Článek
Rok 1977, Niagara Falls, stát New York. Sedmiletý Richard leží v posteli a těžce dýchá. Je horký letní večer, ale jeho tělo se chvěje zimou a zároveň potí. Z očí mu stékají slzy – ne kvůli pláči, ale protože jeho tělo vzdoruje bolesti, která přichází zevnitř.
Lois Gibbsová sedí u jeho postele, vyčerpaná a bdělá, dívá se na svého syna s tichou hrůzou. Není to první horečka. Ani druhá. Jen za poslední rok se u Richarda střídaly zvracení, vyrážky, křeče a bolesti, které si nikdo nedokázal vysvětlit.
Zvenčí vane do místnosti zvláštní pach – chemický, ostrý, nasládlý. Ve sklepě se objevila zvláštní olejovitá tekutina. Manžel říká, že mu zrezivělo nářadí během pár dní. A na dvoře? Tam, kde si Richard ještě před pár týdny hrál, leží duhová skvrna, která páchne jako laboratoř.
Ale úřady nic neříkají. Lékaři mlží. A přesto si Lois začíná být jistá: něco v této čtvrti není v pořádku.
Později zjistí, že podobné potíže mají i další děti ve škole. Zdravotní sestra jí šeptem sdělí, že třetina žáků trpí podivnými zdravotními problémy. O pár ulic dál žena potratila – už potřetí. Ale stále to jsou jen kusé informace, útržky. Tehdy si Lois sedne ke kuchyňskému stolu a začne psát jména. A symptomy. A adresy.
Toho večera ještě netuší, že právě začala válku. Válku s chemickou korporací. S městem. S vládou. A že o pár let později se její jméno bude vyslovovat jako synonymum občanské odvahy.
Město postavené na odpadu
Love Canal – jméno, které dnes zní jako ironie. Ale původně to měl být sen. William T. Love chtěl na přelomu století vybudovat kanál, který propojí řeku Niagara s jezerem Ontario. Chtěl vytvořit průmyslový ráj poháněný čistou vodní energií. Projekt však zkrachoval – a zůstala po něm jen prázdná prohlubeň v zemi.
Tu v roce 1942 koupila firma Hooker Chemical Company. A naplnila ji. Ne vodou, ale sudy. Tisíci sudů s toxickým odpadem – odpadem z výroby pesticidů, rozpouštědel, laboratorních látek i vojenských projektů. Dioxiny, benzen, toluen, chloroform. Jedovaté sloučeniny, z nichž některé patří k nejnebezpečnějším, jaké kdy lidstvo vytvořilo.
Dioxiny narušují hormonální systém, způsobují vývojové vady a poškození imunity. Benzen je karcinogenní i v malých dávkách. A polychlorované bifenyly (PCB)? Ty se v těle ukládají na desítky let a nevratně poškozují nervovou soustavu.
Společnost podzemní skládku jednoduše zasypala. A pak prodala městu – za jeden dolar. Městská rada zde postavila školu. A kolem ní vyrostla čtvrť. Domy, zahrady, ploty, houpačky. Žádná varování, žádná výstražná cedule. Jen poznámka v listinách, že pod zemí „něco“ je.
Jed, který prosakuje do kostí
Na začátku sedmdesátých let se Love Canal začal rozpadat. Půda vlivem dešťů sesedala, praskaly staré barely, chemikálie se dostávaly do spodní vody, do sklepů, na povrch. Děti měly vyrážky, krvácely z nosu, trpěly nevolnostmi a podivnými bolestmi hlavy. V některých ulicích potratila více než polovina žen. Jinde se narodily děti s poškozeným mozkem či páteří.
Pískoviště páchla jako rozpouštědla. Ve sklepích se tvořily mazlavé vrstvy oleje. Voda z kohoutků chutnala kovově. Ale úřady dál tvrdily, že je vše v pořádku.
Lois Gibbsová však měla jiné důkazy. Sousedé začali mluvit. Sepsala petici, založila výbor, sbírala lékařské zprávy. Když chtěla syna přeřadit na jinou školu, bylo jí řečeno, že pokud bude „dělat potíže“, sociální úřady jí ho mohou odebrat.
Teprve mediální pozornost a rostoucí veřejný tlak přiměly stát jednat. V roce 1978 prezident Jimmy Carter vyhlásil v Love Canalu stav nouze. Oblast byla evakuována. Domy opuštěny. A pravda se začala vyplavovat na povrch – stejně jako chemikálie, které ji tak dlouho držely pod zemí.
Love Canal se stal zlomem. Nejen pro životní prostředí, ale i pro legislativu. Tato tragédie stála u zrodu tzv. Superfondu – zákona, který umožňuje financovat dekontaminaci zamořených lokalit a nutí znečišťovatele nést odpovědnost.
Stát si poprvé přiznal, že mlčet znamená spolupodílet se. A že obyčejní lidé – jako Lois Gibbsová – mohou svým bojem změnit celý systém.
Dnes je Love Canal oplocená pustina. Ulice, kde kdysi děti hrály baseball, zarostly trávou. Školní budova byla stržena, domy srovnány se zemí. Ale jméno této čtvrti přežilo – jako výstraha.
Země si pamatuje. A některé jizvy zůstávají, i když se je snažíme zasypat.
Seznam použitých zdrojů:
1. United States Environmental Protection Agency. The Love Canal Tragedy [online]. [cit. 15. 6. 2025]. Dostupné z: https://www.epa.gov/archive/epa/aboutepa/love-canal-tragedy.html
2. WIRED. Nov. 21, 1968: Love Canal Calamity Surfaces [online]. [cit. 15. 6. 2025]. Dostupné z: https://www.wired.com/2011/11/1121love-canal-birth-defects/
3. Center for Health, Environment & Justice. Love Canal Chronology [online]. [cit. 15. 6. 2025]. Dostupné z: https://chej.org/wp-content/uploads/Love-Canal-Chronology-PUB-007.pdf
