohybovala před očima obsluhy, ventily pracovaly pod tlakem a převody se otáčely v otevřeném prostoru. Člověk přesně viděl, jak stroj funguje.

Konec na šrotišti

Definitivní konec přišel v sedmdesátých letech. Modernější dieselové válce byly výkonnější a provozně mnohem levnější. Staré parní stroje začaly mizet ze silnic i stavebních podniků.

Většina skončila ve šrotu.

Byl to nenápadný konec techniky, která pomáhala budovat silnice už za Rakouska Uherska. Stroje, které přežily dvě světové války, rozpad monarchie i vznik socialistického Československa, byly během několika hodin rozřezány autogenem.

Některé parní válce byly odstaveny na dvorech podniků a postupně rozebírány na náhradní díly. Jiné chátraly pod širým nebem, než definitivně zmizely. Jen malá část měla štěstí. Několik strojů zachránili nadšenci, technická muzea nebo soukromí sběratelé. Když se dnes některý z nich objeví na historické akci, lidé se kolem něj okamžitě zastavují.

Možná proto, že parní válec připomíná dobu, kdy stroje nebyly ukryté pod plastem a elektronikou. Vše bylo vidět přímo před očima. Oheň v topeništi, pohyb táhel, unikající pára i práce lidí, kteří museli celý mechanismus udržet v chodu.

Parní válce, které sloužily v Československu v sedmdesátých letech, byly starší než většina mužů, kteří je tehdy obsluhovali. A zůstávají v naší paměti jako symbol obrovské a nezastavitelné síly.

Seznam použitých zdrojů:

1. WIKIPEDIA. Parní válec [online]. Wikipedia, The Free Encyclopedia, [cit. 2026-05-29]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Parn%C3%AD_v%C3%A1lec

2. WIKIPEDIA. Parní stroj [online]. Wikipedia, The Free Encyclopedia, [cit. 2026-05-29]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Parn%C3%AD_stroj

3. WIKIPEDIA. Steamroller [online]. Wikipedia, The Free Encyclopedia, [cit. 2026-05-29]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Steamroller

4. ABOUT MECHANICS. What Is a Steam Roller? History, Uses & Variations [online]. [cit. 2026-05-29]. Dostupné z: https://www.aboutmechanics.com/what-is-a-steam-roller.htm

5. INTERNATIONAL STEAM. Preserved Road Steam in Slovakia [online]. [cit. 2026-05-29]. Dostupné z: https://www.internationalsteam.co.uk/rollers/slovakiaroller01.htm

6. BEJVÁVALO.CZ. Jak se stavěly kvalitní silnice a jak stavbu zdražily moderní technologie – použití parního válce? [online]. [cit. 2026-05-29]. Dostupné z: https://www.bejvavalo.cz/clanky.php?detail=466