Článek
Ve středověké Evropě byla duševní onemocnění často považována za důkaz posedlosti démony nebo důsledek čarodějnictví. Absence vědeckého porozumění vedla k praktikám, které dnes vnímáme jako kruté a nelidské. Mezi hlavní metody „léčby“ patřily exorcismy, tělesné tresty, veřejné ponižování a v krajních případech i popravy. Představa, že člověk trpící například epilepsií nebo těžkou depresí mohl být upálen na hranici, je děsivým svědectvím o tom, jak silně byla tehdejší společnost ovlivněna strachem a pověrami.
Věřilo se, že duševní poruchy způsobuje přítomnost zlých duchů nebo samotného ďábla. Nejčastější metodou „léčby“ byl proto exorcismus, který prováděli kněží pomocí modliteb a svěcené vody. Pokud exorcismus nefungoval, bylo na čase přistoupit k dalším praktikám. Logika byla prostá: démoni nesnášejí bolest a utrpení – proto bylo třeba je z těla „vyhnat“ hrubou silou. Bohužel, pacienti neměli na výběr a jejich osud byl často horší než samotná posedlost.
Bičování patřilo mezi nejoblíbenější „léčebné“ metody. Lidé s duševními poruchami byli svazováni a biti důtkami, holemi nebo řemeny s kovovými hroty. Čím hlasitěji křičeli bolestí, tím větší byl důkaz, že v nich démon stále přebývá – takže bylo nutné pokračovat. Pokud křičet přestali, znamenalo to dvě věci: buď démon odešel, nebo pacient upadl do bezvědomí.
Ve 12. století byl jistý mnich v severní Francii přesvědčen, že jeho mladý novic je posedlý. Během „léčby“ ho nechal každý den bičovat do krve, až chlapec nakonec zemřel. Mnich tvrdil, že právě to byl důkaz jeho úspěchu – chlapec byl konečně osvobozen od zlých sil. Jestli to ale vnímal stejně i samotný pacient, se už nedozvíme.
Některé praktiky byly ještě extrémnější. Ve středověké Anglii například používali takzvané „očistné postele“. Pacient byl přivázán na dřevěné lože a podroben neustálému bičování, někdy i celé dny. Pokud omdlel, polili ho studenou vodou a pokračovali. Cílem bylo „zlomit“ ďábla dříve, než zlomí samotného člověka.
Pokud se zdálo, že bičování nezabírá, přišla na řadu další metoda: úplné vyhladovění. Věřilo se, že démoni mají rádi dobře živené hostitele, takže pokud pacient zeslábne a vyčerpá se, duch z něj nakonec odejde. V praxi to znamenalo týdny či měsíce bez jídla, často i bez vody, dokud se pacient nedostal na pokraj smrti.
Ve 14. století se v Itálii vyprávělo o ženě jménem Caterina, která vykazovala známky „posedlosti“ – pravděpodobně trpěla těžkými halucinacemi. Kněží se rozhodli, že ji nechají několik týdnů o hladu, a když stále mluvila „z cesty“, zavřeli ji do temného sklepa a odmítli jí dát vodu. Po několika dnech tam zemřela. Obyvatelé města si vyprávěli, že když ji našli, její tvář byla konečně klidná – důkaz, že démon ji opustil. Nebo možná jen důkaz toho, že mrtví už nemohou trpět.
Podobné praktiky byly rozšířené i v klášterech. Mnichům bylo doporučováno, aby „posedlé“ ženy nechávali o chlebu a vodě, dokud se nezačaly kát. Často se ale stávalo, že ženy kvůli tomu zemřely na podvýživu. Jejich smrt byla považována za důkaz, že jejich tělo bylo příliš slabé na to, aby dál hostilo démona.
Voda hrála ve středověku dvojí roli – byla posvátná, ale zároveň byla i nástrojem kruté léčby. Pokud se někoho nedařilo „uzdravit“ jinými metodami, přicházela na řadu topící terapie. Pacient byl ponořován do ledové vody nebo rovnou vhozen do řeky. Předpoklad byl jednoduchý: pokud přežil, znamenalo to, že je stále posedlý a léčba musí pokračovat. Pokud se utopil, jeho duše byla očištěna a konečně svobodná.
Obzvlášť drastický byl případ z Německa ve 13. století, kdy jistého muže podezřívali, že je posedlý zlým duchem. Místní kněz ho nechal hodit do jezera. Muž se zoufale snažil dostat na břeh, ale kněží mu bránili, protože to byl důkaz, že v něm stále sídlí ďábel. Nakonec se utopil – a kněz prohlásil, že nyní je konečně v rukou Božích.
