Článek
„Za krádež bochníku chleba? Sedm let v koloniích.“ Tak zněl verdikt, který rozhodl o osudu mnoha Britů na přelomu 18. a 19. století. Pro některé to znamenalo smrt během plavby, pro jiné začátek života na kontinentu, který páchl solí, potem a zoufalstvím. Vítejte ve světě deportací do Austrálie – trestu, který trestal tvrdě a nespravedlivě.
Za co všechno jste mohli skončit tisíce kilometrů od domova, s okovy na zápěstích? Odpověď je stejně absurdní, jako byla tehdejší spravedlnost: za cokoli, co se dalo sebrat, zlomit, sníst nebo spálit.
Krádež hedvábné stuhy. Odnesení kusu uhlí z panského dvora. Vzít si z opuštěného vozíku jablko. Dnes bychom mluvili o napomenutí, maximálně o pokutě. Ale v Anglii konce 18. století bylo pět šilinků hranicí mezi životem a vyhnanstvím.
Zákon byl slepý, ale trest viděl velmi dobře – a udeřil tvrdě.
Většina vězňů deportovaných do Austrálie nebyla nebezpečná. Nebyli to vrazi ani žháři. Byli to hladoví, zoufalí lidé. Lidé, kteří porušili zákon, protože neměli jinou volbu než přežít. Lidé, jejichž největší vinou byla chudoba.
Sedmnáctiletý Thomas Barrett padělal přídělové lístky – aby se mohl najíst. Stal se prvním trestancem, který stanul na australské půdě. Ale přesto, že přežil nebezpečnou plavbu, nedaleko Sydney ho o pár měsíců později oběsili. Ukradl pár konzerv ze skladu. Byl hladový. Přesto byl popraven jako výstraha ostatním.
John Barker byl jiný, ale přesto stejný. V roce 1833 ukradl tři šunky z venkovské pekárny v Kentu. Hodnota? Deset šilinků. Pro soud to bylo jasné: sedm let otrocké práce v koloniích. Ne proto, že by byl násilník. Ale proto, že chtěl jíst.
Jeho případ nebyl výjimečný – právě naopak. Takových rozsudků padaly stovky. V archivech se opakují stále stejná jména, stejná provinění, stejný trest. A to všechno v zemi, která se nazývala kolébkou civilizace.
Spravedlnost té doby neuměla rozlišit mezi přežitím a zločinem. Za peníze se dalo vykoupit, ale kdo neměl nic – šel.
A Anglie, unavená vlastními chudými, pro ně našla nové místo: na konci světa, za mořem.
Peklo jménem transport
Plavba na druhý konec světa nebyla trestem – byla rozsudkem nad tělem i duší.
Loď, která se na mapě vyjímala jako elegantní silueta s plachtami napnutými větrem, byla ve skutečnosti plovoucí kobka, ve které se z lidí stávaly stíny sebe sama. Plavba mohla trvat čtyři, šest, někdy i sedm měsíců. A po celou tu dobu jste byli přikovaní v podpalubí, bez světla, bez naděje, s červy ve slámě pod sebou a krví v ústech, když se rozšířila nákaza.
Těsno, vlhko, horko. A zápach, který se nedal popsat – musel se přežít. Výpary z výkalů, potu, zvratků a rozkládajících se těl naplňovaly prostor tak hustý, že se v něm dalo dýchat jen po malých doušcích. Vzduch byl žhavý, nemocný, zkažený. Otevřené rány, neošetřené zlomeniny, zuby vypadávající kvůli kurdějím. A mezi tím vším – tyfus, úplavice, horečky. Nemoci se šířily jako požár ve stodole. Když kašlal jeden, do týdne kašlali všichni.
V roce 1790 dorazila do Austrálie druhá flotila. Byla to flotila smrti. Čtvrtina všech vězňů zemřela ještě před přistáním. Loď Neptune, která byla součástí výpravy, si vysloužila přezdívku plovoucí márnice. A nebylo divu. Kapitán se rozhodl, že vězni nepotřebují čerstvý vzduch. Zamkl je do podpalubí jako do rakve. Po týdnech se tam už nerozlišovalo, kdo spí a kdo je mrtvý. Lodní lékař? Opilec. A lhostejný. Těla házeli přes palubu – někdy jen proto, že už se přestala hýbat, ne proto, že by opravdu byla mrtvá.
