Článek
Představte si prostor, kde je absolutní tma. Kam nepronikne paprsek slunce, jen zápach potu, soli a dřevěné výztuže. Vlhkost se sráží na kamenech a stéká po stěnách. Slyšíte jen svůj dech. Těžký, sípavý. Tak vypadalo pracovní prostředí v solných dolech střední Evropy – v Hallstattu, Altaussee, ale i v podzemí tehdejšího Pruska či Uher. Solné doly byly jedním z mála průmyslových odvětví, kde byly ženy systematicky nasazovány v tak extrémních podmínkách.
Některé přišly s manžely. Jiné byly najaty jako levná pracovní síla. A některé, jak naznačují pruské archivní záznamy, sem byly „přesunuty“ z trestních zařízení, bez možnosti návratu, bez jména – jen jako číslo v seznamu pracovníků.
Práce, která lámala víc než jen těla
Těžba soli znamenala zvedání a nošení kamenných bloků, tahání vozíků, míchání solanky, práci v nestabilním, kluzkém a dusivém prostředí. Podzemní prostory nebyly větrané. Prach pronikal hluboko do plic, kde se hromadil a způsobil, že každý nádech připomínal pomalé udušení.
Na rozdíl od mužských horníků, kteří často pracovali v hlubších sekcích a byli občas vybaveni jednoduchou ochranou, byly ženy nasazovány na třídění, přepravu a mletí soli – tedy na činnosti neméně náročné, často však ještě více monotónní a devastující. Ochranné pomůcky neexistovaly. Nahé ruce, lněné šátky místo přileb, sukně nasáklé solankou, která leptala kůži na stehnech, zápěstích i pod prsy. Sůl pronikala do otevřených ran a zabránila hojení. Po několika letech práce byly ženské ruce doslova rozežrané – pokryté vředy, mozoly a tvrdou kůží. V některých případech ženy trvale ztrácely citlivost prstů – což se považovalo za „důkaz vytrvalosti“.
Zatímco mužští horníci trpěli nejčastěji silikózou a úrazy páteře, u žen se přidávaly infekce močových cest, záněty pánve, samovolné potraty a neplodnost. Práce v chladném, mokrém prostředí, bez přestávky, bez možnosti základní hygieny či lékařské pomoci znamenala, že ženské tělo stárlo několikanásobně rychleji. Děti, které se ženám podařilo porodit, často zemřely v raném věku, pokud vůbec spatřily světlo světa.
Těla, která se nikdy nezahojila
Archeologické nálezy z Hallstattu ukazují tělesné deformace způsobené opakovanou asymetrickou námahou – zkroucené páteře, zborcená ramena, artritické změny již u dvacetiletých žen. Lebky nesou stopy chronické podvýživy a zubního kazu, způsobeného špatnou stravou.
Psychická únava, způsobená izolací, monotónností a nedostatkem světla, vedla k hlubokým depresím a apatii. Podle tehdejších lékařských zpráv vykazovala většina žen v dolech „apatickou ztrátu vitality“ – tiché selhávání vůle žít. V přímém srovnání s muži bylo u žen dvakrát vyšší riziko sebevražedného jednání, přesto se tyto případy v záznamech objevují jen výjimečně – často pod anonymními zkratkami jako „neu ord.“ (neuspořádaná mysl) nebo „mutatio mentis“ (změna ducha).
Práce žen v solných dolech byla dlouho opomíjenou kapitolou dějin. Jejich přínos zůstával skrytý pod nánosem každodenní dřiny, bez památek, bez pomníků. Jejich příběhy nepřepsaly učebnice, nezazněly při slavnostních příležitostech. A přesto byly součástí systému, který bez nich nemohl fungovat.
Seznam použitých zdrojů:
FRANCE TODAY. Women were a major workforce in French and European mines [online]. 2021 [cit. 26. 5. 2025]. Dostupné z: https://francetoday.com/learn/history/women-were-a-major-workforce-in-french-and-european-mines/
SHEEHAN, Kelsey. Salt Mining. In: The Edible Eighteenth Century [online]. 2012 [cit. 26. 5. 2025]. Dostupné z: https://engl3164.wordpress.com/2012/10/29/salt-mining/
FORMS OF LABOUR. Women’s Lost Labour in Early Modern Mines [online]. University of Exeter, 2022 [cit. 26. 5. 2025]. Dostupné z: https://formsoflabour.exeter.ac.uk/conference/womens-lost-labour-in-early-modern-mines/
