Leyat Hélica: Když po silnicích jezdila letadla bez křídel

Na prašné silnici západně od Paříže se zastaví koňský povoz. Jeho kočí nechápavě hledí do dálky, odkud se ozývá hluboký hukot. Nejprve si myslí, že nad krajinou přelétá letadlo. Zvuk se však přibližuje příliš blízko. Pak se za mírným obloukem cesty objeví podivný stroj. Připomíná letadlo. Na jeho přídi se zběsile otáčí dřevěná vrtule. Každou vteřinou žene proti okolí tisíce litrů vzduchu a zvedá oblaka prachu. Kůň nervózně uskočí stranou a děti se schovávají za dospělé. Nikdo podobný automobil nikdy neviděl.

Nebylo to divadlo pro novináře ani reklamní trik. Tak skutečně vypadal jeden z nejpodivnějších dopravních prostředků, který kdy vyjel na evropské silnice. Jmenoval se Leyat Hélica a jeho konstruktér byl přesvědčen, že právě takto budou jednou jezdit automobily budoucnosti.

Dnes se může zdát nepochopitelné, že někdo postavil vůz s odkrytou vrtulí na přídi. Na začátku dvacátého století však svět prožíval doslova leteckou horečku. Letadla překonávala jeden rekord za druhým a veřejnost sledovala každý nový technický úspěch se stejným nadšením, s jakým dnes sledujeme kosmické mise. Lidé začali věřit, že letectví změní úplně všechno. Marcel Leyat si proto položil otázku, kterou si nikdo jiný nepoložil. Když vrtule dokáže pohánět letadlo, proč by nemohla pohánět také automobil?

Muž, který nevěřil převodovkám

Marcel Leyat nebyl automobilovým konstruktérem v pravém slova smyslu. Vystudoval techniku a většinu své kariéry spojil s letectvím. Právě tam se naučil uvažovat úplně jinak než konstruktéři automobilů. Zatímco oni řešili stále složitější převodovky a diferenciály, letečtí inženýři hledali jednoduchost. Každý kilogram navíc znamenal kratší dolet a horší letové vlastnosti. Letadlo muselo být co nejlehčí a každá součástka musela mít svůj důvod.

Když se Leyat podíval na tehdejší automobily, viděl pravý opak. Těžké rámy, robustní převodovky, složitý přenos výkonu na zadní kola a desítky mechanických součástí, které bylo nutné pravidelně seřizovat. Čím déle o tom přemýšlel, tím více nabýval přesvědčení, že automobilový průmysl kráčí špatným směrem.

Nechtěl postavit rychlejší automobil. Chtěl postavit jednodušší automobil.

To byl odvážný cíl. V roce 1913 už byly automobily běžnou součástí života a jejich základní konstrukce se začínala ustalovat. Prakticky každý výrobce používal stejný princip. Motor, spojka, převodovka, diferenciál a poháněná kola. Jenže Marcel Leyat se rozhodl vyhodit polovinu těchto součástí do šrotu.

Myšlenka, kterou zastavila válka

První prototyp vznikl už v roce 1913. Nebyl dokonalý, ale ukázal, že myšlenka funguje. Automobil se skutečně dokázal pohybovat vpřed pouze díky tahu vrtule. Jenže několik měsíců poté Evropu zachvátila první světová válka a podobné experimenty musely ustoupit výrobě vojenské techniky.

Právě válka ale Leyatovi paradoxně pomohla. Během čtyř let vznikly nové lehké motory i modernější výrobní technologie. Francie se stala jedním z center světového letectví a po skončení konfliktu zůstalo mnoho zkušených konstruktérů i výrobců bez zakázek. Zatímco hledali využití pro přebytečné letecké motory, Marcel Leyat přesně věděl, co s nimi udělá.

V roce 1919 představil první skutečně použitelnou Hélicu.

Na první pohled připomínala spíše letadlo, kterému někdo odstranil křídla. Dlouhá špičatá příď přecházela do úzkého trupu a za řidičem seděl spolujezdec stejně jako v kokpitu dvoumístného letounu. Celá karoserie byla postavena z překližky a jasanového dřeva. Nešlo o snahu ušetřit peníze. Šlo o snahu ušetřit každý kilogram.

Výsledek byl pozoruhodný. Zatímco běžné automobily vážily sedm set nebo osm set kilogramů, Hélica měla pouhých dvě stě padesát kilogramů.

Automobil bez převodovky

To nejzajímavější ale nebylo na karoserii vidět.

