Článek
Prodáváš kusy papíru, přijímáš i vracíš mince
a zdarma mě necháš pozorovat tvou krásu.
Tu nádhernou tvář pohádkového prince,
kdykoli spatřím tě, v bájném jsem úžasu.
Tvůj obličej je mocný jako 300 dějinných let.
Tvé blond vlasy putují dějinami.
Jakmile zjevíš se přede mnou, usmívám se jako květ.
A ty jsi další květ, jen zasklená pěšinka mezi námi…
Někdy jsi jako slunce, někdy jako měsíc,
někdy zářivější, někdy temnější, vždycky hezký!
Tvůj kamenný výraz, někdy mě až děsíc,
je o to víc intenzivní, když v očích srší ti blesky.
Snažíš se tvářit s odstupem, nepřístupně, stroze,
ale stejně - jakmile si řekneme: na shledanou,
občas tvá přísnost rozpustí se a úsměv krásný vyleze,
jistěže i můj, a takhle to bylo nejednou.
A teď tu jen sedím a sním o dalším momentu,
kdy zase k tobě přijdu, ať jakákoli bude tvá nálada.
Jen ať zas nahlédnu do tvých tmavých diamantů
a obdržím úsměv, který mám tak ráda.
Již dříve jsem vydala jinou báseň o jiném mladém muži: takovém, kterého jsem dříve nesnášela, ale poté se stal jedním z mých oblíbenců.
