Článek
Masakr u zálivu San Sebastián, 1886
Byl listopad roku 1886 a noc se snášela na tábor Selknamů rozložený u zálivu San Sebastián. Lidé se shromáždili kolem ohňů, ženy napínaly kůže, děti se praly o kus pečeného masa a starci tiše vyprávěli příběhy o čase, kdy země mluvila s lidmi. Nic nenasvědčovalo blížící se katastrofě. Jen psi občas nervózně zavrčeli směrem k temnotě.
V tu chvíli už byli lovci na svých místech. Osadníci a najatí střelci z estancií se plížili v půlkruhu, rozmístění tak, aby nikdo neunikl. Šlo o plánovanou akci, domluvenou a zaplacenou velkostatkáři, kteří chtěli „vyčistit terén“ pro další stáda ovcí. Selknamové měli být zastrašeni, zahnáni – nebo vyhlazeni. Rozhodnutí padlo už dávno.
Když první kulka prorazila plachtu stanu a zasáhla ženu, která v něm uspávala svého syna, nastal chaos. Výstřely se přelévaly z obou stran, křik žen splýval se zvířecím vytím. Muži se snažili dostat ven z kruhu, ale každé místo úniku pokrývali střelci. Střely řezaly tmu jako proudy světla. Děti padaly, ještě než vůbec pochopily, co se děje. Těla se kácela k zemi a krev se vsakovala do studené, mazlavé hlíny Patagonie.
Za necelou hodinu bylo po všem. Střelci postupně obcházeli mrtvé, obraceli je, aby se přesvědčili, zda ještě žijí. Pak odřezávali části těl – důkazy, které přinesou odměnu. Uši, genitálie, v některých případech i celé ruce. Podle pozdějších záznamů bylo zabito třiadvacet lidí. Lovci dostali zaplaceno. Majitel estancie ji poděkoval za „dobrou práci“. Nikdo se neptal, zda šlo o vraždu. Byla to prostě investice do budoucnosti chovu ovcí.
děti Selknamů
Ekonomika smrti
Hon na Selknamy nenastal náhodou. Na přelomu 19. a 20. století se Ohňová země stala novou hranicí. Velkostatkáři jako José Menéndez či Mauricio Braun budovali rozsáhlé impérium chovu ovcí a potřebovali kontrolu nad územím. Selknamové, původní obyvatelé Velkého ostrova Ohňové země na samém jihu Patagonie žili kočovně, lovili lamy guanako a pohybovali se po svých tradičních migračních trasách. Když však ovce začaly zaplňovat krajinu, jejich svět se zhroutil. Hlad je donutil lovit ovce jako novou kořist. Pro osadníky to byl „krádež“, kterou bylo třeba trestat.
Vytvořil se systém odměn, který nemá v dějinách Jižní Ameriky mnoho obdob. Za každého zabitého Selknama se vyplácela fixní částka, v některých částech ostrova rovna denní mzdě. Z vyhlazování se stal průmysl. Celé skupiny lovců vyrážely na pravidelné „výpravy“, během nichž zabíjely nejen dospělé muže, ale i ženy, starce a děti, protože právě ženy byly považovány za „nebezpečné“ z hlediska budoucího rozmnožování kmene. Koloniální úředníci o situaci věděli, ale zasahovali jen symbolicky.
Misionáři, epidemie a rozklad identity
Selknamové nebyli zabíjeni jen kulkami. Misionáři, například z anglikánské misie na ostrově Dawson, přesouvali celé skupiny domorodců do nových osad, které měly sloužit jako „civilizační centra“. V těchto táborech se však šířily spalničky, tuberkulóza a chřipka – choroby, které byly pro oslabené Selknamy smrtící. Každý rok jich umírala více než polovina.
Tím se rozpadaly nejen rodiny, ale i společenská struktura. Rituál Hain, zásadní iniciační obřad, ve kterém se mladí muži stávali dospělými a ženy vstupovaly do nového společenského postavení, ztrácel své nositele. Masky, které zdobily těla účastníků, mizely. Příběhy o stvoření se přestávaly předávat. Děti si přestaly pamatovat, jak se naslouchá větru.
Expedice Juliuse Poppera hledá „domorodé zloděje“
Rozklad, který neskončil masakry
Příchod osadníků znamenal také kriminalizaci selknamských tradic. Lov lamy guanako, rituální malby těla, volný pohyb v krajině – vše bylo označováno jako „divošství“. V očích kolonizátorů nebylo vyhlazení genocidou, ale „modernizací“. A v této logice Selknamové neměli místo.
Na konci 19. století jich bylo na ostrově odhadem kolem čtyř tisíc. Do roku 1919 jich zbývalo už jen několik stovek. V roce 1930 se hovořilo o posledních několika desítkách. Ještě o generaci později kolonisté tvrdili, že národ zcela vymřel, i když potomci některých rodin žijí dodnes, často se snahou znovu nalézt svou identitu v troskách minulosti.
Selknamové nezmizeli sami. Byli vytrženi z vlastních tradic, hnáni jako zvěř, zabíjeni pro odměny i pro pohodlí podnikatelů, kteří chtěli z Ohňové země učinit továrnu na vlnu. A právě proto jejich příběh není jen historií vzdáleného místa. Je varováním, že genocida nezačíná výstřelem. Začíná přesvědčením, že někdo je méně než člověk.
Seznam použitých zdrojů:
1. Gigoux, C. Condemned to Disappear: Indigenous Genocide in Tierra del Fuego [online]. University of Essex, 2022 [cit. 2025-11-19]. Dostupné z: https://repository.essex.ac.uk/29322/8/CG%20Article.pdf
2. Macdonald, T. In Dire Straits [online]. ReVista: Harvard Review of Latin America, 15 May 2009 [cit. 2025-11-19]. Dostupné z: https://revista.drclas.harvard.edu/in-dire-straits/
3. Harambour, A. ‘There Cannot be Civilisation and Barbarism on the Island’: Civilian-driven Violence and the Genocide of the Selk’nam People of Tierra del Fuego [online]. In: Civilian-Driven Violence and the Genocide of Indigenous Peoples in Settler Societies, 2021 [cit. 2025-11-19]. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/352158823_'There_Cannot_be_Civilisation_and_Barbarism_on_the_Island'_Civilian-driven_Violence_and_the_Genocide_of_the_Selk'nam_People_of_Tierra_del_Fuego1
4. Nugent, C. ‘We were told our brothers were dead’: Chile’s lost tribe reclaims identity [online]. The Guardian, 3 May 2022 [cit. 2025-11-19]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2022/may/03/chile-indigenous-selknam-not-extinct-constitution