Podobná metoda se používala i při známých čarodějnických procesech. Pokud byla žena podezřelá z čarodějnictví, byla vhozena do vody se svázanýma rukama a nohama. Pokud se potopila a utopila, byla nevinná. Pokud zůstala nad hladinou, znamenalo to, že ji voda „nepřijala“ a byla skutečně čarodějnice – což vedlo k dalším mučivým trestům.
Jeden z nejděsivějších případů se odehrál ve 13. století v Anglii, kde žila mladá žena jménem Margareta. Trpěla náhlými záchvaty paniky, změnami nálad a pravděpodobně i epilepsií. Její rodina se však domnívala, že je posedlá, a předala ji místnímu knězi. Exorcismus trval celé týdny a byl nesmírně krutý. Margareta byla přivázána k lůžku, polévána ledovou vodou a bila pruty tak dlouho, dokud nemohla stát na nohou. Byla nucena se modlit celé dny a v noci ji nechávali bez jídla. Po několika týdnech upadla do bezvědomí a nakonec zemřela. Její smrt byla vnímána jako důkaz, že démon byl příliš silný, nikoli jako selhání nelidského zacházení.
V některých případech se exorcismy konaly veřejně, aby si lidé mohli na vlastní oči potvrdit existenci pekelných sil. Představte si středověké náměstí plné lidí, v jehož středu stojí klečící oběť, obklopená kněžími a křičícím davem. Rituály byly často brutální a přihlížející sledovali, jak posedlý člověk křičí bolestí, zatímco mu kněží lijí do úst svěcenou vodu, pálí mu kůži svatými relikviemi nebo ho svazují tak pevně, až mu praskají cévy.
Kromě fyzického mučení se duševně nemocní často stávali terčem veřejného ponižování. Byli zavíráni do klecí a vystavováni na náměstích, kde se na ně lidé chodili dívat, posmívali se jim a házeli po nich odpadky. Tento druh „péče“ měl nejen trestat postižené, ale také odstrašovat ostatní, aby se vyvarovali chování, které by mohlo být považováno za „posedlost“.
Při jednom exorcismu ve Francii ve 14. století byla dívka podezřelá z posedlosti připoutána ke kůlu a kněží ji nutili vypít směs svěcené vody, popela a drcených bylin. Když začala zvracet, byl to „důkaz“, že démon odchází. Ve skutečnosti její tělo jen nedokázalo snést brutální zacházení. Přesto byl exorcista oslavován jako hrdina, který zachránil její duši.
V Německu byla v 15. století zaznamenána praktika tzv. „očistného ohně“. Pacient byl přivázán k dřevěné konstrukci a pod jeho nohama se zapalovaly malé ohně. Pokud démon neodešel rychle, byly plameny rozdmýchány. Říkalo se, že čím více pacient křičí, tím silnější je pekelná bytost v jeho těle – což jen podněcovalo další mučení.
V některých případech byli nemocní považováni za čarodějnice nebo čaroděje, což pro ně znamenalo rozsudek smrti. Isabella z Itálie, která zřejmě trpěla schizofrenií a slyšela hlasy, byla obviněna z paktování s ďáblem a následně upálena na hranici. Takových případů byly tisíce.
Tyto metody byly nejen kruté, ale často i smrtící. Středověká posedlost démony způsobila, že lidé trpící epilepsií, schizofrenií nebo těžkou depresí byli trestáni místo toho, aby jim byla poskytnuta skutečná pomoc. Dnes už víme, že duševní nemoci nejsou dílem zlých sil, ale výsledkem biologických a psychických faktorů. Jen škoda, že to tehdejší léčitelé zjistili až poté, co tolik nevinných lidí zemřelo v mučivých bolestech.
A tak zatímco dnes máme psychiatrické léky a terapie, ve středověku byla jedinou jistotou bolest. Pokud jste trpěli duševní poruchou, měli jste jen dvě možnosti: být „vyléčeni“ mučením – nebo prostě zemřít.
Seznam použitých zdrojů:
1. Demonic possessions and mental illness: discussion of selected cases in medieval hagiographies. PubMed. [cit. 05.03.2025]. Dostupné z: https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/25208453/
2. Mental Health Treatment in the Past. Lumen Learning. [cit.05.03.2025]. Dostupné z: https://courses.lumenlearning.com/waymaker-psychology/chapter/mental-health-treatment-past-and-present/
3. Demonic Obsession: A Different Look at Mental Health in the Medieval Period. Boston University. [cit. 04.03.2025]. Dostupné z: https://www.bu.edu/cas/demonic-obsession-a-different-look-at-mental-health-in-the-medieval-period/
4. Modern Myth and Medieval Madness: Views of Mental Illness in the European Middle Ages and Renaissance. New Zealand Journal of Psychology. [cit. 05.03.2025]. Dostupné z: https://www.psychology.org.nz/journal-archive/NZJP-Vol141-1985-1-Kemp.pdf
