Článek
Byla půlnoc. V dílně zela tma, jen plynové světlo zřídka prořízlo šedý opar.
Henry Barlow sevřel formu, těžkou, rozpálenou, kluzkou od potu. Jeho prsty se chvěly tak prudce, že plsť sklouzla z okraje.
Zasmál se — tím nervózním smíchem, který zní jako pláč.
Vzduch páchl kovem. A každý nádech byl krokem k pomalé smrti.
Za okny stála továrna, jejíž komíny plivaly do tmy páru a prach. Všichni ji znali.
Danbury, Connecticut.
Město, které se proslavilo tím, že dokázalo vyrobit ten nejjemnější klobouk na světě – a zničit při tom všechny, kdo ho tvořili.
Tekuté stříbro a pomalé šílenství
Na stole stála kádinka s matným nánosem. Barlow do ní ponořil hrst králičí srsti. Tekuté stříbro v ní tančilo, když se dotklo chlupů.
Tomu procesu říkali carroting – podle oranžového zbarvení, které směs rtuti dávala srsti.
Všichni věděli, že to není zdravé. Ale bez toho by se látka nikdy nespojila, nikdy by se neproměnila ve filc.
„Bez rtuti není klobouk,“ říkal majitel továrny pan Whitmore. „A bez klobouků není Danbury.“
A tak muži máčeli, lisovali, dýchali. Čtrnáct hodin denně, šest dní v týdnu.
Každá kapka rtuti se měnila v lesk – a v jed.
První příznaky přicházely nenápadně.
Třes. Ztráta rovnováhy. Záchvat smíchu bez důvodu.
„Barlow se směje, i když nikdo nic neřekl,“ říkávali jeho kolegové. A on se opravdu smál – dokud nezačal plakat.
Třes jako modlitba
Do roku 1880 už měl každý kloboučník v Danbury jizvy v duši.
Říkali tomu Danbury shakes – danburský třas. Někdo ho skrýval, někdo jím žil. Ruce se jim chvěly tak, že nedokázali napsat vlastní jméno. Ženy poznaly své muže podle pohybů, ne podle tváře.
Lékař John Pearson tehdy napsal:
„Město Danbury má zvláštní rytmus. Každý, kdo v něm pracuje, se pohybuje jako v horečném tanci. Není to tanec života, ale tanec rtuti.“
Rtuť pronikala do krve, do mozku, do kostí.
Změnila těla i myšlenky.
V noci slyšeli muži hlasy. V továrně prý zpívaly stroje, šeptaly jim jména. Někteří začali odpovídat. Jiní utíkali do lesa a vraceli se až po dnech, s prázdnýma očima.
Barlow si jedné noci rozřízl dlaň o kovovou hranu formy. Z rány mu vytékala krev – hustá, temná, s kovovým leskem. Když ji uviděl, začal se smát.
„To bude krásný klobouk,“ zašeptal.
Město tekutého stříbra
Rtuť se vpíjela do zdí, do vody, do půdy. Lidé říkali, že v Danbury ani déšť není čistý. Když pršelo, střechy zčernaly a na kalužích se leskla tenká stříbrná skvrna.
Děti se rodily nemocné. Staré ženy říkaly, že město má duši z kovu.
V hospodách se šeptalo o mužích, kteří při práci zešíleli.
Jeden z nich, jménem Jacob Mills, prý jednou vstal uprostřed směny, posadil se mezi formy a řekl, že už je klobouk hotový. Když se ho kolega zeptal který, Jacob odpověděl:
„Ten pro Boha.“
Pak upadl na podlahu a už se nikdy neprobral.
Šílený kloboučník a skutečný svět
Lewis Carroll, anglický matematik, slyšel o těchto mužích dávno předtím, než napsal Alenku v říši divů.
Výraz mad as a hatter – šílený jako kloboučník – se používal po celé Anglii. Carroll jen otevřel dvířka do světa, který už dávno existoval.
Jeho Kloboučník se smál, mluvil v hádankách, žil v kruhu času. Tak žili i skuteční kloboučníci – lapeni mezi tichem a třasem, mezi snem a rozkladem.
Někdo by řekl, že to byl jen literární obraz. Ale kdo viděl Henryho Barlowa u jeho stolu, kdo slyšel jeho smích a viděl jeho ruce, věděl, že ten obraz byl skutečný.
Když elegance páchne smrtí
Prezidenti, senátoři, herci – všichni nosili klobouky z Danbury. Dokonale tvarované, pevné, lesklé.
Nikdo se neptal, proč se lesknou. Nikdo neviděl, že každý kousek filcu je nasáklý potem a jedem.
V roce 1941 přišel zákon, který zakázal používání rtuti v kloboučnictví.
Do té doby se z Danbury stalo město duchů. Těla mužů byla zlomená, jejich mysl roztříštěná. Ti, kteří přežili, žili v chatrčích na okraji, jejich ruce se stále chvěly. Někteří se báli zrcadel – prý v nich viděli kovový lesk svých vlastních očí.
Město se začalo čistit, továrny zavřely. Ale rtuť zůstala v zemi. Voda z řeky Still River byla kontaminovaná ještě v 80. letech 20. století.
Lesk mrtvého kovu
Dnes stojí v Danbury muzeum kloboučnictví. V prosklených vitrínách leží cylindry a buřinky, dokonale zachovalé, chladné.
Světlo se po nich klouže jako po hladině rtuti.
Na cedulkách se píše: Danbury, kolem roku 1900.
Nikde ale není napsáno, že každý z těch klobouků je vyroben z lidského dechu, z potu, z kovu, z šílenství.
Že každý z nich je náhrobkem.
A když se k nim skloníte, možná se na nich na vteřinu mihne stín muže, který se směje, i když už dávno nemá proč.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. National Geographic. Killer Clothing Was All the Rage in the 19th Century [online]. 17. 10. 2016 [cit. 2025-10-28]. Dostupné z: https://www.nationalgeographic.com/culture/article/dress-hat-fashion-clothing-mercury-arsenic-poison-history
2. VanPatten, P. The Mad Hatter Mercury Mystery [online]. Wracklines, 2002 [cit. 2025-10-28]. Dostupné z: https://digitalcommons.lib.uconn.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1023&context=wracklines
3. Pereira, I. et al. Mercury Exposure in Goldsmithing: Unveiling Occupational … [online]. National Library of Medicine, 2025 [cit. 2025-10-28]. Dostupné z: https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC11871961/
4. New England Historical Society. The Mad Hatters of Danbury, Conn. [online]. [cit. 2025-10-28]. Dostupné z: https://newenglandhistoricalsociety.com/mad-hatters-danbury-conn/
