Článek
V červenci 1761 bylo na palubě francouzské lodi L’Utile daleko víc lidí, než tam mělo být. Oficiálně vezla zásoby na Mauricius. Neoficiálně pašovala přes devadesát zotročených Malgašanů, ukrytých v podpalubí a označených v lodním deníku jako „zboží“.
Kapitán Jean de La Fargue o tom věděl. Místo toho, aby korigoval kurz, hnal loď co nejrychleji vpřed — toužil dorazit dříve, vyhnout se obvyklé trase a také případným kontrolám. Zkušené námořníky varoval neklid moře a temný pruh na obzoru. Kapitán však přikázal držet směr.
V noci 31. července L’Utile narazila v plné rychlosti na skrytý korálový práh u Tromelinu. Náraz byl tak silný, že část trupu okamžitě praskla. Voda se nahrnula do podpalubí plného lidí, kteří neměli kam utéct.
Námořníci se snažili zpřetrhat provazy a otevřít dvířka k zotročeným, ale prudký příliv uhasil každou snahu. Tma, slaná voda a křik se proměnily v jednu jedinou, nezapomenutelnou zvukovou kulisu.
Když se za svítání moře uklidnilo, na břeh se dostalo zhruba 123 z asi 140 osob. Až tehdy všichni pochopili, kde jsou — na kusu písku, který neměl nic, co by mohlo uživit byť jediného člověka.
Ostrov, který zabíjel pomalu
Tromelin je ostrov, který by člověk bez povšimnutí minul. Místo čehokoliv připomínajícího život má jen holý korál, písek, několik nízkých trav, tisíce ptáků a nekonečný vítr.
Námořníci, kteří měli nástroje a zásoby, si přivlastnili trosky lodi. Otroci byli vysláni vyprostit vše, co moře ještě nevzalo. A dost možná právě tahle „špinavá práce“ jim později zachránila život — v troskách totiž našli železo, kousky dřeva, plachty, hrnce, lana.
První tři dny přežívali společně. Čtvrtý den začaly spory. Šestý den námořníci oznámili, že postaví člun a odplují. Slíbili, že se vrátí.
Slíbili.
Stavba trvala osm týdnů. Dva měsíce, během kterých úmrtí přibývala na obou stranách — žízeň nedělala rozdíly. Z 90–100 Malgašanů, kteří byli na palubě, jich na ostrově po odplutí posádky zůstalo kolem šedesáti.
Velitel Castellan du Vernet pronesl slib, který měl být mostem mezi zoufalstvím a nadějí: vrátíme se pro vás. Pak člun odrazil od písku a pomalu mizel, až v dálce splýval s hladinou.
Otroci zůstali sami. Začalo čekání, které se mělo stát jedním z nejpodivuhodnějších příběhů lidské vytrvalosti.
Patnáct let pod sluncem, které zabíjelo rychleji než hlad
Přežít na Tromelinu znamenalo pochopit dvě základní pravdy: voda je tu cennější než zlato. A slunce je nepřítel, který útočí bez přestávky.
Neměli studnu ani pramen. Jediná šance byl déšť. Z plachet vytvořili sběrače vody. Když pršelo, běhali kolem nic jako při největší slavnosti. Když nepršelo, seděli ve stínu improvizovaných přístřešků a mluvili pouze šeptem, aby zbytečně neztráceli vlhkost.
Někdy nepršelo tři týdny.
Někdy měsíc.
Tehdy lidé umírali. Bez křiku, bez vzpoury, potichu.
Jíst se dalo pouze to, co přinesl oceán nebo co na ostrov přišlo samo: krabi, želví vejce, ptáci, jejich mláďata. Občas vítr zanesl i malé ryby, které zůstaly uvězněné v mělčinách.
Z otroků se stala komunita. Sjednocená ne dobrovolně, ale nutností.
Muži umírali rychleji.
Ženy držely déle — možná díky tomu, že se staraly o děti, které se na ostrově postupně narodily.
Roky se táhly jako trest. První rok denně čekali návrat posádky. Druhý rok méně. Třetí rok jen někdy.
Od pátého roku už čekali jen na déšť.
Konečně loď na obzoru
V roce 1776, patnáct let po ztroskotání, se u Tromelinu objevila loď Le Dauphin. Posádka už dříve slyšela zprávy o „Malgašanech na ostrově duchů“, ale jejich záchrana nikoho příliš nezajímala.
Když se vyloďovali, čekali mrtvá těla nebo prázdný ostrov. Místo toho slyšeli tiché klepání — signál, kterým přeživší dávali vědět, že nejsou duchové, ale lidé.
A pak se objevila skupina.
Sedm žen a jedno dítě.
V oděvech spletených z trav, peří ptáků a vláken plachet.
Dítě se narodilo na ostrově. Jediný svět, který znalo, byl bílý písek, déšť a nekonečný, hřmící oceán.
Příběh, který měl být pohřben
Když dorazili na Mauricius, jejich příchod vyvolal zmatek. Ne ze soucitu — ale protože příběh otroků, kteří přežili patnáct let na ostrově bez vody, byl pro mnohé moc nepohodlný.
Získali nová jména. Stali se křesťany. A pak se po nich slehla zem.
Jejich životy po záchraně dějiny téměř neuchovaly. Neslavilo se jejich přežití. Nestavěli se jim pomníky. Nebyly napsány kroniky. Přesto zůstali důkazem, že lidská odolnost může být silnější než oceán, vláda i systém, který je považoval za majetek.
Z těch, kdo byli určeni k zapomenutí, se stali ti, kteří přežili.
A z ostrova, který měl být jejich hrobem, se stalo tiché memento — připomínka toho, že lidé mohou být opuštěni, ale nemusí se vzdát.
Je těžké uvěřit, že takový příběh je téměř neznámý. Ale možná právě proto je tak působivý.
Seznam použitých zdrojů:
1. UNESCO. The shipwrecked memory of the Utile slaves. Slave Route Programme [online]. Paris : UNESCO, 2007 [cit. 2025-11-18]. Dostupné z: https://unesdoc.unesco.org/ark:/48223/pf0000139495
2. Moreno, Raymond. Castaways [online]. Archaeology Magazine, Sept./Oct. 2014 [cit. 2025-11-18]. Dostupné z: https://archaeology.org/issues/september-october-2014/features/tromelin-island-castaways/
3. Weeks, Joëlle. The Shipwrecked Slaves of Tromelin Island: A Crime of Lèse-Humanité [online]. Angles, vol. 36, 2019 [cit. 2025-11-18]. Dostupné z: https://journals.openedition.org/angles/820
4. „How did Malagasy slaves survive 15 years on the island of Tromelin?“ [online]. BoatNews.com, 19 September 2023 [cit. 2025-11-18]. Dostupné z: https://www.boatnews.com/story/44082/how-did-malagasy-slaves-survive-15-years-on-the-island-of-tromelin
