Článek
Věřila, že jí Bůh odpustí. Věřila, že se ticho kláštera stane útočištěm. Ale když ji v noci políbila matka představená, zatímco šeptala, že „skrze ni mluví Kristus“, Katharina pochopila, že v tomto domě božím sídlí jiný hlas. Vzrušující. Ovládající. Smrtící.
Není to příběh o víře. Je to příběh o vině, vášni a jedu. A začíná v okamžiku, kdy se jedna aristokratka rozhodla ukrýt své zlomené srdce za klášterními zdmi.
Katharina von Hohenzollern-Sigmaringen vstoupila do kláštera se srdcem z kamene. Zemřel jí muž. Zemřelo jí dítě. A zemřelo i poslední místo, kam mohla patřit. Její rodina ji odstrčila, protože už nemohla mít další děti. Ve společnosti přestala existovat.
Zůstala jen víra. Zbožnost. Touha po očištění.
Když překročila práh kláštera Sant’Ambrogio, uvítal ji klid. Chlad kamene, tlumené kroky, šeptání modliteb. Slunce přes vitráže kreslilo barvy na dlažbu.
Ranní modlitby v klášteře byly tiché. Katharina vstřebávala řád jako lék – čas jídla, práce, pokání. Všechno se zdálo být pod Božím dohledem.
Ale noci byly jiné.
Za dveřmi své cely slýchala vzrušené sténání. Tlumené kroky. Tiché hádky, zadržovaný pláč.
Jedné noci se probudila a dveře její cely byly pootevřené. Na prahu stála Maria Luisa. Vlasy měla rozpuštěné, oči jasné jako plamen.
„Nemusíš se bát, sestřičko,“ zašeptala. „Tady se není třeba stydět. Láska je přece taky modlitba.“
Katharina se snažila přesvědčit samu sebe, že přehání. Všechny jeptišky přece objímaly Pannu Marii, tiskly si dlaně na hruď, plakaly v extázích – proč by tohle mělo být jiné?
Ale postupně si začala všímat věcí, které nedávaly smysl.
Jedna novicka, Giuliana, začala náhle nosit volnější hábit. Jiná, malá Theresa, měla modřinu na krku – prý z omdlení. V kapli jednou našla pod lavicí kus látky potřísněný krví. Když se zeptala, bylo jí řečeno: „Znamení očisty.“
A pak jí bylo zle. Nejprve jen motání hlavy. Pak zvracení. Noční děsy. Rána, kdy nemohla vstát. Mléko chutnalo jako hořké mandle.
Maria Luisa jí tehdy držela vlasy, hladila po zádech a šeptala:
„To, co tě očistí, tě zároveň zabíjí.
Společenství posedlých
Byl to uzavřený svět. Byl to kult. Maria Luisa se pasovala na vyvolenou. Tvrdila, že je duchovní manželkou Krista. Prý se jí zjevuje, v noci s ní spí. A některé sestry jí to věřily tak silně, že jí samy nabízely svá těla k „probuzení milosti“.
„Dotýkat se jí znamená dotýkat se Boha,“ šeptala jednou jedna z novicek. Její oči byly rozšířené a červené. „Cítím, jak mnou prochází světlo.“
Katharina začala mít děsivé vize – nebo snad sny? Někdy slyšela, jak k ní mluví hlas, který nebyl lidský. Jindy se probudila s rukama svázanýma růžencem. Dny se míchaly s nocí. Realita s halucinací. Víra s touhou.
Jeden den Giuliana zmizela. Říkali, že odešla do jiného kláštera. Ale Katharina si všimla, že v zahradě se kopalo. Svíce hořely i po večerce. A v kapli se konala mše, na kterou nesměla.
Teprve když našla svůj deník – ten, který tajně vedla – rozhodla se, že musí něco udělat. Její dopis, propašovaný přes zpovědníka, skončil u inkvizice.
Krvavá pravda za zdmi kláštera
V roce 1859 klášter obklíčila inkvizice. Služebníci svaté stolice – ne biřicové, ale církev sama. Vyšetřovatelé prohledali sklepy a našli důkazy: zbytky jedu, tajná písma, erotické relikvie, obrazy s Kristem v náručí Marie Luisy. A v zahradě – lidské kosti. Ostatky novicky v pokrčené poloze, její ruce svíraly kříž. Byla těhotná.
Maria Luisa byla odsouzena. Jezuita Kleutgen – pod jménem otec Peters – dočasně suspendován. Ale za několik let byl opět přijat zpět. A nejen to – pomáhal vytvořit jedno z největších dogmat katolické víry: neomylnost papeže.
Katharina mlčela. Nikdy už veřejně nepromluvila. Nevrátila se do světa. Nepsala paměti. Ale v dopise své neteři napsala: „Víra není útočiště. Je to oheň. A když ho zapálí někdo posedlý, shoří všechno – i ti, kdo jen chtěli klid.“
Klášter Sant’Ambrogio dnes už neexistuje. Jeho jméno zmizelo z většiny map. Vatikán ho nechal „rekonstruovat“, přejmenovat, přetavit v jiné zařízení. Zůstaly jen fragmenty archivů a svědectví, která se církev snažila pohřbít.
Ale někde tam, v dlažbě, v základech, pod kaplí… možná ještě leží kosti Giuliany a jejího nenarozeného dítěte.
Použité zdroje:
1. The Nuns of Sant'Ambrogio | Commonweal Magazine. Dostupné z: https://www.commonwealmagazine.org/nuns-santambrogio
2. The secret of Sant’Ambrogio. False saints, deception, scandal, and… | by Oxford Academic | History Uncut | Medium. Dostupné z: https://medium.com/history-uncut/the-secret-of-santambrogio-4210343550ed
3. Review: The Nuns of Sant'Ambrogio: The Sexual Liberation of a False Saint. Dostupné z: https://time.com/3668776/review-the-nuns-of-santambrogio-the-sexual-liberation-of-a-false-saint/
4. Sant'Ambrogio della Massima. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Sant%27Ambrogio_della_Massima
