Článek
Hodně cestuješ, byl jsi už v Africe i Asii. Proč tě cestování tak baví?
Cestování je můj koníček a zároveň, když jsem někde v zahraničí, cítím se mnohem uvolněnější než při každodenním životě. Cítím, že poznávám svět, že objevuji nová místa a zažívám nová dobrodružství, o kterých jsem jako malý vždy snil. Už jako malý kluk jsem byl šťastný, když jsme s rodinou jeli na dovolenou, případně šli na výlet a poznávali okolní svět. V dospělosti se k tomu přidala zejména chuť objevovat nové kultury, nové země a místa, o kterých se příliš nemluví a která jsou oproti Česku, potažmo Evropě, více rozdílná. Zároveň mě na cestování baví ta neuvěřitelná svoboda a spontánnost, když se můžu každý den rozhodovat kam pojedu a co budu dělat, a případně zážitky, které nelze předvídat předem a které vám cestování připraví samo. A samozřejmě v neposlední řadě setkávání s novými lidmi, ochutnávání nových jídel a zkrátka vše ostatní co daný region nabízí.
Začátkem září ses vydal do Izraele a Palestiny. Co tě k takovému rozhodnutí vedlo?
O situaci v Palestině vím už dlouho. Celý ten region je velmi nestabilní, asi před rokem se změnila situace v Sýrii, v Iráku probíhala dlouhou dobu válka a mezi Izraelem a Palestinou snad nikdy nebyl klid. Zároveň je ale ten region nesmírně rozmanitý a kulturně velmi bohatý, ať už z hlediska náboženství nebo historie. Po útoku Hamásu z roku 2023 se o tom začalo všude mluvit - a i já jsem se o danou problematiku začal více zajímat. Přišlo mi, že u nás v Česku se o tom mluvilo dost jednostranně, nejen v médiích, ale i mezi lidmi, a když jsem pochopil, že situace je mnohem komplikovanější, chtěl jsem mít svůj vlastní názor a vlastní zkušenost, kterou mi nikdo vzít nemůže. Chtěl jsem vidět a zažít, jak na obou stranách žijí obyčejní lidé jako jsem já, jaké mají názory a jak se chovají k turistům. Poté, co jsem viděl pár videí od různých cestovatelů, kteří toto místo navštívili, jsem si řekl, že se tam vydám taky, koupil si letenky a bylo to.
Co všechno zajímavého jsi na Blízkém východě dělal?
Plán byl jednoznačný - odletět do Izraele, navštívit Jeruzalém a poté se přesunout na Západní břeh. Na ostatní země v regionu už nezbýval čas… Upřímně, ani na Palestinu toho času nebylo mnoho. Po přistání na mezinárodním letišti v Tel Avivu mě čekal asi hodinový rozhovor od Izraelských agentů, proč a kam jedu, kde budu spát a další důvody mé návštěvy. Pak jsem se vlakem přesunul do Jeruzaléma a prohlídl si nádherné staré město. Spousta malých uliček, minimum turistů a místo, které je posvátné pro všechny tři náboženství v regionu - křesťanství, islám i judaismus. Bylo to takové malé seznámení s prostředím, než jsem se vydal na Západní břeh. Po 2 dnech v Jeruzalémě jsem si půjčil kolo a vydal se na Západní břeh (anglicky West bank). Na kole má člověk největší svobodu, může jet v podstatě kam chce a kudy chce, potká nejvíce lidí a nejlépe načerpá atmosféru daného místa. A to je přesně to, o co mi šlo! Nejprve jsem navštívil vesničku Battir, která je na seznamu UNESCO a je známá svým úrodným krajem, a město Betlém, kde se narodil Ježíš a kde sídlí Chrám Narození Páně. Dále jsem pokračoval do města Hebron. Obrovské město, kde je cítit mnohem větší napětí než v Betlémě - a potkáte zde mnohem více Izraelských vojáků. Zároveň je to jediné město v Palestině, v jehož centru je přímo izraelská osada a je to jakýsi symbol izraelské okupace. Cestou zpět jsem ještě navštívil hlavní město Palestiny Ramallah a pokračoval zpět do Jeruzaléma, kde můj výlet končil.
Úrodné místo ve vesnici Battir, Západní břeh.
Jaký máš názor na politickou situaci mezi Izraelem a Palestinou?
Moc se nechci pouštět do politiky. Jel jsem tam zejména proto, abych zjistil jací jsou ti lidé na obou stranách, jaké mají názory a jak to vidí oni. Samozřejmě určitý názor jsem měl i před tím a z politického pohledu se to příliš nezměnilo, ale z toho lidského opravdu hodně. Jel jsem tam bez předsudků, jako bych o ničem nevěděl a chování lidí mě hodně překvapilo. Palestinci byli velmi přátelští, zatímco Izraelci se moc bavit nechtěli. Bylo opravdu složité s nimi navázat komunikaci. Ale pokud bych měl říci politický názor čistě z mé vlastní zkušenosti, pak je to izraelská okupace. Už velmi dávno, když vznikl stát Izrael, byla situace vyřešena velmi nešťastně a myslím, že pro Palestince nespravedlivě. Obě „skupiny“ lidí dostaly určitou část území, ale od roku 1967 je ta palestinská pod izraelskou okupací a v dnešní době je asi 60 % území Zapadního břehu pod plnou izraelskou kontrolou, což jde vidět na vlastní oči. Výstavba nelegálních izraelských osad (asi 250 osad na celém Západním břehu), diskriminace Palestinců a vojenské operace v Gaze a nyní i v jižním Libanonu jsou zkrátka vážným porušením mezinárodního práva, jakkoliv nepodporuji Hamás ani jeho útoky. Koneckonců - ani Palestinci nejsou z politiků ve své zemi nadšení a nechtějí toto téma příliš řešit…
Líbilo se ti víc v Izraeli, nebo v Palestině, a proč?
