Článek
Večer v anglickém městečku Rotherham začal jako každý jiný. Rodina Hallových se pomalu chystala k odpočinku, když náhle došlo k nečekané tragédii – v jejich domě vypukl požár. Plameny rychle pohlcovaly nábytek, záclony, stěny. Panika a bezmoc se mísily s praskáním dřeva a záblesky ohně. A přesto, uprostřed zkázy, visel na zdi obraz – portrét uplakaného chlapce – který jako by se oheň vůbec nedotkl. Když hasiči dorazili, všechno bylo spálené, až na tento zvláštní kousek umění, který zůstal neporušený.
Tento podivuhodný incident se stal zlomovým momentem, který rozpoutal jednu z nejpodivuhodnějších legend 80. let v Británii. Masově tištěná reprodukce „Plačícího chlapce“ se začala spojovat s řadou požárů, jež pohltily celé domovy, ale obraz zůstal vždy nepoškozený. Lidé začali věřit, že drží v rukou nejen dekoraci, ale něco mnohem temnějšího – prokletí, které přináší smrt a zkázu.
Jak se obyčejný kýčovitý obraz proměnil v symbol strachu? A co stojí za tímto fenoménem, který dodnes budí otázky a obavy? Ponořme se do příběhu „Plačícího chlapce“ – obrazu, který možná skutečně přežil oheň, ale nikdy nezmizela záhada, jež ho obklopuje.
Zrod legendy: požáry a nepoškozený obraz
V 70. a 80. letech se v mnoha britských domácnostech začaly objevovat tisky s portrétem uplakaného chlapce – jednoduché, levné reprodukce, masově vyráběné a dostupné téměř v každém obchodě s bytovým vybavením. Autorem originálu byl italský malíř Bruno Amadio, který pracoval pod pseudonymem Giovanni Bragolin. Tvrdilo se, že zobrazil válečné sirotky a traumatizované děti, čímž obraz získal hlubší, emotivní rozměr.
V září 1985 však tento klidný příběh narušil článek v deníku The Sun, který popisoval podivné okolnosti požáru domu manželů Hallových v Rotherhamu. Ačkoliv jejich domov shořel téměř celý, obraz „Plačícího chlapce“ zůstal viset na zdi neporušený. Tento paradox vzbudil zvědavost i obavy a média začala sbírat podobné případy. Brzy se ukázalo, že existuje několik dalších hlášení o domech zničených ohněm, v nichž tato reprodukce přežila, často visící na místě, kde ostatní věci zcela vyhořely.
Temné příběhy kolem obrazu
Vyděšení lidé začali o „Plačícím chlapci“ šířit pověsti. Někteří tvrdili, že obraz zobrazuje Don Bonilla, chlapce, který údajně založil požár, při němž zahynuli jeho rodiče. Podle legendy byl jeho duch prokletím, které přináší neštěstí každému, kdo obraz vlastní. Jiní věřili, že jde o sirotka přezdívaného „Diablo“, jehož portrét přinášel smrt a pohromu.
Tato neuvěřitelná popularita legendy přivedla mnoho lidí k tomu, aby své obrazy zničili – často i rituálně spalovali, aby se zbavili kletby. Média, záhadologové i okultisté se předháněli v teoriích, což ještě více zvyšovalo pověst „Plačícího chlapce“ jako prokletého artefaktu.
Fakta versus pověry
Přestože se příběh „Plačícího chlapce“ rozšířil po celé Británii, fakta ukazují na mnohemw prozaičtější vysvětlení. Hasič Alan Wilkinson, který se v době těchto požárů pohyboval v několika postižených oblastech, nikdy nepotvrdil žádnou spojitost mezi obrazem a vznikem požárů. I když se s ním často setkal, nepřisuzoval mu žádnou nadpřirozenou moc.
Odborníci z Building Research Establishment provedli analýzu reprodukcí a zjistili, že obrazy byly vytištěny na tvrdý dřevovláknitý karton potažený lakem z pryskyřice. Tento materiál měl vysokou odolnost vůči plamenům a ve srovnání s hořlavějším nábytkem nebo textiliemi mohl zůstat zachován i při rozsáhlých požárech. Navíc bylo pozorováno, že v mnoha případech se obraz během požáru sesunul ze zdi na zem, čímž byl ještě více chráněn před přímým zásahem ohně.
Síla příběhu a médií
Příběh „Plačícího chlapce“ není jen o obrazu samotném, ale především o síle, jakou mají legendy a média. V době, kdy se po Británii šířila nejistota, ekonomické problémy a společenské napětí, našel tento příběh úrodnou půdu. Symbol uplakaného dítěte evokoval city a strach mnoha lidí, kteří si hledali vysvětlení pro náhlé a nečekané katastrofy.
Obraz se tak stal nejen uměleckým artefaktem, ale také fenoménem masové psychózy, který dodnes vzbuzuje zájem a diskuse. „Plačící chlapec“ visí v muzeích kuriozit, často se objevuje v internetových debatách a stal se předmětem mnoha podcastů i dokumentů.
Legenda o „Plačícím chlapci“ je fascinujícím příkladem toho, jak se obyčejná věc může změnit v symbol strachu a tajemna. Ať už jde o pouhou shodu okolností a fyzikální vlastnosti materiálu, nebo o hlubší psychologický fenomén, příběh nás nutí přemýšlet o hranici mezi skutečností a pověrou.
Příště, až na bleším trhu nebo v bazaru spatříte obraz uplakaného chlapce s lesklýma očima, vzpomeňte si na tuto záhadu. Možná váhavě přejdete dál, anebo ho vezmete s sebou – s tichou nadějí, že oheň si tentokrát nevybere právě vás.
Autor: Evžen Volta, student gymnázia
Zdroje:
CLARKE, David. The Curse of the Crying Boy [online]. 2013 [cit. 2025-07-10]. Dostupné z: https://drdavidclarke.co.uk/urban-legendary/the-curse-of-the-crying-boy/
ZARRELLI, Natalie. A Painting of a Crying Boy Was Blamed for a Series of Fires in the ’80s [online]. Atlas Obscura, 2017-04-21 [cit. 2025-07-10]. Dostupné z: https://www.atlasobscura.com/articles/crying-boy-painting-fires
REDDIT. The Curse of the Crying Boys [online]. Reddit, 2019-06-01 [cit. 2025-07-10]. Dostupné z: https://www.reddit.com/r/UrbanMyths/comments/bsi98b/the_curse_of_the_crying_boys/
