Článek
Útěk před sebou samým
Způsobů, jak si lidé kompenzují psychickou nepohodu, je nemálo.
Někdo chodí do klubu, aby se opil, protože jen ve smyslovém otupění nalezne radost a bezstarostnost.
Někdo se nemůže odpoutat od kouření nebo vapování.
Někdo si píchá do žil povzbuzující pervitin či naopak tlumicí heroin.
Někdo vyžaduje lidskou společnost a neustálou oporu, protože se bojí samoty, svého nitra, své vnitřní síly, kterou odmítá objevit…
Tyhle aktivity jsou v mnoha případech pochopitelné. Ale bývá z nich zřetelná vnitřní nejistota, potlačování vlastní osobnosti, dobrovolné plýtvání časem, penězi nebo i sebeúctou. Něco z toho je bezpečné více, něco už méně. Ale s každou jmenovanou věcí jde skoncovat - stačí opravdu chtít.
Problém je v tom, že mnoho lidí nechce. Je to pohodlné. Kamarádi v partě mohou brát jako zradu, pokud se jeden rozhodne přestat pít. Jakmile se rozhodnete něco radikálně změnit, vždycky to bude asi mít nějaké ty odpůrce. Právě ve chvíli, kdy začnete mít odpůrce, můžete na sebe být hrdí. Poslušnost a neustálá ochota ustupovat sežerou vaši individualitu zaživa, pokud je to dlouhodobě váš životní styl - a jak jinak, než dobrovolně zvolený.
Citlivost je plus, hlavně se v ní neutopit
Gen Z je velice vnímavá. Vnímavost a empatie jsou nepochybně pozitivní vlastnosti, které je skvělé mít. S nimi se ale bohužel pojí přecitlivělost, nízké (nebo nerealisticky vysoké) sebevědomí, touha si něco dokazovat, porovnávat se s ostatními.
To ale není problém nikoho jiného, než toho jednotlivce, který to dělá - a takových je hodně! Jakmile si člověk uvědomí, že jeho nízké sebevědomí je jeho svobodná volba, může s tím něco dělat. Jakmile se zamyslí, proč se dobrovolně rozhodl pít alkohol nebo žárlit, zase s tím může začít něco dělat.
V tichu je síla: ne všechno si zaslouží odpověď
Každý vysílá do světa svůj jedinečný druh energie a na svou jedinečnost by měl být hrdý. Nechat se pořád ovlivňovat jinými lidmi je něco, čím lze pohrdat.
Nemyslím si, že na jednu akci připadá mnoho reakcí. Jde spíše o mnoho akcí, které zas tak propojené nejsou, a pár reakcí. Pokud se s vámi někdo pohádá a vy kvůli tomu vyskočíte z okna (nebo naopak: někoho naštvete a on vyskočí z okna), nepropadejte myšlenkám, že to na sebe bezpodmínečně navazovalo. Trochu možná ano, ale jen málo. Každý si vybral, co chce udělat. Kdo si přeje zemřít, udělá to dobrovolně. Nikoho nelze násilím držet při životě, bohužel. A kdo chce mít radost ze života, najde si k ní důvod - dobrovolně.
Mnoho psychických problémů by nemuselo vůbec lidi trápit, kdyby využili svou vůli k přemýšlení o vlastní duši. Co mi dělá radost? Co mi vadí? Proč se cítím takto? A to jsou otázky, nad kterými se může zamyslet každý. Sám, potichu, v klidu, bez ovlivňování. Nikdo vám za vás neodpoví, protože každý má znát sám sebe nejlíp. Ani vám nikdo není povinen tyto otázky klást. Ochota vyslechnout povídání někoho jiného je milý bonus, ne základ ani samozřejmost.
Duše nemá návody ani pravidelnosti
Problémy na duši nebo problémy na těle… to jsou dvě naprosto odlišné věci. Nemám ráda, vlastně přímo nesnáším, když to někdo přirovnává, protože mi to přijde hloupé. Pokud máte zlomenou ruku nebo poraněné koleno, lékaři mají povinnost vám pomoci. Mají se v lidském těle vyznat, protože anatomie těla má své pravidelnosti. Vy to nemusíte znát tak dobře jako oni.
Vaše duše je ale jen vaše. Jedinečná. Každý má tu svou, ať už je jakákoliv. Žádný lékař/psycholog se v ní nemusí orientovat (to leda váš blízký kamarád). Protože v lidské psychice je tak krásné množství různorodosti, že v žádném případě nelze duševní a fyzické zdraví srovnávat! Fyzické tělo má své limity a každý člověk je má jiné. Někdo to dotáhne k olympijskému zlatu, pro někoho je úspěch ujít pár kilometrů. A obojí je v pořádku. Fyzicky postiženým lidem se samozřejmě má pomáhat.