Pod kapotou chyběla převodovka. Neexistoval ani diferenciál. Neexistovala spojka. Neexistovala hnací hřídel.

Motor byl spojen přímo s vrtulí. Jakmile se klikový hřídel roztočila, začala se otáčet i dřevěná vrtule a automobil se rozjel. Žádné řazení. Žádné přeřazování mezi rychlostními stupni. Žádné ztráty výkonu v převodech.

Dnešnímu člověku může připadat taková konstrukce až neuvěřitelně prostá. Právě v tom však spočívala Leyatova filozofie. Tvrdil, že nejlepší součástka je ta, kterou není potřeba vůbec vyrobit.

Ve své době to byla revoluční myšlenka.

Fyzika hrála v jeho prospěch

Celý princip byl překvapivě jednoduchý. Vrtule urychlovala vzduch směrem dozadu. Reakční síla podle Newtonových zákonů tlačila automobil vpřed. Přesně stejným způsobem létala letadla.

Výhod bylo hned několik. Protože motor nemusel pohánět převodovku ani diferenciál, téměř veškerý výkon se využil k vytvoření tahu. Nízká hmotnost navíc znamenala, že i poměrně slabý motor dokázal s automobilem svižně pohybovat.

Leyat používal především lehké letecké motory Anzani a ABC, jejichž výkon se pohyboval mezi osmi a osmnácti koňskými silami. V dnešní době působí tento výkon směšně. Přesto díky hmotnosti pouhých 250 kilogramů dokázala Hélica jezdit rychlostmi, které tehdejší automobily často nedokázaly překonat ani s několikanásobně silnějšími motory.

Hélica dokazovala, že rychlost nevzniká pouze přidáváním výkonu. Někdy stačí ubrat hmotnost.

První jízdy přinášely obdiv i obavy

Jakmile se Hélica objevila na veřejnosti, přitahovala pozornost. Lidé nejprve zaslechli zvuk připomínající malé letadlo. Teprve potom spatřili úzký automobil s roztočenou vrtulí na přídi. Mnozí zastavovali své povozy, jiní vystupovali z kaváren nebo obchodů a nevěřili vlastním očím.

Jenže čím déle se na automobil dívali, tím více si uvědomovali jednu znepokojivou skutečnost.

Mezi nimi a vrtulí nic nestálo.

Listy vrtule se při plných otáčkách pohybovaly tak rychle, že splývaly v průsvitný kruh. Stačil jediný neopatrný krok nebo chvilka nepozornosti a následky mohly být katastrofální. Právě zde se začal rodit problém, který se Marcelu Leyatovi nikdy nepodařilo definitivně vyřešit.

Vrtule, která naháněla strach

Marcel Leyat dobře věděl, že právě vrtule rozhodne o osudu jeho automobilu. Z technického hlediska byla jeho největší předností. Z pohledu veřejnosti představovala největší hrozbu.

Stačilo se na okamžik zamyslet nad tím, co by se stalo při dopravní nehodě. Klasický automobil narazil do překážky chladičem nebo nárazníkem. Hélica přijížděla k překážce s roztočenou dřevěnou vrtulí. Ta byla vyrobena z kvalitního dřeva a při vysokých otáčkách představovala obrovské množství kinetické energie. Riziko si uvědomoval i samotný Leyat. U pozdějších verzí proto přibyla před vrtulí kovová ochranná mříž. Nebyla příliš elegantní a částečně snižovala účinnost proudění vzduchu, ale představovala jedinou rozumnou možnost, jak nebezpečí alespoň zmírnit.

Ani tím však problémy neskončily. Mechanici museli být při každém startování mimořádně opatrní. Stejnou obezřetnost vyžadovalo i tankování nebo jakákoli kontrola motoru. Stačila chyba při obsluze a člověk se mohl ocitnout v bezprostřední blízkosti roztočené vrtule.

Automobil, který slyšeli dříve, než jej uviděli

Zajímavé bylo, že Hélica přitahovala pozornost ještě dříve, než se objevila na obzoru. Zatímco běžné automobily vydávaly hluboký mechanický zvuk motoru, Leyatův vůz zněl úplně jinak. Dominovalo mu svištění vrtule, které se s rostoucími otáčkami měnilo v pronikavý hukot připomínající letadlo připravující se ke vzletu.

Na venkovských silnicích to byl nezvyklý zážitek. Lidé nejprve zvedali hlavy k obloze, protože očekávali nízko letící letoun. Teprve po několika okamžicích zjistili, že zvuk přichází ze silnice. Zpoza zatáčky se pak vynořil dlouhý štíhlý automobil, který vypadal, jako by omylem sjel z letiště.

