Článek
Byl sluníčkem zalitý den a já jsem stála na autobusovém nádraží v jednom větším městě. Čekala jsem, až přijede autobus a spolu se mnou tam čekalo nemálo dalších lidí. Asi nikdo jsme neočekával, že to bude tak hrozné.
Za chvíli přijel na počáteční zastávku modrý autobus a za volantem seděl někdo, s kým jsem ještě nikdy nejela - a to jezdím autobusy velice často a pamatuju si z hlavy nejen tváře řidičů, ale obvykle i SPZ-ky autobusů.
První minuty, první kecy
Přijel tedy někdo cizí, to je v pořádku. Alespoň si rozšířím obzory o další dopravní osobnost a další vozidlo, říkala jsem si. Jenže hned upoutalo mou pozornost to, že ten pán telefonuje s mobilem u ucha, zatímco přijíždí. No, snad nebude telefonovat i po cestě. To někteří páni řidiči dělají, ale na této lince jsem to nezažila u nikoho.
Zastavil u našeho stanoviště, otevřel přední dveře a mohli jsme nastupovat k zakoupení jízdenek. Připravila jsem si tedy svůj studentský průkaz, k tomu padesátikorunu s pětikorunou a jeden po druhém jsme nastupovali.
Už po pár vteřinách se pan řidič projevil jako buran. Protože existuje možnost koupit si přestupní jízdenku (tedy do zastávky, kam daný autobus nejede a musí se někde přestoupit na další spoj), mnozí lidé to tak dělají. Vyjde to levněji. Ale někdy u toho musíte poslouchat kecy.
Malé obce nazval vulgárně, pak hazardoval s bezpečností
Slečna přede mnou mu ohlásila název vesničky, pro kterou chtěla přestupní jízdenku. Vesničku neznal a divil se, co je to za p*del. Potom jsem nastoupila já a řekla jsem trochu známější město. Jeho reakce byla: „Konečně přestup na něco, co není úplná p*del světa! Konečně něco, co znám!“
Někdo jiný chtěl zase přestup na další malou vesničku. „V takové p*deli někdo bydlí?!“ zhrozil se řidič. Většina řidičů takové komentáře nikdy nemá. Ale tenhle nazval p*delí tolik zastávek, že to musí být mezi řidiči snad rekord…
Když už byli všichni usazení a rozjeli jsme se, za pár minut řidič zjistil, že mu cosi spadlo na zem. Hned se pro to sehnul. Při řízení autobusu! Jednou rukou šmátral po podlaze, celý sehnutý, druhou měl na volantu a pravděpodobně jedním okem koukal na cestu, druhým dolů. To nezní moc bezpečně.
Na chvilku (pár vteřin) jsme dokonce najeli na okraj chodníku.
Válka s kolegy
Když jsme přijeli na další trochu větší zastávku, bylo tam víc autobusů, nejen my. Jedno vozidlo bylo před námi. My jsme ale odjížděli dříve, takže náš pan řidič musel trochu vycouvat.
„Vidíte to? Musím couvat kvůli němu! To budu pak po něm žádat omluvu!“ halekal na nás všechny. Možná by bylo lepší prostě vycouvat a nezpravovat o tom cestující, stejně půlka z nich má v uších sluchátka. I když on ten jeho řev byl dobře slyšet i navzdory nim.
Ten, kvůli kterému musel couvat, nebyl jediným kolegou, který ho naštval. O pár minut později jel proti nám jiný autobus. To není žádná výjimečná situace a ani by nestála za pozornost, jenže řidič zase všechny v našem autobuse informoval o něčem, co bylo v jeho očích snad trestným činem.
Naštvalo ho totiž to, že on tomu protijedoucímu autobusákovi mával, ale žádného zamávání zpět se nedočkal. To by možná naštvalo i mě, kdybych byla v jeho kůži. Ale nemusí to vědět všichni, protože si asi chtějí užívat cestu v klidu a ne být svědky nějaké sebepsychoterapie…
Tlačítkový incident a tlačítkový incident č. 2
Za chvíli mělo být městečko, jehož zastávka je na znamení. Kdosi se chystal vystupovat, proto zmáčkl tlačítko. Asi o minutu později stiskl tlačítko někdo další, kdo chtěl vystupovat též.
„Stačilo jednou! Nevidíte, že už to tady u mě svítí?! Nevím, kdo to zmáčkl, ale vy už se mnou nikdy nejezděte!“ ječel řidič, než zastavil v dané zastávce.
Tlačítko na znamení se potom stalo hlavním hrdinou ještě jednou. Někdo ho totiž zmáčkl, přestože ta následující zastávka vůbec nebyla na znamení.
Sice na tabuli vepředu je vidět, co je na znamení, ale upřímně… je lehké se splést. Jednou se na této stejné lince někdo zeptal jiného řidiče, jestli je určitá zastávka na znamení, nebo ne. A ten jiný (milejší) řidič, který obvykle nic moc nehrotí, reagoval: „A víte, že ani nevím…? Ale až se to bude blížit, tak to na té tabuli uvidíte a v hlášení uslyšíte.“
Někdo tedy stiskl tlačítko, i když neměl. A řidič se zase naštval a seřval celý autobus: „On někdo řekl, že je to na znamení? To zase zmáčknul nějakej debil! Příště pojedu z počáteční až na konečnou a vystupovat nebude nikde nikdo! Kvůli jednomu potrestám všechny a pak vás to přejde!"
Je jasné, že tohle nemyslel vážně a že se to ani nemůže stát, ale myslím si, že tohle by opravdu říkat nemusel.
A asi za 5 minut už byl autobus v cíli.
Už nějakou dobu jsem nezažila takhle hroznou jízdu, a to jsem zvyklá na ledacos - někteří hodně troubí, někteří mají nevhodné kecy na mladé holky, někteří telefonují za jízdy.
Dnešní výkon tohoto pana řidiče, se kterým jsem jela poprvé a snad i naposledy, bych ohodnotila známkou 4-.
Nabízela by se 5, ale já říkám 4-, protože jsem dojela domů živá a zdravá.
