Článek
Vítr přišel náhle. Nejprve jen ševelil v lanech, lehce rozechvěl plachty a pak, jakoby se probudili dávní bůhové, udeřil s takovou silou, že se loď zvedla a spadla zpět do moře jako list v bouři.
Kapitán lodě Seiryū se držel stožáru, zatímco kolem něj jeho muži křičeli hrůzou. Déšť se valil z nebe v proudech, oheň z pochodní zhasl a noc se proměnila v černou tmu.
Z temnoty se ozývalo dunění, jak se jedna loď srážela s druhou a z dálky doléhaly výkřiky tonoucích.
„Držte se!“ křičel někdo v korejštině.
„Proboha, loď se láme!“ ozval se jiný hlas.
Pak se ozval praskot. Stožár se zlomil a prolétl davem jako kopí. Voda stoupala, lano se napjalo a muž, který ho svíral, zmizel v moři.
V tu chvíli se ozvalo hromové zadunění. Někdo na palubě poklekl, zvedl ruce k nebi a vykřikl:
„Toto je konec! Nebesa se hněvají!“
Byla to noc, kdy se Kublajchánova pýcha utopila v Tichém oceánu.
Noc, kterou Japonci nazvali kamikaze — božský vítr.
Říše, která neznala hranic
O několik měsíců dříve byl Kublajchán, vnuk Čingischána, přesvědčen, že se mu podaří ovládnout i poslední vzdorující zemi na východě. Japonsko bylo pro něj trnem v oku – ostrov, který odmítal pokleknout.
Z Pekingu vyslal posly s poselstvím: podrobte se, nebo přijde válka.
Když šógunát Kamakura neodpověděl, Kublajchán se rozhodl. „Kdo se nepokloní, bude zlomen,“ pronesl podle kronik.
Na korejských pobřežích se začala rodit flotila, jakou svět neviděl. 900 lodí a 23 000 mužů – Mongolové, Korejci i Číňané – spojeni jedním cílem: dobýt Japonsko.
V přístavu se leskla moře kopí a šípů, bubny duněly dnem i nocí. Na palubách řehtali koně, katapulty se napínaly, vojáci si zpívali válečné písně. Kdo by tušil, že právě oni se stanou prvními oběťmi bouře, která změní svět?
Hakata Bay: když se bohové zlobí
6. listopadu 1274 se z moře vynořil les stožárů. Japonští strážci na kopcích zahlédli temné siluety a běželi s varováním k šógunátu. Na Kjúšú se připravovali samurajové – ti, kteří věřili, že čest je víc než život.
Když Mongolové dorazili, udeřili neznámým způsobem. Nebyli to rytíři, kteří vyzývali k čestnému souboji muže proti muži, ale válečný stroj, který útočil v řadách, s bubny, signály a výbušnými granáty z keramiky.
Samurajové byli šokováni. Jejich pravidla cti neměla proti takové zuřivosti šanci.
Boj trval celý den. Japonská obrana se otřásala, ale nezlomila. Když padla noc, Mongolové ustoupili na lodě, aby odpočinuli a znovu udeřili.
Místo oddechu však přišla bouře.
Když moře vstane proti lidem
Vítr zesílil během pár hodin. Moře se zvedlo do výšky člověka, pak koně, pak domu. Lodě se začaly srážet, lana praskala, těžké dřevěné konstrukce se lámaly.
Vlny rozmetaly kotvy, muži křičeli, modlili se, házeli do vody zbraně, aby odlehčili plavidla.
Ti, kteří skočili do moře, zmizeli okamžitě. Ti, kteří zůstali, byli smeteni.
Bouře trvala celou noc. Ráno se moře utišilo – a místo flotily zůstaly jen trosky. Dřevo, zbroje, mrtvá těla, zbytky bubnů.
Japonci tomu říkali kamikaze – božský vítr, který seslali sami kami, aby ochránili své ostrovy.
Druhá výprava: opakovaná zkáza
Kublajchán neunesl porážku. Sedm let poté, roku 1281, vyslal druhou výpravu – dvakrát větší, s více než 140 000 muži a 4 000 loděmi.
Tentokrát se chtěl ujistit, že nic nebude ponecháno náhodě. Ale moře mělo poslední slovo.
Když se loďstvo přiblížilo k Japonsku, přišla další bouře – silnější než první. Vichr rozmetal flotilu do všech stran. Loď po lodi mizela v moři.
V kronikách se píše, že jen zlomek mužů se dostal zpět do Číny.
Ztráta byla tak velká, že Kublajchán už nikdy nevyslal vojsko přes oceán.
Legenda a skutečnost
Po staletích zůstala tato událost v Japonsku symbolem – důkazem, že země má ochranu bohů. Slovo kamikaze se stalo mýtem, který přežil staletí, až do 20. století, kdy ho Japonci znovu oživili během druhé světové války.
Moderní archeologové ale dokázali, že legenda měla reálný základ. U pobřeží Kjúšú byly nalezeny vraky lodí, zbytky keramických granátů, zbraně i kostry.
Ztracená flotila Kublajchána skutečně existovala — a byla zničena silou přírody, jakou ani mongolské impérium nedokázalo zkrotit.
Moře si pamatuje
Když se dnes potápěči noří do bahna u Nagasaki, dotýkají se dějin. Každé dřevěné prkno, každý šíp je svědectvím o tom, jak se lidská pýcha střetla s živlem, který nezná slitování.
Ztracená flotila Kublajchána zůstává symbolem: připomínkou, že žádná říše – byť mocná – nedokáže poručit moři.
A když na březích Kjúšú zafouká vítr, říkají místní, že je to ozvěna těch dávných nocí. Hlasy mužů, kteří se utopili mezi vlnami a bohů, kteří tehdy sestoupili, aby zachránili svůj ostrov.
Seznam použitých zdrojů:
1. Ships on the Seabed: Searching for the Mongol Empire’s Lost Invasion Fleet [online]. Nippon.com, 17. 9. 2024 [cit. 2025-11-07]. Dostupné z: https://www.nippon.com/en/japan-topics/c13704/
2. The Battle of Bun’ei: The First Mongol Invasion of Japan [online]. Nippon.com, 20. 9. 2024 [cit. 2025-11-07]. Dostupné z: https://www.nippon.com/en/japan-topics/c13702/
3. Japan's Kamikaze Winds, the Stuff of Legend, May Have Been Real [online]. National Geographic, 5. 11. 2014 [cit. 2025-11-07]. Dostupné z: https://www.nationalgeographic.com/science/article/141104-kamikaze-kublai-khan-winds-typhoon-japan-invasion
4. Kamikaze of 1274 and 1281 [online]. Encyclopaedia Britannica, neuvedeno [cit. 2025-11-07]. Dostupné z: https://www.britannica.com/event/kamikaze-of-1274-and-1281
5. The Search for Kublai Khan’s Fleet in Japan [online]. Institute of Nautical Archaeology, 1991 [cit. 2025-11-07]. Dostupné z: https://nauticalarch.org/wp-content/uploads/2016/01/INAQ1991-18-1.pdf