Dobový tisk si této zvláštnosti často všímal. Novináři psali o automobilu, který spojuje dva světy. Na jedné straně využívá principy letectví, na druhé stále jezdí po obyčejných cestách mezi povozy a chodci. Právě tento kontrast fascinoval veřejnost možná ještě více než samotná technická konstrukce.

Překvapivě rychlý

Na první pohled nepůsobila Hélica dojmem výkonného stroje. Úzká dřevěná karoserie připomínala spíše sportovní kánoi než automobil. Jen málokdo by odhadoval, jaké výkony dokáže nabídnout.

Marcel Leyat postupně experimentoval s několika motory i různými tvary vrtulí. Každá nová verze byla o něco lehčí a účinnější než ta předchozí. Výsledky byly překvapivé. Tam, kde běžné automobily dosahovaly rychlosti šedesáti nebo sedmdesáti kilometrů za hodinu, Hélica překračovala hranici sta kilometrů za hodinu.

Skutečný šok ale přišel v roce 1927.

Na známém autodromu Montlhéry jižně od Paříže se objevil speciálně upravený exemplář Hélicy. Měl výkonnější motor, ještě propracovanější aerodynamiku a byl postaven s jediným cílem. Ukázat, co dokáže automobil poháněný pouze vrtulí.

Když skončila měřená jízda, přítomní technici jen nevěřícně kontrolovali naměřené hodnoty.

Přibližně 170 kilometrů za hodinu.

Dnes taková rychlost nikoho neohromí. Ve dvacátých letech však šlo o výsledek, kterému se dokázaly přiblížit jen závodní speciály s násobně silnějšími motory. Byl to důkaz, že Marcel Leyat nepřišel jen s kuriózním nápadem. Jeho automobil skutečně fungoval.

Když se dobrý nápad střetl s realitou

Na výstavách bývalo kolem Hélicy vždy plno. Lidé si automobil fotografovali a dlouhé minuty diskutovali nad tím, zda jde o budoucnost dopravy, nebo jen technickou zvláštnost. Zájem projevili nejen běžní návštěvníci, ale také bohatí sběratelé a příznivci rychlých automobilů. Podle dobových zpráv si vůz prohlížel i španělský král Alfons XIII., který patřil k velkým automobilovým nadšencům.

Jenže obdiv veřejnosti nestačil.

Automobilový průmysl se během dvacátých let měnil rychleji než kdykoli předtím. Výrobci zdokonalovali převodovky i zavěšení kol. Silnice se postupně zaplňovaly stále větším počtem vozidel a otázka bezpečnosti získávala na významu. Právě v tomto okamžiku začala být Hélica vnímána spíše jako technická kuriozita než jako automobil budoucnosti.

Úředníci jen obtížně hledali odpověď na jednoduchou otázku. Jak bezpečně pustit do běžného provozu vůz, jehož nejvýraznější součástí je velká roztočená vrtule? Odpověď nikdy nenašli.

Během několika let vzniklo přibližně třicet automobilů různých verzí. Každý z nich představoval další krok ve vývoji, žádný však nedokázal odstranit základní problém celé koncepce.

Přesto Marcel Leyat dokázal něco mimořádného. Nebál se zpochybnit řešení, která ostatní považovali za neměnná. A právě proto zůstává Leyat Hélica fascinujícím strojem i více než sto let po svém vzniku. Ne proto, že měl vrtuli místo převodovky. Ale proto, že představoval odvážnou myšlenku, na kterou se většina tehdejších konstruktérů ani neodvážila pomyslet.

Seznam použitých zdrojů:

1. CARBUZZ. French Built The Most Dangerous Hot Hatch In History [online]. Dostupné z: https://carbuzz.com/french-built-the-most-dangerous-hot-hatch-in-history/

2. LOUWMAN MUSEUM. Louwman Museum Unveils Spectacular Leyat Hélica From 1921 [online]. Dostupné z: https://automuseums.info/louwman-museum-unveils-spectacular-leyat-helica-from-1921/

3. NEW ATLAS. The Leyat Hélica: the propeller driven car that flew down the road [online]. Dostupné z: https://newatlas.com/automotive/leyat-helica-propeller-car/

4. WIKIPEDIA CONTRIBUTORS. Leyat. Wikipedia: The Free Encyclopedia [online]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Leyat

5. YOUTUBE. Leyat Hélica – Propeller Driven Car [online, video]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=QZSd9Sqc1Pw