Článek
Kamenná kobka byla vlhká a studená, plameny pochodní kreslily na stěny stíny jako tančící postavy. Byl cítit vosk, vlhká kůže, pot a železo.
Na podlaze klečela mladá žena, sotva dvacetiletá. Ruce spoutané nad hlavou, bosá chodidla na studené dlažbě. Měla rozpuštěné vlasy, tváře plné slz a strachu. Její dech byl přerývaný, jako by se dusila neviditelnou rukou.
Inkvizitor před ní stál v tiché, ledové převaze. V černé kápí, s tváří napůl zahalenou stínem. V jedné ruce krucifix, v druhé pergamen s protokolem.
„Přiznej se,“ pronesl. Hlas se mu ani nezachvěl. „Ďábel tě sváděl. Jsi jeho nástroj. Zachraň duši, dokud můžeš.“
Pak ale sklopil oči. Ne na její tvář – nýbrž na tělo. Na nahá ramena, na ňadra přikrytá jen potrhanou látkou. V jeho pohledu nebyla víra, ani hněv. Byla v něm skrytá touha. Touha, již si nesměl přiznat – a o to mocněji ho ovládala.
Jakmile zvedl ruku k tzv. „prohlídce znamení hříchu“, dotýkal se jí déle, než vyžadoval církevní řád. Už dávno nešlo o ďábla v těle ženy. Ale o ďábla probuzeného v něm.
Byl rok 1487. Evropa hořela strachem z žen, které se příliš smály, příliš milovaly, příliš uměly přežít bez muže. Strach byl převlečen za spravedlnost. A spravedlnost – za exorcismus.
Víra proti tělu
Od třináctého století se v církevním myšlení ustálila představa, že ženské tělo je „bránou zla“. Že žena je bytost, kterou ďábel svádí skrze její sexualitu – a skrze ni zase ona svádí muže.
V Malleus Maleficarum, nejvlivnější inkviziční příručce středověku, Heinrich Kramer píše:
„Všechno čarodějnictví vychází z tělesné žádostivosti, která je u žen neukojitelná.“
A pokračuje ještě tvrději:
„Co jiného je žena než nepřítel přátelství, nevyhnutelné zlo, pokušení od přírody? Ona sama je ďáblu blíže než muž.“
Kramer o ženách neuvažuje jako o lidech – ale jako o hrozbě. Jejich tělo bylo považováno za slabinu stvoření, za slabé místo, kudy se ďábel vtiskuje do světa. A kdo měl strážit svět před ďáblem? Muži bez žen, muži bez doteku, muži plní potlačené touhy.
To se ukázalo jako výbušná směs: víra, moc a potlačovaná sexuální frustrace.
Mučení jako sadistická extáze
Ženy byly svlékány „ve jménu čistoty“. Inkvizitoři hledali tzv. „ďábelské znamení“ – znaménko, jizvu, tetování, cokoliv, co se dalo prohlásit za pečeť satana. V některých regionech si inkvizitoři sami vytvářeli falešná znamení jehlou, aby potvrdili vlastní správnost.
Bylo běžné, že výslech „tělesné povahy“ trval hodiny a probíhal v přítomnosti několika mužů. Mnohé protokoly dokládají, že ženy musely popisovat „noční obcování s démonem“, přičemž otázky byly vedeny natolik sugestivně, že odpověď byla předem vynucena.
Citace z jednoho výslechu v Německu (rok 1524):
„Odpověz, jak ses s démonem spojila – zda shora či zdola, zda oba nazí, zda semenem oplodněna.“
Takto položená otázka nebyla hledáním pravdy. Byla projekcí fantazie.
Historikové dnes upozorňují, že mnohé protokoly obsahují popisy, které přesně odrážejí sexuální představy inkvizitorů, nikoli slova obviněných. Žena byla nástrojem jejich touhy, ale existovala jen jako tělo – ne jako člověk.
Nástroje mučení – skřipec, španělská bota, voda, železo – sloužily ke zlomení těla. Ale často byly doprovázeny doteky, „zkoumáním“ a sledováním nahoty. To, co bylo oficiálně vnímáno jako trest, bylo často přímým sexuálním aktem.
Loudun: Město posedlých žen
Rok 1634, francouzský Loudun. Klášter uršulinek propadá davové posedlosti. Jeptišky křičí, zmítají se, líčí „démona v posteli“. Muži zvenčí sledují exorcismus jako divadlo.
Hlavním obviněným se stává kněz Urbain Grandier – vzdělaný, charismatický, pohledný. Tedy hříšný, protože vyvolává touhu.
Z výpovědi jedné jeptišky:
„Vstoupil ke mně v podobě kněze. Svlékl mne i své roucho. Dotýkal se mých boků a já cítila jeho sílu.“
Jenže Grandier tam v tu chvíli nebyl. Tento obraz vymysleli exorcisté – a ženy jej zopakovaly pod nátlakem, vyčerpáním a sugescí.
