Muž, který sám zastavil německý protiútok: Bitva u Holtzwihru (1945)

Bylo krátce po poledni 26. ledna 1945 a Alsasko připomínalo spíš konec světa než bojiště. Sníh byl zmrzlý do tvrdé krusty, vzduch suchý a ostrý, každý nádech pálil v plicích. Pole u malé vesnice Holtzwihr byla otevřená, plochá, bez přirozeného krytu – smrtelná past pro pěchotu.

Poručík Audie Leon Murphy ležel na zemi a díval se do bílé prázdnoty. Neviděl ještě nepřítele, ale slyšel ho. Tlumené kovové zvuky, hluboké dunění pásů, šelest pohybu. Německý protiútok se blížil.

Murphy byl velitelem roty B, 15. pěšího pluku, 3. pěší divize. Bylo mu teprve třiadvacet let. Měřil sotva 165 centimetrů, vážil necelých šedesát kilo. Vypadal jako někdo, koho by si člověk spletl s poslíčkem nebo polním kuchařem. Jenže měl za sebou Sicílii, jižní Francii i Vogézy. A příliš mnoho mrtvých kamarádů.

„Věděl jsem, že jestli zůstaneme stát, nepřežijeme,“ napsal později.

„Pole bylo otevřené. Tanky by nás rozdrtily během minut.“

Protiútok, který neměl přijít

Německé síly neútočily nahodile. Šlo o koordinovaný protiútok podporovaný tanky a pěchotou, jehož cílem bylo prorazit americkou linii a znovu získat ztracené pozice u řeky Ill. Američané byli unavení, prokřehlí, s omezenou zásobou munice. A přesto museli vydržet.

Murphy se rychle rozhodl. Nařídil své rotě ústup do lesa na okraji pole. Nešlo o zbabělost, ale o přežití. Les nabízel kryt, šanci se přeskupit. Jenže někdo musel zůstat a zpomalit nepřítele.

V tu chvíli zasáhl německý granát americký tankový stíhač M10 Wolverine, stojící několik desítek metrů před linií. Výbuch byl ohlušující. Tank vzplál, munice uvnitř začala hořet, černý kouř stoupal k obloze. Posádka stroj opustila.

Pro většinu vojáků by to byl signál k rychlému ústupu. Pro Murphyho to byla příležitost.

Výstup na hořící vrak

Murphy se rozběhl k hořícímu M10. Kov byl rozpálený, vzduch štiplavý, plameny šlehaly z otevřeného bojového prostoru. Každý krok znamenal riziko exploze. Přesto vyšplhal na trup tanku a uchopil těžký kulomet ráže .50, který zůstal funkční.

Postavil se na otevřené plošině, zcela odkrytý, bez jakéhokoli krytu.

„Věděl jsem, že ten tank může každou chvíli vyletět do povětří,“ vzpomínal.

„Ale věděl jsem taky, že když odejdu, moji muži zemřou.“

Stiskl spoušť.

Hodina na hraně smrti

Kulomet se rozeřval a svět se smrskl na rytmus střelby. Německá pěchota postupovala v rozptýlených skupinách, krytá tanky. Murphy pálil dávku za dávkou, sekal sníh, postavy, stíny. Když nebyl u kulometu, byl u polního telefonu – naváděl americké dělostřelectvo a posouval jeho palbu blíž a blíž k sobě.

Byl zasažen do nohy, ale zůstal stát. Krev se vsakovala do sněhu, kouř mu dráždil oči, kov pod nohama praskal žárem.

Ten boj netrval minuty. Trval téměř hodinu.

Německý postup se zpomalil. Pak se začal lámat. Pěchota se kryla, tanky manévrovaly, útok ztrácel tempo. V moderní válce, plné techniky a vojáků, se výsledek na chvíli rozhodoval na jediném místě – na hořícím vraku a u jednoho muže.

„Byl to nejdelší čas mého života,“ řekl Murphy později.

„Nemyslel jsem na hrdinství. Myslel jsem jen na to, abych vydržel ještě chvíli.“

Protiútok

Když se kulomet odmlčel a Němci se začali stahovat, Murphy seskočil z tanku. Byl vyčerpaný, zraněný, napůl ohluchlý. Vrátil se ke svým mužům a místo dramatických gest pronesl jen krátký rozkaz.

Protiútok.

Američané znovu obsadili pozice u Holtzwihru. Linie vydržela. Rotu B se nepodařilo zničit ani obejít. Lokální střet skončil – a s ním jeden z nejextrémnějších individuálních činů druhé světové války.

Hrdinství, které mělo následky

Za čin u Holtzwihru obdržel Audie Murphy medaili cti a další vyznamenání. Stal se nejvyznamenanějším americkým vojákem druhé světové války. Po návratu domů byl oslavován, hrál ve filmu o vlastním životě, stal se ikonou amerického hrdinství.

Ale válka ho nikdy neopustila.

Trpěl nespavostí, depresemi, nočními můrami. Otevřeně mluvil o tom, co dnes nazýváme posttraumatickou stresovou poruchou – v době, kdy se o ní téměř nemluvilo.

„Válka neskončí, když se vrátíte domů,“ řekl jednou.

„Jen změní podobu.“

Jeden okamžik, který zůstal

Holtzwihr nebyl Stalingrad ani Normandie. Nerozhodl o osudu Evropy. Přesto patří k nejvýmluvnějším momentům války. Ukazuje, jak se v extrémních podmínkách může celý konflikt smrsknout na kousek zmrzlého pole, hořící tank a rozhodnutí jediného člověka.

V lednu 1945 se v Alsasku válka na chvíli zastavila. A to, co z ní zbylo, byl plamen, kulomet a muž, který odmítl ustoupit.

Seznam použité literatury:

1. Audie Murphy Single-handedly Stopped a German Attack [online]. The National WWII Museum, 26 January 2020 [cit. 2025-12-13]. Dostupné z: https://www.nationalww2museum.org/war/articles/medal-honor-recipient-audie-murphy-single-handedly-stopped-german-attack

2. January 26, 1945: LT Audie Murphy Awarded the Medal of Honor [online]. SOFREP, 26 January 2021 [cit. 2025-12-13]. Dostupné z: https://sofrep.com/specialoperations/january-26-1945-lt-audie-murphy-awarded-medal-honor/

3. Audie Murphy Was an Idol of the Silver Screen. That Came After He Was the Most-Decorated American Hero of World War II [online]. Smithsonian Magazine, 17 June 2024 [cit. 2025-12-13]. Dostupné z: https://www.smithsonianmag.com/smithsonian-institution/audie-murphy-idol-silver-screen-came-after-most-decorated-american-hero-world-war-ii-180987467/

4. Audie Murphy [online]. Wikipedia, The Free Encyclopedia [cit. 2025-12-13]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Audie_Murphy