Článek
Leží vedle ní. Ruka jí spočívá na břiše. Dýchá klidně, pravidelně. Její záda se k němu tisknou, jako vždy, když se po hádce usmíří. Ale dnes se nehádali. Dnes se jen nemilovali. Jako už tolikrát.
Zírá do stropu. V hlavě mu tiká vteřinová ručička. Ne čas, ale prázdno. To mezi polibky, které nepřicházejí. Mezi doteky, které se vytratily. Tělo, které zná nazpaměť, mu zůstává cizí. Zavřel oči a představil si jiné dlaně. Cizí dech. Ne svou ženu.
A pak usnul. Bez vzrušení. Bez uvolnění. Bez ní.
Sexuální frustrace nevzniká ze dne na den. Je to proces. Tichý, nenápadný. Jeden odmítnutý večer. Druhý. Třetí. A pak už se neptáte. Jen se přizpůsobíte. Nadrženost se změní ve zvyk. Tělo se naučí, že ráno bude jen káva – ne dotek. Že večer bude film – ne polibek na krk.
Ale uvnitř zůstává neklid. Neutěšené napětí, které nehledá porno ani aférku. Hledá něco mnohem hlubšího. Potvrzení, že je člověk stále žádoucí. Stále viděný. Stále milovaný.
Touha nemizí s věkem. Jen mění tvář. Už není prudká jako letní bouřka. Je jako podzimní mlha – jemná, ale pronikavá. V dlouhodobých vztazích se stává vzácností. A vzácnosti je třeba chránit.
Příběh první: Dům ticha
Ivana a Lukáš. Patnáct let manželství. Dvě děti, pes, hypotéka. Všechno jako podle plánu. Až na sex.
„Přestala jsem mít chuť. Ne na něj, na kohokoliv,“ říká Ivana. „Myslela jsem, že je to vyčerpání. Ale pak jsem zjistila, že mě to vůbec nemrzí. Že už mi ten svět nic neříká.“
Lukáš mlčel. Roky. Až jednou promluvil. Večer po večeři, mezi utřeným stolem a pohádkou pro děti.
„Nechci být do smrti tvůj spolubydlící.“
Pršelo. Ivana stála u okna a dlouho se dívala ven. Nemluvili o tom víc. Ale v ten den začali znovu. Pomalu. Nesměle. Ne jako milenci. Spíš jako dva lidé, kteří si dovolili přiznat, že jim něco chybí.
O měsíc později si pronajali pokoj v penzionu u řeky. Ne kvůli romantice. Kvůli izolaci. Dovolili si na chvíli nebýt rodiče. A když se svlékli, nebyli to manželé. Byli to cizinci, kteří se znovu objevují. Slova nepadla žádná. Jen dech. A pomalé, nesmělé zkoumání kůže.
Příběh druhý: Sklenička a pokoj 203
Marta je čtyřicetiletá seniorka. Elegantní, úsměvná, rozvedená. Víkendy tráví v galeriích, pracovní dny za počítačem. A pak přišel Pavel. Bývalý kolega, vdovec. Začali spolu spát. Nebylo to láskyplné. Bylo to potřebné.
„Řekla jsem mu hned: nechci vztah. Chci jen cítit tělo. Kůži. Dotek. Možná kousek něhy, ale žádná pravidla.“
Pokoj 203 v malém hotelu za městem se stal jejich místem. Nešlo o sex pro potěšení. Šlo o sex proti prázdnotě.
„Nemusíte být zamilovaní, abyste potřebovali blízkost,“ říká Marta. „Někdy potřebujete jen připomenout, že pořád existujete.“
Jednou přišel pozdě. Marta už čekala, nahá, v měkkém přítmí. Nepromluvili. Jen si přiložil tvář k jejímu podbřišku a zavřel oči. A ona ho hladila po hlavě jako ztraceného syna. Sex nebyl divoký. Byl tichý, opravdový. Cítili se znovu živí.
Příběh třetí: Vzorec ztracené touhy
Tereza a Honza spolu byli deset let. Ona – analytička, on – učitel. Na začátku divoký sex, potom každodennost. Zůstalo přátelství. Ale touha zmizela.
„Měla jsem pocit, že dělám všechno správně. Vařím, naslouchám, jsme tým. Ale pak jsem si uvědomila, že už mě ani nenapadne se ho dotknout,“ říká Tereza.
A pak přišel sen. O jiné ženě. Ne Honzově, o Terezině. O vlastní vášni, o polibku, který nebyl plánovaný. Ráno se probudila rozechvělá. Ne z pocitu viny, ale z uvědomění, že ještě něco cítí.
Řekla mu to. Bez detailů. Jen že se cítí prázdná. Že touha je jako jazyk, který zapomněli mluvit. Honza ji jen vzal za ruku. A poprvé po letech se jí podíval do očí jako tehdy – na kolejní chodbě.
Začali si psát. Vzkazy. Žádná technika, jen papír pod polštář. A v nich skrytá přání. Že ji chce políbit do krku. Že on si přeje, aby ho probudila v noci. Drobnosti. Ale probudily něco většího.
Sexualita není jen fyzická potřeba. Je to jazyk. Když se z něj stane cizí řeč, vztah začíná koktat. Zapomíná na slova, která dřív přišla sama. Ale stejně jako se člověk může naučit znovu mluvit, může se naučit znovu toužit.
Frustrace není konec. Je to signál. Volání z hloubky, že tělo i duše potřebují být slyšeny. Někdy stačí dotek. Jindy rozhovor. Někdy slzy.
Ale nejdůležitější je nezůstat v tichu. Protože právě mezi mlčením a polibkem se rozhoduje o tom, jestli spolu lidé budou žít – nebo jen bydlet.
A i když už není vše jako dřív – když prsa povolí, bříška se zakulatí a ranní erekce přestane být pravidlem – touha neumírá. Jen mění podobu. Stává se něžnější. Upřímnější. A často silnější než v mládí.
Někdy stačí jeden večer. Jedna otázka: „Chceš se mnou být zase blízko?“ A jeden souhlasný pohled.
Pak se dotek stává víc než sexem. Stává se návratem. Domů.
Zdroje
1. LEVINE, Robert. How common are sexless marriages? In: Psychology Today [online]. 26. 9. 2023 [cit. 2025-05-09]. Dostupné z: https://www.psychologytoday.com/us/blog/the-myths-of-sex/202309/how-common-are-sexless-marriages
2. O'SULLIVAN, Lucia. Sexual frustration: What to know. In: Medical News Today [online]. 14. 3. 2024 [cit. 2025-05-09]. Dostupné z: https://www.medicalnewstoday.com/articles/sexually-frustrated
3. BERGER, Joni E. Sexual Frustration and Depression: What’s the Link? In: PsychCentral [online]. 5. 5. 2022 [cit. 2025-05-09]. Dostupné z: https://psychcentral.com/sex/sexual-frustration-and-depression
4. Uživatel u/marriedintherapy. For those of you who were able to build intimacy again, how did you do it? In: Reddit – Marriage [online]. 24. 2. 2021 [cit. 2025-05-09]. Dostupné z: https://www.reddit.com/r/Marriage/comments/lr9kx1/for_those_of_you_who_were_able_to_build_intimacy