Jakmile přítomní duchovní začali provádět „očistu těl jeptišek“, byly tyto obřady prováděny před zraky veřejnosti, s doteky na místech, která by církev za normálních okolností nesměla vůbec spatřit. Nešlo o víru, ale o spektákl.
A co Grandier? Byl upálen. Až po jeho smrti vyšly složky, které dokazovaly, že celý proces byl řízen politicky, ale inspirován nábožensky – a eroticky.
Psychologie temnoty
Inkvizitoři nebyli monstra od narození. Byli to muži vychovaní v asketických ideálech, kteří celý život žili v potlačení sexuality, obklopeni představou, že žena je zdroj hříchu. Jejich svět rozlišoval jen dvě ženské role: panna nebo prostitutka. A obě bylo nutno ovládat.
Psychologové dnes mluví o „perverzi zbožnosti“ – kde náboženský motiv slouží k ospravedlnění vlastních temných pudů. A historici vidí v inkvizici příklad instituce, která umožnila mužům vykonávat sadismus, aniž by se považovali za hříšníky.
Jak vypověděl později jeden bývalý inkvizitor, když se na smrtelné posteli zpovídal:
„Když jsem mučil ženy, věřil jsem, že mučím ďábla. Dnes vím, že ďábel byl ve mně a ony byly jen zrcadlem.“
Další případy
Ve španělských procesech proti čarodějnicím byly ženy svlékány a přivazovány k lavici tak, aby byl „přístup ke všem místům, kde může sídlit démon“.
V Itálii šestnáctého století existují záznamy o výsleších, při nichž ženy musely opakovaně popisovat sexuální akty před třemi až pěti muži, zatímco písař zapisoval slovo od slova „pro účely teologického studia“.
V některých německých regionech byla stanovena povinnost provádět prohlídku nahé ženy před upálením, „aby se démon neměl kam ukrýt“.
Dědictví ohně
Když inkviziční procesy utichly, zůstaly po nich tisíce mrtvých.
Inkvizitor Heinrich Kramer, autor Kladiva na čarodějnice, zemřel zapomenut.
Jeho kolega Bernard Gui, slavný vyšetřovatel kacířů, byl později historiky částečně rehabilitován.
A Urbain Grandier, kněz upálený za čarodějnictví v Loudunu, byl po staletích očištěn.
Ale ženy, které byly zneužity, mučeny a zničeny, zůstaly bezejmenné.
Jejich příběhy však přežívají v prasklinách archivů.
A učí nás, že nejtemnější zločiny nebývají páchány lidmi, kteří odmítají dobro –
ale těmi, kteří věří, že jsou jeho nástrojem.
Jak napsal anonymní mnich, jenž pozoroval inkvizici z odstupu:
„Čím horlivěji lovili ďábla v tělech žen, tím více rostl v jejich vlastních duších.“
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. RAISWELL, Richard. „‘An Unusual Inquisition’: Translated Documents from Heinrich Institoris’s Witch Hunts of Ravensburg and Innsbruck.“ Renaissance and Reformation / Renaissance et Réforme, vol. 44, no. 3, Summer 2021, s. 303‑306. [online]. [cit. 2025‑11‑01]. Dostupné z: https://id.erudit.org/iderudit/1085857ar
2. STRINGER, ML. A War on Women? The Malleus Maleficarum and the Witch Hunt. [online thesis]. University of Mississippi, 2015. [cit. 2025‑11‑01]. Dostupné z: https://egrove.olemiss.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1722&context=hon_thesis
3. ROPER, Lyndal. „Indecent Theology: Sex and Female Heresy in Counter‑Reformation Spain.“ Renaissance Quarterly, článek dostupný online. [online]. [cit. 2025‑11‑01]. Dostupné z: https://www.cambridge.org/core/journals/renaissance-quarterly/article/indecent-theology-sex-and-female-heresy-in-counterreformation-spain/4090835F69A2E3A5EC70399480CFAA92
4. CHISAMORE, Leyla Pavão. Contended Bodies : Witchcraft and Gender in the Early Modern Germanlands. Western U. Mirror, vol. 42, 2020, s. –. Online. [cit. 2025‑11‑01]. Dostupné z: https://ojs.lib.uwo.ca/index.php/westernumirror/article/download/5820/6692
5. WEISHAAR, Robyn. „The Making of the Early‑Modern Witch : An Examination of the European Witch Hunt and Witchcraft as a ‚Female Crime‘.“ Brock U. Journal, 2021. Online. [cit. 2025‑11‑01]. Dostupné z: https://journals.library.brocku.ca/index.php/bujh/article/view/4223/3162
