Článek
V noci na 13. března 1741, když se Karibik nadechoval do dalšího horkého dne, se strážní na hradbách Cartageny polekaně opřeli o své halapartny. Nejprve se jim zdálo, že se na moři kupí bouře – pak si uvědomili, že ten šedý val nejsou mraky, ale plachty. Stovky plachet. Na obzoru rostl les stožárů, který neměl konce. „Jako kdyby se moře proměnilo v dřevěnou pevnost,“ napsal později jeden z obránců.
Město se probudilo do paniky. Zvonice burácely, lidé vybíhali z domů, vojáci sbírali zbraně, ženy tahaly vodu z cisteren. Všude byl křik. Nikdo dosud neviděl takovou sílu: 180 lodí, 27 000 mužů a ambice přepsat mapu Karibiku. Britové přijeli s takovou jistotou, že v Londýně už předem razili pamětní medaile oslavující „dobytí Cartageny“. Na nich bylo vyobrazeno ponížené město klečící před admirálem Edwardem Vernonem.
Jenže zatímco se flotila valila k pobřeží, na hradbách stál muž, kterého by nikdo nepodezíral z toho, že dokáže přepsat dějiny. Blas de Lezo - veterán, který měl jen jednu ruku, jednu nohu a jedno oko, kterému zůstala ze zdravého těla jen vůle, tvrdohlavost a mozek ostrý jako čepel. V bitvách ztratil víc než většina lidí za celý život, ale jeho pověst byla hrozivá: říkalo se, že „kdyby měl de Lezo k dispozici už jen zuby, zakousl by se do nepřítele a nepustil“.
A právě tento muž měl vést obranu proti největší invazní síle své doby.
Luis Fernández Gordillo - Obrana Cartageny de Indias španělskou eskadrou admirála Blase de Lezo
Britské impérium s předtištěným vítězstvím
Je téměř nemožné představit si atmosféru britské výpravy. Námořníci zpívali, důstojníci byli přesvědčení, že půjde o rychlou akci, kolonie se už těšily na nová území. Vernon byl v Londýně celebritou - parlament mu tleskal a hospody se předháněly v tom, která pověsí jeho portrét výše.
Flotila měla všechno: nejmodernější děla, desetitisíce mužů, americké koloniální jednotky i zásoby, které měly vystačit na měsíce. Britové byli přesvědčeni, že španělská posádka se vzdá při prvním pohledu na jejich sílu.
Jenže netušili, že připluli do města, jehož obranu řídí muž, který odmítal ustoupit i smrti.
Blas de Lezo: génius, který nesměl vyhrát
De Lezo si byl vědom, že otevřená bitva by byla sebevraždou. Měl sotva 6 000 obránců – kreolů, afrických otroků, domobranu a několika stovek pravidelných vojáků. Měl ale něco, co Britům chybělo: znalost místa, odhodlané obyvatele a schopnost vysát z nepřítele každý kousek síly.
Nejdřív nechal na moři potopit vlastní lodě, aby vytvořily překážky. Britové museli přistát dál, než plánovali, přímo do míst, kde jim de Lezo připravil pasti. Nemoci se šířily rychleji než vlastní boj. V osudných týdnech padaly koloniální jednotky jako mouchy – malárie a žlutá zimnice zabíjely stovky mužů denně, celkem zemřelo nebo bylo v boji zraněno asi 18 000 Britů ještě předtím, než došlo k finálnímu útoku na pevnost.
Noc, kdy se britská flotila zlomila
Podle dobových svědectví se útok na San Felipe odehrál v tichu, které působilo až nadpřirozeně. Britští vojáci šplhali do kopce se žebříky, zatímco obránci zadržovali dech. De Lezo čekal, až budou Angličané tak blízko, že budou mít pocit, že vyhrávají.
A pak nechal spustit peklo. Děla vypálila v jednom okamžiku. Z hradeb se valily granáty, kameny i sudy se střelným prachem. Obránci křičeli, Britové padali jeden přes druhého, žebříky se lámaly. Při finálním útoku padlo přes 5 000 Britů během několika hodin a téměř dvacet procent flotily bylo zničeno nebo odplulo bez boje.
Zmatený rozkaz velení – „Zadržet palbu, připravit průlom“ – způsobil, že přední jednotky ustoupily na otevřenou pláň přímo do palebné linie obránců. Panika se rychle rozšířila, útok se změnil v chaotický ústup. Vernon byl poražen, hrdost britského námořnictva zdecimována nemocemi, palbou i vlastní nadutostí. Pamětní medaile, které měly oslavovat triumf, se staly výsměchem.
Pamětní medaile oslavující "vítězství"- před admirálem Vernonem klečí admirál Blas de Lezo a odevzdává mu svůj meč
Historická ostuda, která měla být zapomenuta
Po návratu byl Vernon přijat ještě chladněji, než čekal. V britských archivech zmizela řada materiálů, parlament už o admirálovi nechtěl ani slyšet. Záznamy o bitvě se nešířily, pamětní medaile byly likvidovány. Británie raději předstírala, že tato monstrózní porážka neexistovala.
Cartagena se však stala legendou. Obyvatelé města ještě desetiletí vyprávěli, jak jednonohý a jednoruký admiráł s jedním okem stál na hradbách a povzbuzoval obránce. A když dnes člověk stojí na kamenných schodech pevnosti San Felipe, stále může cítit ozvěnu toho okamžiku – chvíle, kdy starý „mrzák“ zastavil impérium.
Vernonovy medaile přežily v muzeích jako bizarní artefakty: relikvie sebevědomí, které se sesypalo při prvním skutečném odporu. A bitva, kterou Británie vymazala ze svých dějin, dodnes připomíná, že i největší flotila světa může narazit na jednoho muže, který odmítne padnout na kolena.
Seznam použitých zdrojů:
1. Mark, H. W. War of Jenkins’ Ear [online]. WorldHistory.org [cit. 2025-11-18]. Dostupné z: https://www.worldhistory.org/War_of_Jenkins%27_Ear/
2. Chapman, C. S. The Destruction of the 1740–42 West Indies Expedition [online]. The Northern Mariner 33, č. 1, 2023 [cit. 2025-11-18]. Dostupné z: https://www.cnrs-scrn.org/northern_mariner/vol33/tnm_33_1_27-42.pdf
3. Blanco Núñez, J. M. The Battle for Cartagena in 1741, According to Blas de Lezo’s Diary [online]. WebHispania [cit. 2025-11-18]. Dostupné z: https://webhispania.info/the-battle-for-cartagena-in-1741-according-to-blas-de-lezos-diary/
4. Nowell, C. E. The Defense of Cartagena [online]. Hispanic American Historical Review, roč. 42, č. 4, 1962 [cit. 2025-11-18]. Dostupné z: https://read.dukeupress.edu/hahr/article/42/4/477/159857/The-Defense-of-Cartagena
