Článek
V sobotu 24. července 1915 se ráno v Chicagu neslo ve zvláštní směsi slunce, očekávání a lehkého přímořského chladu. U přístavního mola číslo 8 se tísnily rodiny zaměstnanců Western Electric – otcové ze závodu Hawthorne přicházeli v kloboucích a světlých letních sakách, ženy držely děti za ruce. Všichni čekali na plavbu k Michiganu, tradiční firemní piknik, který pro mnohé znamenal jediný volný den v roce.
Z dobového tisku se dochovalo, že atmosféra byla téměř slavnostní. Denní list Chicago Examiner napsal: „Na nábřeží panoval duch karnevalu. Město jako by zapomnělo na továrny, práci i únavu.“ Lidé nastupovali na několik výletních lodí – mezi nimi i na elegantní, bíle natřený parník Eastland.
Nikdo v davu netušil, že posádka lodi už celé týdny v tichosti probírala její nestabilitu. Jeden z topičů později vypověděl před komisí: „Eastland byla jako kůň, který se bojí vlastního stínu. Stačilo pár kroků špatným směrem a už se klonila.“
Dnes se ví, že měl pravdu.
Ráno, které se změnilo v noční můru
Když hodiny ukázaly čtvrt na osm, lidé se stále hrnuli na palubu. Hudebníci ladili nástroje, děti se tlačily k zábradlí, aby viděly vodu. Někteří říkali, že loď se už v sedm hodin mírně naklonila, ale nikdo tomu nepřikládal význam.
Pak přišlo 7:28.
Jeden z přeživších, mladý elektrikář J. G. Cambridge, popsal první momenty takto: „Mysleli jsme, že je to jen vlnka. Pak se všechno sesunulo, jakoby nám někdo podrazil nohy.“
Parník se prudce vyklonil doleva. Lidé, kteří stáli na palubě, se svezli jako lavina. Křik se smísil s třeskem lahví, s nárazy lavic a s praskáním dřeva. Několik vteřin to vypadalo, že se loď vrátí zpět, ale těžiště bylo ztraceno. Eastland se položila na bok, jako by si unaveně lehla do vody.
A pořád ještě byla uvázaná u mola.
V podpalubí se rozpoutalo zoufalství. Rodiny, které si právě sedaly ke stolům, byly uvězněny v kabinách, kde se strop během několika vteřin proměnil v boční stěnu. Voda se hnala dovnitř tak rychle, že mnozí nestačili ani vstát. Helen Repa, která přežila jen díky tomu, že pracovala jako zdravotní sestra na horní palubě, řekla později: „Křik dětí se mi bude vracet ve snech, dokud budu žít.“
Dvě minuty, které pohřbily 844 lidí
Záchranné týmy i dobrovolníci se vrhli do vody. Přesekávali lana, rozbíjeli okna a snažili se vytahovat lidi ven. V oblasti se shromáždily tisíce diváků – někteří omdlévali, jiní plakali. Pracovník přístavu, John Anson, později vzpomínal: „Byl to nejtišší nářek, jaký jsem kdy slyšel. Lidé volali o pomoc z míst, kam jsme se nedokázali dostat.“
Z podpalubí se dařilo vytáhnout jen malé procento cestujících. Většina se utopila během několika minut, často v přítomnosti svých blízkých. Pobřežní policie vytvořila provizorní márnici v jedné z přístavních hal. Tam lidé přinášeli těla pokrytá řasami a nažloutlou přístavní vodou. Rodiny procházely řadami mrtvých a hledaly obličeje lidí, které ještě před hodinou držely za ruku.
Jedna žena, jejíž jméno se nezachovalo, padla na tělo svého dítěte a podle jednoho z reportérů opakovala jen: „Ale my jsme měli jet tančit… my jsme měli jet tančit…“
Pohled na Eastland pořízený z hasičské remorkérové lodi. Author: Max Rigot Selling Company, Chicago (public domain)
Co se skutečně stalo: tragédie na hraně fyziky a ignorance
Eastland byla problémová loď už od svého spuštění na vodu 6. května 1903… a přesto byla stále v provozu. Lodní inženýři upozorňovali na to, že parník má příliš vysoké těžiště. Po katastrofě Titaniku navíc americké úřady nařídily přidat záchranné čluny, které ještě zvýšily váhu na horní palubě.
Místo bezpečí přinesly zkázu.
Vyšetřování později ukázalo, že loď byla extrémně citlivá na nerovnoměrné rozložení pasažérů. V den tragédie se stovky lidí shlukly na levé straně, aby měly lepší výhled. Posádka to věděla, ale nezasáhla. Parník tak doslova čekal na okamžik, kdy fyzika udělá svou práci.
A ten okamžik přišel.
Město, které zůstalo stát – a přesto se zlomilo
Tragédie Eastlandu otřásla celým Chicagem víc než požár roku 1871. V novinách se objevovaly dlouhé seznamy jmen, celé rodiny, někdy i pět či sedm příbuzných z jedné domácnosti. Western Electric zůstal zcela paralyzován – přišel o více než osm set zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků.
Město se snažilo najít viníka, ale soudy nakonec nikoho neodsoudily. Část obyvatel měla pocit, že tragédie byla zametena pod koberec. Jeden z přeživších, Harry Cox, v rozhovoru řekl: „Odpustil bych hodně. Ale ne to, že všichni, kdo mohli za naši bolest, šli domů, jako by se nic nestalo.“
Parník byl později vyzdvižen, přestavěn a přežil dokonce i druhou světovou válku jako USS Wilmette. Jeho trup tak sloužil ještě desítky let – ne jako památník, ale jako zvláštní, cynická připomínka toho, že i katastrofy mohou žít dál.
Epilog
Když se dnes člověk prochází u chicagského mola, kde Eastland ležela na boku, nenajde mnoho připomínek. Jen pár fotografií v muzeu, několik bronzových desek a příběhy rodin, které se předávají po generace.
A přesto se zdá, jako by tam v letních ránech pořád visel jemný, sotva slyšitelný šepot. Možná je to jen vítr mezi budovami. A možná je to ozvěna hlasů, které kdysi volaly o pomoc tak blízko břehu, že stačilo natáhnout ruku.
Seznam použitých zdrojů:
1. „What Happened - Eastland Disaster“ [online]. Eastland Disaster Historical Society. [cit. 2025-12-04]. Dostupné z: https://eastlanddisaster.org/history/what-happened.
2. „SS Eastland“ [online]. National Archives (Archives.gov). 17 Sept 2024 [cit. 2025-12-04]. Dostupné z: https://www.archives.gov/chicago/highlights/eastland.
3. „Eastland Disaster Historical Society records“ [online]. Newberry Library Archives. [cit. 2025-12-04]. Dostupné z: https://archives.newberry.org/repositories/2/resources/1236.
4. „Trident History – 1915 S. S. EASTLAND Capsizing“ [online]. U.S. Coast Guard (PDF). [cit. 2025-12-04]. Dostupné z: https://www.dco.uscg.mil/Portals/9/DCO%20Documents/5p/CG-5PC/CG-CVC/MIR/Readings/Trident-History-1915-EASTLAND.pdf?ver=2020-06-30-195529-750
