Článek
Paňdžáb se toho jara dusil. Slunce pálilo do rozpálených zdí a v uličkách Amritsaru se mísila vůně kadidla, prachu a spáleného oleje. Lidé se chystali slavit svátek Vaisakhi – den úrody, radosti a tance. Ulice byly plné smíchu a zlatý chrám Harmandir Sahib se zrcadlil v jezírku jako dokonalý obraz klidu. Ale pod zdáním klidu se skrýval strach. Britské úřady právě zatkly dva oblíbené vůdce hnutí za samosprávu – doktory Kitchlewa a Satyapala. A město, hrdé srdce Paňdžábu, to neuneslo.
Shromáždění, které se mělo konat v zahradě Jallianwala Bagh, nebylo výzvou k revoluci. Bylo to prosté volání po spravedlnosti, po jejich propuštění. Lidé přicházeli z celého města – rolníci, obchodníci, ženy s dětmi. Jeden obchodník prodával ořechy, další jogurt. Chlapec běžel mezi lidmi s pestrobarevným drakem, smál se. Nad nimi tichá obloha. Nikdo netušil, že se brzy zbarví do ruda.
Pochod smrti
Brigádní generál Reginald Edward Harry Dyer byl v kasárnách, když se o shromáždění dozvěděl. Nebyl to muž, který by zaváhal. Věřil, že strach je nejjistější nástroj vlády. „Je třeba dát příklad,“ řekl svým podřízeným. A vydal rozkaz.
Padesát vojáků – Gurkhů a Balúčů pod britským velením – vyrazilo k Jallianwala Bagh. Nesli pušky Enfield, bajonety, bedny s municí. Když dorazili k zahradě, postavili se do řady u hlavního vchodu. Dav ztichl. Dyer zvedl ruku.
„Nebude žádné varování,“ pronesl. „Žádné vyjednávání. Jen příklad.“
Deset minut pekla
První výstřel protrhl vzduch jako blesk. Poté druhý, třetí – a pak se rozpoutalo peklo. Salvy se řetězily, kulky trhaly těla, krev zalévala prach. Lidé se dali na útěk, ale nebylo kam. Úzké průchody se zablokovaly. Těla padala jedno přes druhé.
U studny se lidé tlačili v zoufalství, skákali dolů, aby unikli střelbě. Později z vody vytáhli přes sto mrtvých – utonulých, rozbitých o kameny na dně. Muž se pokusil zvednout dítě, kulka ho zasáhla do hrudi. Žena si zakryla tvář, jako by se dalo přežít pouhou modlitbou.
Trvalo to deset minut.
1 650 výstřelů.
Když bylo po všem, zem byla rudá, zdi děravé. Dyer se rozhlédl a přikázal návrat do kasáren.
Oficiální zpráva později mluvila o 379 mrtvých. Ale podle očitých svědků a indických lékařů jich bylo přes tisíc. Stovky dalších zemřely v noci – zranění, bez pomoci. Britské úřady totiž vydaly rozkaz, že nikdo nesmí na místo vstoupit ani pomáhat raněným.
Mlčící město
Noc po masakru byla bez hvězd. Britové vyhlásili zákaz vycházení, zákaz shromažďování, zákaz mluvení. Kdo se zastavil na ulici, riskoval kulku.
V jiné části města, v ulici Hunter Lane, vydal Dyer tzv. „crawling order“ muži i ženy se museli na břiše plazit 150 yardů po zemi, jako trest za útok na britskou misionářku. Místní tomu místu dodnes říkají „Crawling Street“.
O dva dny později přivezli vesničané těla z Jallianwala Bagh na vozech. Již se rozkládala, ztuhlá v křeči.
Impérium se dívá jinam
Do Londýna dorazila zpráva s několikatýdenním zpožděním. Úředníci mluvili o „incidentu“, o „nezvládnutém davu“. Ale svědectví přeživších se dostala ven. Noviny The Manchester Guardian a The Times of India otiskly výpovědi, které otřásly světem.
V britském parlamentu se rozhořela debata. Winston Churchill, tehdy ministr války (Secretary of State for War), pronesl:
„Událost v Amritsaru byla monstrózní. Nejednalo se o čin vojáka, ale o čin šílence.“
A přesto – žádný soud. Dyer byl penzionován, nikoli potrestán. Britské impérium odvrátilo zrak. V Londýně uspořádali jeho příznivci sbírku na jeho počest a vybrali více než 26 000 liber. V tisku se psalo o „muži, který zachránil Indii“.
Zrod odporu
Masakr změnil všechno. Do té doby mnozí Indové věřili, že svoboda může přijít mírumilovně, skrze reformy. Po Jallianwala Bagh tato naděje pohasla.
Mahátma Gándhí oznámil konec loajality vůči britské koruně a vyhlásil hnutí nespolupráce.
Rabíndranáth Thákur, nositel Nobelovy ceny, vrátil svůj rytířský titul. Napsal:
„Když čest národa leží v prachu, čest jednotlivce nemůže zůstat stát.“
Mladí Indové zakládali politické organizace, přísahali, že z Amritsaru povstane nová Indie. Byla to jiskra, z níž vzplál požár odporu.
Nedokončené odpuštění
Dnes je Jallianwala Bagh tichým památníkem. Zdi jsou stále prostřílené, na dně studny leží kamenná deska se jmény obětí. Každý rok se zde konají obřady, přicházejí rodiny s květinami a dětmi. Vzduch je těžký – i po sto letech.
Británie se nikdy formálně neomluvila.
V roce 1997 položila princezna Diana věnec u památníku.
V roce 2013 zapsal premiér David Cameron do knihy návštěv:
„Byla to hanebná událost, která by se neměla zapomenout.“
Ale slovo pardon – to nezaznělo.
Při stoletém výročí v roce 2019 řekl indický premiér Naréndra Módí:
„Na tomto místě nezemřely jen těla. Zemřela důvěra. A z té smrti se zrodila svoboda.“
Seznam použitých zdrojů:
1. Report of the Disorders Inquiry Committee 1919–1920. [online]. [cit. 2025-11-05]. Dostupné z: https://ia800109.us.archive.org/16/items/disordersinquiry00unse/disordersinquiry00unse.pdf
2. House of Commons Library. Jallianwala Bagh massacre. Research briefing CDP-2019-0085, 8 Apr. 2019. [online]. [cit. 2025-11-05]. Dostupné z: https://researchbriefings.files.parliament.uk/documents/CDP-2019-0085/CDP-2019-0085.pdf
3. The Guardian. Amritsar massacre: ‚open rebellion‘ in Punjab – archive, 1919, 17 Apr. 2019. [online]. [cit. 2025-11-05]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2019/apr/17/amritsar-massacre-open-rebellion-in-punjab-1919
4. TIME. A Century After a Massacre in India During British Colonial Rule, the U.K. Faces Demands for an Apology, 12 Apr. 2019. [online]. [cit. 2025-11-05]. Dostupné z: https://time.com/5566864/india-massacre-apology/