Obě země měly své pro a proti a nedokážu říct, že na 100 % jedna nebo druhá. V Izraeli je vše modernější, města jsou čistější a veřejná doprava má svůj řád. Také se snaží viditelně vysazovat více stromů, což je na té skoro poušti velmi důležité, a na první pohled působí celá země lépe. Na druhou stranu je to jedna z nejdražších zemí světa - nafta tu stála asi 70 kč/litr a za oběd jste v pohodě dali i více než 500 kč. Palestina byla mnohem chaotičtější, spousta lidí, spousta odpadků a dostat se někam taxíkem vyžadovalo více času. Křesťanské oblasti byly více upravené a méně odpadků, ale celkově je celá zem velmi podobná jako ostatní arabské státy.
Kde byli přívětivější lidé?
Jednoznačně v Palestině. To byl ten největší rozdíl mezi oběma zeměmi, který jsem na celém výletě pozoroval. Jak jsem již řekl, Izraelci příliš přátelští nebyli. Snažil jsem se s nimi mluvit, pozdravit, zeptat se, ale většinou jsem ani nedostal pozdrav zpět. Mnoho lidí zde působilo arogantním dojmem, jako by turisty vůbec nechtěli vidět. Nejhorší byli samotní vojáci… Naopak Palestinci byli opravdu velmi přátelští - bez ohledu na vyznání. Téměř pokaždé mě zdravili, jako bychom se znali, ptali se odkud jsem, a výjimečně i pozvali na oběd. Když viděli turistu na kole, byli velmi zvědaví, co v jejich zemi dělám, a snažili se zanechat dobrý dojem. Děti se se mnou chtěly vyfotit nebo se projet na kole a i přes jazykovou bariéru jsme si vždy dokázali poradit rukama a nohama. Rodiny, u kterých jsem přespával, byli pohostinné a hrdé na svůj původ. Celkově tam panovala hodně přátelská, řekl bych až rodinná atmosféra, a s několika lidmi jsem doteď v kontaktu a vytvořili jsme si přátelské pouto.
Památník s nástěnnou malbou v Hebronu, Západní břeh.
Je něco, co tě tam překvapilo?
Opravdu hodně věcí. Nejvíce tedy samotný rozdíl mezi lidmi a v jejich vystupování k cizinci. Dále to, že na palestinské území mohu vjet bez jakéhokoliv zdržení, jelikož vojenské checkpointy jsou volně průchozí. Naopak zpět do Izraele musíte projít přes vojenskou prohlídku a Palestinci mají až na výjimky vstup úplně zakázán. I Palestinci s izraelským občanstvím mají omezená práva, ale Palestinci pouze s palestinským pasem nemůžou ani volně cestovat po své vlastní zemi. V podstatě mezi každým městem je nová izraelská silnice, která rozdělila tu původní na dvě části a ty jsou za bariérou. Na mnoha místech jsou vojenské checkpointy, které znesnadňují cestování. Zároveň je palestinský pas jeden z nejslabších na světě. Nejvíce mě ale překvapilo a potěšilo setkání s izraelským vojákem, který mi sám od sebe zastavil, pomohl najít správnou cestu… a dokonce popovídal o jeho práci a o celé situaci z jeho pohledu! Řekl mi, že všichni by už chtěli mít klid a žít v míru. Že jen musí dělat svoji práci, nepodporuje zionismus a vše je pouze o politice. Bylo příjemné potkat vojáka s lidskou tváří a touhou pomoci.
Kde jsi přespával a jaké to bylo?
První dvě noci a poslední noc jsem strávil na hostelu v Jeruzalémě. Byl to moderní čistý hostel s klimatizací a za rozumnou cenu. Když jsem se přemístil na palestinské území, hledal jsem ubytování vždy na jednu další noc. Upřímně najít ubytování nebylo složité, moc možností nebylo, a tak jsem zamluvil vždy jednu z mála nabídek v daném městě. V Betlémě jsem přespával u starší křesťanské rodiny, se kterou jsem se opravdu dost sblížil. Uměli skvěle anglicky a povídali mi o tom, jaké to tam bylo v minulosti, jak se situace zhoršila a hlavně jaké to má dopady na turismus. Dříve měli ubytování plné skoro každý den, v dnešní době jsou rádi za každého turistu. Povídali mi o okupaci samotné a jaké to pro ně má vlivy v každodenním životě. V tu chvíli si uvědomujete, jak je to u nás snadné a bezpečné. V Hebronu jsem byl ubytovaný 2 noci na hostelu a hostitel byl opět velmi přátelský. Provedl mě starým městem, ukázal spoustu lokálních obchůdků a navštívili jsme Abrahámovu mešitu. Vysvětlil mi historii Palestiny, ukázal místní zvyky a tradice a i to, jak mezi sebou žijí arabští křesťané a muslimové. Naštěstí s ubytováním po celou dobu nebyl žádný problém.
