Lindisfarnský masakr (793): Den, kdy začala éra Vikingů

Lindisfarne, 8. června roku 793. Před úsvitem byl ostrov klidný. Chladné měsíční světlo se odráželo od hladiny moře a klášter ještě spal. Mniši se probouzeli podle času modliteb. A nic v jejich životech je nemohlo připravit na to, co mělo přijít.

Na severu se zvedla mlha, hustá a šedá, jako by chtěla skrýt to, co se rodilo za obzorem. Jak se přibližovala, nesla s sebou sotva slyšitelný zvuk, tlumený a rytmický. Vesla. Desítky vesel, která se přesně zakusovala do vody.

Když se siluety vikingských dlouhých lodí Snekkja vynořily z mlhy, bylo už pozdě zvonit na poplach. Ostrov měl jen okamžik – a ten nestačil.

Útok, který se valil jako živá bouře

Vikingové se vyhrnuli na břeh s rychlostí, která byla výsledkem desítek let nájezdů, cvičení a krutosti. Nebyli to piráti hledající náhodnou kořist; byli to válečníci, kteří věděli přesně, co chtějí. Klášter byl bohatý a bezbranný.

Mnichům stačilo několik vteřin, aby pochopili, že se nejedná o obyčejné plenění. Útočníci vtrhli dovnitř, rozrazili dveře dřevěných cel a srazili k zemi každého, kdo se pokusil utéct. Někteří mniši je uviděli a zůstali stát jako přimrazení. Jiní běželi směrem ke kostelu v naivní naději, že je může ochránit.

Dřevěné dveře praskaly pod údery seker, ze stěn odlétávaly úlomky omítky. Křik se mísil se zvukem železa, které se zasekávalo do masa. Útočníci postupovali bez váhání, zabíjeli s přesností řemeslníků vykonávajících rutinní práci.

Kostel plný krve

Když se první skupina Vikingů dostala do kostela sv. Cuthberta, mniši byli shromážděni u oltáře, někteří poklekávali, jiní při modlitbě plakali. Útočníci nezpomalili. Ostré meče a sekery se zvedly a padaly do davu neozbrojených mužů. Vzduch se naplnil železitým pachem krve.

Jedna z dobových kronik, Anglo-Saxon Chronicle, popisuje okamžik útoku slovy:

„Příšerné znamení se objevilo nad Anglií… a po něm přišel strašlivý zmar.“

Krev rozstříkaná na zdi se vpíjela do kamene. Mezi lavicemi ležela těla, navrstvená přes sebe jako dřevo v lese po bouři. Někdy jeden jediný úder dělil život mnicha od věčnosti. Jindy útočník udeřil vícekrát, protože tělo pod ním se ještě svíjelo.

Mniši v kutnách padali jeden po druhém. Některým byly proraženy lebky, jiným rozseknuty ruce, kterými se snažili bezúčelně bránit před tváří smrti. Zpěv žalmů se změnil v bolestné sténání.

Opat Alcuin z Yorku v dopise králi Ethelredovi napsal:

„Nikdy předtím nebyl takový teror viděn v Británii, jako když pohané zpustošili dům Boží na Lindisfarne.“

A přesto, i uprostřed té hrůzy, si útočníci udělali čas na to, co chtěli nejvíce – zlato, stříbro, ozdoby, cennosti. Kořist byla stejně důležitá jako krev.

Kolik mnichů zemřelo?

Odhady mluví o třiceti až čtyřiceti mrtvých. Jednalo se o zničení celého společenství, které tu žilo po generace. Všechno bylo rázem pryč.

Mnozí z těch, kdo se pokusili utéct k pobřeží, byli obklíčeni. Někteří zabiti na útěku, jiní odvlečeni jako otroci. Především mladší mniši měli větší cenu živí než mrtví. Vikingové byli praktičtí. Když někdo mohl být prodán jako otrok, nechali ho žít.

Ale ti, kteří byli příliš staří nebo nemocní, rychle poznali ostří jejich seker.

Ostrov, který oněměl

Když dlouhé lodě Snekkja odrazily od pobřeží a odpluly zpět do mlhy, která je přivedla, ostrov se ponořil do zlověstného ticha. Nebylo slyšet modlitby, zpěv, ani kroky. Jen vítr, který roznášel pach spálených dřevěných konstrukcí a krve.

Několik budov stále doutnalo. Dřevěné trámy praskaly v žáru. Na nádvoří kostela ležela těla v nepřirozených pozicích, jako by se ještě pokoušela pohnout. Když se později začali vracet ti, kteří přežili ukrytí v lesích a skalách, našli místo svého života a práce proměněné v hřbitov.

Uprostřed všeho toho ticha se nesl jediný zvuk: křik racků, kteří už objevili první mrtvá těla.

Co následovalo bylo horší než útok

Masakr nebyl jediný šok. Bylo třeba pohřbít mrtvé – a to rychle. Ale mnoho těl už bylo roztrháno zvířaty nebo spáleno. Mniši, kteří přežili, museli pohřbívat své bratry v masových hrobech.

A pak přišlo uvědomění. Co se stalo na Lindisfarnu nebyl výkyv, neštěstí nebo izolovaný útok. Byl to začátek. Začátek tří staletí, během nichž se Evropa naučila žít ve strachu z toho, co připlouvá z moře.

Král Offa a severoangličtí vládci reagovali podrážděně a zmateně. Dopisy přeživších svědčí, že panovala víra, že jde o „trest za hříchy králů a lidu“. Ministři doporučovali více modliteb, ne vojska. Trvalo roky, než Anglie pochopila, že musí budovat obranu – a že modlitby nestačí proti oceli.

Zrození éry Vikingů

Masakr na Lindisfarnu nebyl největší, ani nejkrvavější útok Vikingů – ale byl první, který zasáhl srdce křesťanské Evropy. Křesťané zjistili, že jejich svět není nedotknutelný. Žádný kostel, žádný klášter, žádná modlitba nebyla dost silná, aby zastavila válečníky severu.

A tento den, 8. června 793, se stal zlomovým okamžikem, kterému se později začalo říkat začátek vikinské éry.

Zrodila se doba, kdy se připlížila mlha, rozezněla se vesla a kdekoliv v Evropě se lidé mohli probudit do stejného ticha, jaké panovalo po masakru na Lindisfarnu.

Seznam použitých zdrojů:

1. English Heritage. The Viking Raid on Lindisfarne [online]. English Heritage, [cit. 2025-12-03]. Dostupné z: https://www.english-heritage.org.uk/visit/places/lindisfarne-priory/History/viking-raid/

2. Encyclopaedia Britannica. Lindisfarne raid [online]. Encyclopaedia Britannica, [cit. 2025-12-03]. Dostupné z: https://www.britannica.com/event/Lindisfarne-Raid

3. Schoolshistory / Alcuin. Alcuin's letter to the Bishop of Lindisfarne (extract) [online]. SchoolsHistory.org.uk, [cit. 2025-12-03]. Dostupné z: https://schoolshistory.org.uk/topics/primary-history/source-material-the-vikings/alcuins-letter-to-the-bishop-of-lindisfarne/

4. Griffiths, D. Rethinking the early Viking Age in the West [online]. Antiquity (Cambridge University Press), 2019 [cit. 2025-12-03]. Dostupné z: https://www.cambridge.org/core/journals/antiquity/article/rethinking-the-early-viking-age-in-the-west/3C70AE18BBD25278C8CDC8ADD4260083