Článek
Pořád ta stejná, ohraná písnička. Zrovna v pondělí jsem se rozhodla udělat si pěší výlet na vrch, který je kousek jižně od mého města. Počasí by se dalo popsat jako nic moc a během cesty jsem mnoho lidí nepotkala.
Vypadalo to nejprve, že i vrch bude bez lidí. Ale i kdyby tam byli lidé, lidská přítomnost je stále milionkrát lepší než zvířecí přítomnost.
Po chvíli, když už jsem byla docela nahoře a otočila se k výhledu na město, zahlédla jsem paní, jak níž na louce venčí velkého bílého psa. Navigovala ho na určitou cestu, ale on tudy jít nechtěl. Očividně cítil mě, proto se s ním paní nakonec vydala nahoru.
Následujících asi 5 minut proběhlo také v poklidu. Seděla jsem nahoře na lavičce a snažila se kochat krásou města, nad kterým se částečně skláněla mlha. Kontrolovala jsem ale zároveň obezřetně paní a hlavně psa a doufala, že nedojde k žádné interakci. Tedy s paní by mi interakce nevadila, kdyby si chtěla krátce popovídat třeba o šumavské přírodě, ale o blízkost cizího psiska já fakt nestojím.
Paní a energicky pobíhající pes se procházeli po boční straně kopce a bylo vidět, že se blíží k vrchu. To pro mě nebylo dobré zjištění. Kam jít? Dozadu do lesa?
Najednou zmizeli v lese, který je na samém boku stoupání. Využila jsem příležitosti, vstala a kráčela z kopce dolů, abych už se vrátila do svého města.
Pak ale z onoho lesa vyběhl pes.
Paní nebyla vidět v ten moment vůbec.
Pes běhal dokola kolem mě, poskakoval a zvědavě čuchal, zatímco já křičela směrem do lesa, že se ho bojím a ať si ho paní zavolá. Tuto prosbu jsem vznesla asi 5×, psovi jsem pověděla „jdi pryč“, což kupodivu mělo za následek, že se trochu vzdálil.
Paní se vynořila a volala na psa, který se k ní vrátil a paní na něj byla naštvaná. Mně se neomluvila a dělala, jako bych tam nebyla.
Když už u mě to otravné zvíře nebylo, šla jsem bez ohrožení bezpečnosti dolů. Ale každých 10 vteřin jsem se otáčela a rozhlížela, zda nehrozí opakování situace.
Situace už se neopakovala. Ještě jsem potkala pána se 2 psy, ale jakmile mě spatřil, začal je mnohem víc hlídat. Ten pán to netuší, ale s trochou nadsázky bych ho klidně nominovala na Nobelovu cenu za mír. Pokud si ji má zasloužit takový nemírutvůrce jako Donald Trump, pak tento neznámý pán si ji za toto gesto zaslouží s přehledem.
Ale když si sumarizuju situaci, kterou jsem zažila v životě už mnohokrát a beztak se i v budoucnu někdy zopakuje, jsem rozhořčená.
Bytostně nesnáším vidět venku psa, který nemá vodítko.
Vodítko, nebo následky
Sama jsem měla psa. Venku jsem ho měla vždycky na vodítku a vždycky jsem důsledně dbala na to, aby kvůli němu nikdo neměl pocit ohrožení či strachu.
Moje milovaná Rexinka.
Je tak těžké, aby se tím řídil každý majitel psa? Až někdo proti takovému psovi vytáhne pepřák či cokoliv jiného, co má znamenat obranu sebe sama, bude to naprosto pochopitelné.
Mně je 20 let a něco vydržím. Fyzicky i psychicky. Nebo se o to alespoň snažím. Co když se obětí otravného psa stane malé dítě, které se právě naučilo hezky chodit? Nebo křehká babička, která je ráda, že ještě stojí na nohou, a pro kterou jeden pád znamená pobyt v nemocnici?
Svoboda je pro lidi, ne pro psy
Sobeckost některých pejskařů mě udivuje.
A nezajímá mě, že „Můj pes je hodný, nic nedělá.“ To bývá velmi častá výmluva. Ale je jasné, že každá věc, která se přihodí, se jednou přihodí poprvé. A špatné věci nejsou v tomhle principu žádnou výjimkou.
Také mě nezajímá výmluva na svobodu pohybu. Tu mají lidé. Psi nejsou lidé a nikdy nebudou jako lidé, ta hierarchie je jasně daná a rovnost tvorů je hloupý mýtus.
Svoboda bez zodpovědnosti není svoboda
Asi nejsem jediná, kdo toho má plné zuby. Vy, kdo máte stejný názor jako já, neustupujte ze svého názoru. Pokud se nějaký pes či majitel chová primitivně, dejte mu to najevo. Klidně několikrát. Já už dříve řekla cizímu psovi, který neodbytně štěkal za plotem, „drž h*bu“. Na jiného jsem zas ukázala vztyčený prostředníček a majitelka to brala jako urážku.
Ohleduplnost bude vždycky slušivá lidská vlastnost a nesmí nikdy vyjít z módy. Svoboda bez zodpovědnosti je možná tak pro opice. Lidé mají na víc, ale musejí chtít.
