Článek
Představte si, že je vám osm let. Je zima. Máte hlad, třesete se zimou a místo matky vám ruku drží cizí dítě, které neumí říct ani vaše jméno. Vaše vesnice už neexistuje. Vaši rodiče zmizeli. Vaše řeč je zakázaná. Jediné, co máte, je strach. A les.
Takto začínal život stovek dětí, které po konci druhé světové války zmizely v lesích dnešního pobaltského regionu. Říkalo se jim Wolfskinder, vlčí děti. Původem byly z Východního Pruska, oblasti, kterou v roce 1945 rozdělily vítězné mocnosti – severní část připadla Sovětskému svazu, jižní Polsku. Města jako Königsberg byla přejmenována – na Kaliningrad – a tisíce německých obyvatel byly vyhnány, deportovány nebo zahynuly v chaosu poválečné čistky.
Uprostřed tohoto historického přerodu zůstala bezprizorní generace – malé děti, osiřelé náhlou smrtí rodičů, ztracené ve světě, který je odmítal.
Když se hranice posunuly
V květnu 1945 Německo kapitulovalo. Pro svět válka skončila. Ale ve Východním Prusku, bývalé německé enklávě na pobřeží Baltu, začal nový druh pekla. Sovětské jednotky plenily města, znásilňovaly ženy a vypalovaly vesnice. Tisíce civilistů se snažily uprchnout, mnozí zemřeli na cestě přes zamrzlé zálivy.
Pro děti bez rodičů to znamenalo jediné: přežít, jak se dá. Ukryté v lesích, opuštěných domech a stodolách, toulaly se krajinou, kterou kdysi znaly, ale která se proměnila v nepřátelské území.
Mnohé z těchto dětí zamířily na sever, do sousední Litvy. Ta – už pod sovětskou správou – pro ně znamenala jakousi naději. Někteří litevští rolníci a obyčejní lidé jim podávali pomocnou ruku. Dávali jim jídlo, přístřeší, někdy i nové jméno.
Ale nebylo to bez rizika. Přijmout německé dítě znamenalo jít proti režimu. Děti byly v očích sovětské moci „fašistické potomstvo“. Nesměly být adoptovány. Nesměly existovat. Byly jako duchové. Kdo je skryl, riskoval deportaci do gulagu.
Vlčí dětství
Erich, tehdy sedmiletý, přišel do Litvy bosý a vyhladovělý. Ve vesnici poblíž Šilutė ho našla stará žena. Zavedla ho do chléva, dala mu jídlo a litevské jméno – Arūnas. Přijal ho bez odporu. Už nevěřil, že by ho někdy někdo volal jménem, které nosil ve svém starém životě.
Naučil se litevsky. Mlčel o minulosti. Pracoval na poli. Nikdy nechodil do školy – nebylo to možné bez dokladů. Až v dospělosti se dozvěděl, že jeho pravé příjmení bylo Müller. Nikdy se nedozvěděl, kdo byli jeho rodiče. Jeho minulost zůstala pohřbená pod tichým sněhem východopruského lesa.
Dívka, která zapomněla své jméno
Gerda byla nalezena u řeky Němen. Plakala. Mluvila jazykem, kterému nikdo nerozuměl – němčinou. Místní ji odvedli k faráři. Ten ji ukryl a pojmenoval Laima. Naučila se modlit v litevštině, ale když v noci mluvila ze spaní, šeptala „Mutti… Mutti…“
V patnácti byla poslána jako služka k bohatší rodině. Mlčela. Pracovala. Jednoho dne se pokusila mluvit o své minulosti. Byla zbita a varována: pokud ještě někdy vysloví německé slovo, udají ji.
Historie, která se nesměla vyprávět
Sovětský režim aktivně potlačoval zmínky o těchto dětech. Neexistovaly žádné statistiky, žádné záznamy, žádné povolení k jejich adopci. Historici dnes odhadují, že do Litvy přešlo až 5 000 německých sirotků z oblasti bývalého Východního Pruska. Přežilo jich jen několik stovek. A většina z nich zůstala bez identity, bez vzdělání, bez občanství.
Teprve po pádu Sovětského svazu v roce 1991 se některé z těchto „vlčích dětí“ začaly hlásit – pokoušely se najít příbuzné, získat dokumenty, obnovit německé občanství. Často však narážely na nezájem, byrokracii a mlčení.
V současnosti žije v Litvě už jen několik desítek těchto lidí. Staří, tiší, unavení. O jejich minulosti se mluvilo příliš málo, příliš pozdě. Ale stále nosí v sobě příběh, který překročil válku, hranice i mlčení.
Vlčí děti nejsou jen smutnou epizodou války. Jsou zrcadlem toho, co se stane, když se lidé přestanou ptát na osud těch nejzranitelnějších. Dětí, které měly jen les, strach… a vůli přežít.
Použité zdroje:
1. DW. German 'wolf children': the forgotten orphans of WWII [online]. [cit. 22. 5. 2025]. Dostupné z: https://www.dw.com/en/german-wolf-children-the-forgotten-orphans-of-wwii/a-41214994
2. DW. Lost and forgotten: German ‚wolf children‘ in Lithuania [online]. [cit. 22. 5. 2025]. Dostupné z: https://www.dw.com/en/lost-and-forgotten-german-wolf-children-in-lithuania/a-16798830
3. National Geographic. The forgotten ‚wolf children‘ of World War II [online]. [cit. 22. 5. 2025]. Dostupné z: https://www.nationalgeographic.com/culture/article/forgotten-wolf-children-world-war-ii
4. Heinermann, Claudia. Wolfskinder - Photographs and text [online]. LensCulture, [cit. 22. 5. 2025]. Dostupné z: https://www.lensculture.com/articles/claudia-heinermann-wolfskinder