Nemoc nesmí být polehčující okolnost - nikdy!
Existují ale limity psychiky? Těžko říct, možná ani ne, a pokud ano, bývají to ty, které si uměle vytvoříte a věříte jim, protože chcete. Pokud vám závidí známá, že máte lepší postavu, je to její volba a pokud vás její přístup mrzí, je to vaše volba. Pokud věříte, že jste nesmrtelní a že při výskoku oknem budete létat, opět jste si to sami zvolili.
Že jde třeba o manickou epizodu, nikoho v jakémkoliv bezohledném chování neomlouvá. Musíte vědět, co děláte. Tím, že se vliv drog/alkoholu či nepříčetnost/nedostatek náhledu v některých případech bere při trestné činnosti jako polehčující okolnost a diskutuje se o zákazu fyzických trestů na dětech (omezuje to svobodu rodičů… ne každé dítě lze vychovat mluvením a mírností), se společnost neposouvá nikam. Zodpovědnost je zodpovědnost. Na opilost nebo paranoiu se nejde vymlouvat.
Rozum je kompas, emoce jsou vítr
To, že máte na srdci nějakou emoci, neznamená, že podle ní máte jednat. Já se rozhoduju téměř vždy podle rozumu. Emoce je dočasná, rušivá, snadno rozptyluje a opět je to jen na vůli člověka, zda se jí ve svém rozhodování podřídí. Nálady neškodí, emoce často ano. Je rozdíl mezi emocemi a náladami, tak jako je rozdíl mezi ničivou bouřkou a počasím - a ten spočívá jednak v délce, jednak v intenzitě. Emoce vnímám jako past, na kterou se nachytat je volba a emotivní lidi hlavně vysávají energii.
Jsem dívka, která má s psychickými obtížemi také nějaké zkušenosti, proto mohu říct, že zvolený způsob myšlení a vůle může mít vliv. Na to každý ale musí přijít sám… Moje psychika je v mojí gesci, v mých pravomocech. Když s ní budu mít problém, musím použít vůli a rozum. A když budu trpět, musím trpět poctivě. Čím jsem starší, tím víc mám pocit, že žádat o odbornou psychologickou pomoc je podobný princip jako při testu opisovat z taháku. Buď se jedná o můj úspěch, nebo o můj neúspěch, hlavně, aby byl čistě můj.
Emoce jsou lidské, ale kdo je dusí, vládne sám sobě
Samozřejmě nechci, aby lidé byli bezcitní roboti. Chci vidět lidskost.
Je skvělé, když má někdo přirozenou radost ze života.
Je lidské až vtipné, když někomu vypadnou věci z ruky a spustí tirádu vulgárních slov.
Je romantické, když se člověk rozhodne nejít spát a místo toho fascinovaně uvažuje nad smrtí z tolika úhlů pohledu.
Je pochopitelné se něčeho bát a cítit úzkost.
Co ale v žádném případě nepodporuji, je dobrovolně se nechat ovládat emocemi. A už vůbec ne při každém podnětu. To není hrdost. Někteří lidé dělají to, co chtějí (!!!), a pak se snaživě vymlouvají, že nechtěli (???). Kdo se nahlas naštval, se naštvat zkrátka chtěl. Jinak by to nedělal. Když jsem já naštvaná, často to dusím a téměř vždy se mi ukáže, že to bylo správné rozhodnutí. Nevěřím, že dusič emocí časem bouchne. Přiznávejte své pravdivé pocity sami sobě. Dodá vám to kontrolu nad sebou. I jiným lidem je přiznat můžete, ale taky vůbec nemusíte.
Závěr
Nikomu nic není do psychiky jiného člověka, vaše psychika je vaše katedrála, která je ukrytá ve vás. Je to katedrála plná pokladů, které opečováváte a hlídáte jen vy (a když je všem ukážete, říkáte si o okradení). Berte svou mentalitu jako svou sílu a neopakovatelnou individualitu, kterou není potřeba odkrývat - a i přesto ji lze nechat zářit.
Zdroje:
Hůř je jen ve válce. Mladé Čechy trápí duševní problémy skoro nejvíc z Evropy (https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/mladi-cesi-devataci-deprese-psychika-pruzkum-divky-tlak.A250829_172125_domaci_vals)
„Zlobíš, jednu ti vrazím.“ Česko stále neuzákonilo zákaz fyzických trestů na dětech (https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/zlobis-jednu-ti-vrazim-cesko-stale-neuzakonilo-zakaz-fyzickych-trestu-na-detech-359735)