Ani o dekády později nebyla situace lepší. Rok 1835, loď Hive. Zůstala uvízlá u australského pobřeží. V podpalubí bylo přes 38 stupňů. Vlhko dusilo. Vězni leželi polonazí, slaný pot jim zalézal do očí. Lékař George Fairfowl věděl, že pokud se nezasáhne, budou mrtví do rána. A tak nařídil, aby se vězni po čtyřech hodinách střídali na palubě, kde se ochladí. I tak jich několik nepřežilo noc.
Když vás bič učí poslouchat
Ale samotná cesta nebyla jen o přežití těla. Byla i o lámání ducha. O potlačení vůle. O výchově strachem.
Dozorci a námořníci neměli k trestancům slitování. Považovali je za zboží, za „odsouzence koruny“, za inventář. Nebyli to lidé – byla to čísla přivázaná v řetězech. A když číslo odporovalo, přišel trest.
Na lodi Sir Robert Seppings používali „černou skříň“ – dřevěnou klec o velikosti menší než rakev. Dovnitř člověk nevešel ani ve stoje, ani vleže. Kolena se vám za chvíli začala třást, křeče trhaly tělo. Žádné světlo. Žádná naděje. Jen dech, který se s každou minutou měnil v paniku. Vězni v té kleci trávili hodiny. Někdy i celé dny.
A ti, kteří se „provinili“ jinak – třeba tím, že mluvili, když neměli – končili přivázaní ke stožáru, kde je bičovali před zraky všech ostatních. Rány byly hluboké, kůže se trhala jako hadr. Důtky se zalepovaly krví a masa se lepila na dřevo paluby. A každý takový trest se zapisoval do lodního deníku – jako důkaz spravedlnosti. Někteří vězni takto nasbírali desítky a desítky ran během jediné cesty.
A někteří už to nezvládli. Ne fyzicky, ale duševně. Ztráceli smysl. Přestávali jíst. Přestávali pít. A pak, jednoho dne, prostě skončili hození mrtví přes palubu.
Kolonie, otroci a nový začátek
Po přistání nebyl čas na odpočinek. Vězni byli přiděleni k tzv. mistrům – usedlíkům, kteří potřebovali pracovní sílu. V praxi to znamenalo otrockou práci na polích, v kamenolomech nebo na stavbách.
Ale i tady byla naděje. Vězni, kteří se chovali „dobře“, mohli získat Ticket of Leave – jakousi vstupenku k omezené svobodě. Mohli si najít práci a bydlení, pohybovat se ve vymezené oblasti. Po vypršení trestu pak dostali Certificate of Freedom – a volbu: vrátit se, nebo zůstat.
Překvapivě mnoho zůstalo. Někteří si vybudovali farmy, založili rodiny, stali se součástí nového světa.
Dnes je potomkem deportovaných trestanců přibližně jeden z pěti Australanů.
Použité zdroje
1. Ripon Museums. A short history of transportation. https://riponmuseums.co.uk/courthouse-museum/a-short-history-of-transportation/
2. Migration Museum. Were your ancestors transported to Australia as convicts? https://www.migrationmuseum.org/were-your-ancestors-transported-to-australia-as-convicts/
3. National Museum of Australia. Convict transportation peaks. https://www.nma.gov.au/defining-moments/resources/convict-transportation-peaks
4. The Making of the Modern World - Convict Experience in Australia. https://sites.google.com/education.nsw.gov.au/rthsyr9ds1/convict-experience-in-australia
5. Wikipedia. Second Fleet (Australia). https://en.wikipedia.org/wiki/Second_Fleet_%28Australia%29
6. Wikipedia. Hive shipwreck. https://en.wikipedia.org/wiki/Hive_shipwreck
7. Wikipedia. Sir Robert Seppings (ship). https://en.wikipedia.org/wiki/Sir_Robert_Seppings_%28ship%29
