Článek
Dům na Goldie Street v Liverpoolu působil nenápadně, starý a zanedbaný, jako tisíce jiných. Když se však vyklízela půda, objevil se předmět, který měl na čas změnit dějiny kriminalistiky. Zaprášený svazek s černou koženou vazbou, z něhož se při otevření uvolnil zatuchlý pach starého papíru. Na první pohled obyčejný sešit, uvnitř však stránky poseté šikmým rukopisem, který se s každým dalším řádkem měnil v noční můru.
Byla to zpověď. Zpověď muže, který se označoval za „Jacka“. Čtenářům se mezi řádky otvíral svět špinavých uliček Whitechapelu, krev na mokrém dláždění, strach žen, které byly zavražděny a jejich vrah zmizel beze stopy. „Jejich oči mě prosily, ale já měl v srdci jen oheň,“ stálo na jedné stránce.
Autorem měl být James Maybrick, vážený liverpoolský obchodník s bavlnou, který zemřel už v roce 1889. Nyní však měl promlouvat ze záhrobí, přiznávat se k činům, které děsily Anglii od osmdesátých let devatenáctého století.
Oběti, jejichž jména přežila
Mezi útržky rukopisu se objevovala jména žen, jejichž osud se stal symbolem Rozparovačových zločinů. Mary Ann Nicholsová, první z takzvaných „kanonických pěti“, byla nalezena s podříznutým hrdlem v Buck’s Row. Annie Chapmanová skončila brutálně zohavená na dvorku Hanbury Street. V noci na 30. září 1888 padly za oběť hned dvě ženy – Elizabeth Strideová a Catherine Eddowesová, přičemž druhá z nich byla nalezena s takovou mírou devastace, že i otrlí policisté odvraceli zrak. A nakonec Mary Jane Kellyová, jejíž tělo v malém pokoji na Miller’s Court se proměnilo v nejotřesnější důkaz Rozparovačovy krutosti.
Deník líčil jejich smrt s chladnou brutalitou. „Rozřízl jsem ji, protože jsem musel. Mé ruce se třásly, když krev skropila mé boty. Slyšel jsem jejich dech, cítil jejich slabost – a věděl jsem, že jsem pánem.“ V některých detailech se však autor mýlil. Popletl přesné místo nálezu či pořadí útoků. Paradoxně to rukopisu dodávalo punc věrohodnosti – nepůsobil jako dokonale vystavěný příběh, ale jako upřímná a roztěkaná zpověď člověka, který v sobě nosil démony.
Maybrick: muž dvou tváří
Představa, že by Jack Rozparovač nebyl ztracený stín z londýnských uliček, ale ctihodný muž z vyšší společnosti, působila omračujícím dojmem. James Maybrick byl totiž známou postavou Liverpoolu. Žil v luxusním domě, byl ženatý a patřil k vyšší vrstvě tehdejší společnosti. Myšlenka, že tento muž mohl po nocích měnit svou tvář a v temných ulicích Whitechapelu se stávat monstrem, vyvolávala hrůzu.
Deník tuto představu přiživoval. „Přes den jsem muž, kterého všichni zdraví. V noci jsem pánem, kterého se bojí. Oni mě nepoznají, nikdy mě nepoznají,“ psal neznámý autor.
Tím se celé vyprávění posouvalo z roviny obyčejného policejního případu do mrazivé psychologické studie. Jack Rozparovač se už nejevil jako šílenec z ulice, ale jako muž, který vedl dvojí život a skrýval se přímo před očima svých současníků.
Vzrušení a sláva
Když byl deník zveřejněn, okamžitě se stal senzací. Noviny přinášely titulky, v nichž oznamovaly, že případ Jacka Rozparovače je po sto letech konečně vyřešen. Kniha s přepisem rukopisu se stala bestsellerem a překládala se do cizích jazyků.
Turisté z celého světa znovu proudili do Whitechapelu, kde se pořádaly vycházky „po stopách vraha“. Atmosféra strachu, která dusila Londýn v roce 1888, se zdála být na okamžik zpět.
Stíny pochybností
Jenže s rostoucí slávou rostly i pochyby. Historici začali zkoumat papír, inkoust i samotný rukopis. Objevili nesrovnalosti, které naznačovaly, že text nevznikl v devatenáctém století, ale mnohem později. Některé detaily vražd, které deník obsahoval, se poprvé objevily až v moderní literatuře o Jacku Rozparovači, vydané v druhé polovině dvacátého století.
Michael Barrett, muž, který rukopis přinesl na veřejnost, navíc několikrát přiznal, že jde o padělek, a pak své přiznání odvolal. Jeho nevěrohodnost vrhla na rukopis dlouhý stín. Přesto se našli lidé, kteří na jeho pravost přísahali. Grafologické rozbory se rozcházely, jedny prohlašovaly text za moderní falzum, jiné připouštěly možnost původního stáří.
Deník, který nikdy nezmizel
Ať už byl pravý, či nikoli, deník Jacka Rozparovače dokázal jedno: po více než sto letech znovu oživil legendu, která nikdy úplně neumřela. Lidé chtěli věřit, že konečně znají odpověď. Touha po vyřešení záhady byla tak silná, že i když se objevovaly důkazy o podvrhu, neochvějně se držela víra, že hlas, který promlouvá z těchto stránek, patří skutečnému vrahovi.
„Mé dílo nikdy neskončí. Oni se budou ptát, budou hádat, budou se bát – a já se budu smát,“ zněla jedna z mrazivých vět rukopisu. A v jistém smyslu měl jeho autor pravdu.
Protože dodnes, více než třicet let po svém nalezení, deník stále fascinuje a děsí. A Jack Rozparovač – ať už byl kdokoli – tak stále kráčí s námi, v příbězích, v knihách a v představách, které se nikdy nenechají zcela umlčet.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. JACK the Ripper's Diary – Overview & Analysis. Crime & Investigation [online]. [cit. 2025-09-02]. Dostupné z: https://www.crimeandinvestigation.co.uk/article/jack-the-rippers-diary
2. The Diary of Jack the Ripper: Inside the Mind of a Madman? Historic Mysteries, Oct. 2022 [online]. [cit. 2025-09-02]. Dostupné z: https://www.historicmysteries.com/history/ripper-diary/28206/
3. Michael Barrett's Confessions – January 5 1995. Casebook Jack the Ripper [online]. [cit. 2025-09-02]. Dostupné z: https://www.casebook.org/suspects/james_maybrick/mb-con.bjan5.html