Bál ses o svůj život?
Upřímně, že by nastala chvíle, že bych se vyloženě bál o svůj život, to se naštěstí nestalo. Ale byl jeden moment, který zpětně vidím jako dost nebezpečný. Už při výstupu na nádraží v Jeruzalémě si člověk všimne spousty vojáků, ať už ve službě, nebo mimo ni, kteří mají u sebe zbraň. Někdy jen pistoli pod opaskem, ale většinou nějaký samopal či něco, co už vážně budí respekt a chodí s tím běžně po ulici či do obchodu. Rychle si na to zvyknete, ale ze začátku to není úplně příjemné. Na Západním břehu je ještě více míst, která hlídají vojáci, zejména na checkpointech, ale většinou vše probíhá bez problémů. Jinak mezi běžnými lidmi jsem se cítil velmi bezpečně, a to na obou stranách. Pár bezdomovců v Jeruzalémě jsem viděl, ale byli neškodní. Nejhorší situace ale nastala na jednom běžném checkpointu mezi vesnicemi. Když jsem se blížil ke kontrole na kole, začala na mě už z dálky řvát hebrejsky skupinka vojáků, a protože jsem jim nemohl rozumět, jel jsem směrem k nim a žádal o pomoc. Byli velmi agresivní a vůbec je nezajímalo odkud a kam jedu, a když jsem se jim snažil vysvětlit, že jsem turista z Čech, odháněli mě o to více… Po chvíli jsem si všiml jiného vojáka, který na mě celou dobu mířil samopalem, tak jsem raději odjel zpátky a zvolil jinou trasu. Říkáte si, že by na vás jako turistu voják určitě nestřílel, ale když si uvědomíte, jak je celá situace v regionu napjatá a nejednou se stalo, že byl nějaký místní v podstatě náhodně zastřelen, možná pokud bych jel blíže, že by skutečně zmáčkl… Nikdy si nemůžete být jisti, že vás v takovou chvíli nezastřelí, a i kdyby se z toho vyvodily důsledky a ten voják z toho měl problém, vám to život nevrátí. Od té doby jsem byl ještě více opatrný.
Jak jsi to měl s jídlem a pitím?
S jídlem ani pitím žádné problémy naštěstí nebyly, ba naopak. I v těch nejmenších vesničkách existoval nějaký malý obchůdek, kde se dala koupit balená voda a další základní potraviny. A v každém větším městě byla spousta různých restaurací, které fungovaly až do noci, v Palestině navíc velmi cenově dostupné. Většinou to byla pizza, shawarma nebo falafel, ale dost často i třeba kuře s rýží nebo další jídla, která nejsou jen fastfood. Na jednom z ubytovaní jsem navíc dostal i večeři - tradiční rýže s čočkou a omáčkou a druhý den bohatou snídani. Nejobvyklejší v palestinské kuchyni je olivový olej, hummus, koření za'atar a nebo třeba semínka z granátového jablka jako „snack“. Jako zákusek je pak velmi známý kanafeh. V Izraeli je to velmi podobné, často se liší třeba jen postupem přípravy. Ani s vodou jsem neměl žádné problémy, i přesto, že jsem vypil klidně 5 litrů za den. Přes den bylo velké horko, ale byl jsem dobře připraven i díky zkušenostem z Afriky a tahal jsem sebou asi 2 litry vody. Někdy se dala doplnit i voda z veřejného pítka ve městě.
Plánuješ v budoucnu navštívit i další země v blízkovýchodním regionu?
Prozatím to v plánu nemám, ale někdy v budoucnu určitě ano. Na konci podzimu se chystám opět do Afriky na několik měsíců a poté nebudu mít čas, protože budu muset pracovat. Samozřejmě bude dost záležet na celé situaci, rád bych se jednou do Palestiny vrátil, ale nejprve si myslím, že bych chtěl vidět okolní země. Nejvíce mě láká Libanon, Sýrie a Irák, zejména Irácký Kurdistán. Ale pokud by se o Palestinu někdo zajímal, určitě mohu doporučit, až se situace trochu zklidní. Určité nebezpečí tam bude hrozit asi vždy, ale pokud člověk nejede přímo do dění konfliktu, pak to není tak nebezpečné, jak se uvádí v médiích. A hlavně místní turismus potřebují, pro část lidí je to jediný zdroj příjmů, a již skoro 2 roky tam turisté skoro nejezdí.
Děkuju Honzíkovi za rozhovor!
Zdroje:
Rozhovor provedený s Janem Tomasem a zveřejněný s jeho souhlasem
